Po smrti dalšího českého vojáka v Afghánistánu se se ztrátou musí vyrovnat i jeho kolegové, Pro ně je to podle primáře psychologického oddělení Vojenské nemocnice Brno Jiřího Brančíka o to těžší, že útok mířil z vlastních řad a vojáci se tak musí vyrovnat se zradou.
„Vojáci v těchto podmínkách jsou v podstatě taková rodina, jsou tam velmi blízké vztahy, přátelské. Každý takový incident a ztráta všechny vojáky hluboce poznamenají. Neznamená to většinou, že by se z toho psychicky hroutili, ale zanechá to nějaké stopy v jejich psychice,“ uvedl ve vysílání České televize psycholog Jiří Brančík.
Vyrovnání se s útokem z vlastních řad je ale podle něj komplikovanější. „Myslím, že současná událost má znaky, které je mohou poznamenat víc. Jedná se o to, že prožili zradu. Pokud ztrácejí důvěru v lidi, které mají kolem sebe, kteří nosí zbraně a kteří mají spolupracovat, jsou to vlastně spolubojovníci, toto má na psychiku spolubojovníka velmi nepříjemný dopad,“ dodal.
Ta reakce na nejnovější útok tedy může být jiná, protože se stali obětí zrady člověka, kterému věřili?
Ano, to je velmi vážná věc, na běžné situace jsou vojáci trénovaní, nemohou se samozřejmě nikdy připravit na smrt, i když se říká, že s tím počítají. Jsou trénovaní na to, že v okamžiku, kdy nastane nějaká chvíle ohrožení, nestrnou v hrůze, ale nějak reagují. Připravovat se na to, že ztratí důvěru ve spolubojovníky, to ale dost dobře nejde.
Jak potom vypadá první základní intervence vojenského psychologa, případně vojenského kaplana?
Krizová intervence je o tom, dát vojákovi autentický pocit, že jste s ním poté, co prožije nějaké trauma. Být s ním, soustředit se na něj. Ovšem ne vždycky musí být ta pomoc bůhví jak psychologická. Například když jsem pomáhal vojákům v Bosně v roce 1998 po havárii vrtulníku, potřeboval jeden zraněný, abych mu sehnal lavor, abych mu mohl pomoct umýt nohy, které měl od leteckého kerosinu, který mu už začínal působit potíže. Jsou to zdánlivé maličkosti, které ti lidé v tom okamžiku potřebují pomoci řešit, kdy se na ně třeba upnou.
Vojáci jsou trénovaní na určité situace, nicméně natrénovat situaci, kdy skutečně dochází ke střelbě, je tam krev a lidé umírají, tam se asi všechno nacvičit nedá… Jaké jsou možné reakce ze strany vojáků, s čím se psychologové nejčastěji setkávají?
V daném okamžiku vojáci reagují opravdu podle toho, jak jsou natrénovaní, tedy nezmatkují a jsou schopní jednat racionálně, pokud mají alespoň nějakou vteřinu čas. Ale reakce posttraumatické se mohou objevovat se zpožděním, někdy v řádu měsíců i roků. A potom je důležité, aby ten člověk měl možnost také vyhledat pomoc odbornou, která mu vyhovuje a které věří.
S tím se setkávají i novináři ve válečných zónách, ti říkají, že mnohem těžší než akce samotná je návrat do běžného života…
Ano, ten návrat do toho běžného života je opravdu někdy obtížný, je to úplně jiný život, zažil jsem to na vlastní kůži. Adaptace na běžné civilní podmínky může být tak obtížná, že ten člověk může mít vážné psychické potíže, které se projeví tak, že se mu třeba zbortí jeho vztah, manželství nebo začne být závislý na nějakých návykových látkách. Neumí jít zkrátka tím životem tak nějak adekvátně.
Může mít zážitek z války i takový efekt, že ten člověk, když se vrátí do běžného života k řešení banálních věcí, jako nákupy, vyzvedávání dětí… že mu pak přijde, že to nemá smysl?
Právě, takzvaná banalita všedního života může na toho člověka působit, že je někdy zmatený. Má nějaké prožitky, vzpomínky, které se mohou objevovat ve snech i za bílého dne. Často nemá komu se s nimi svěřit. Jeho rodina nebo pracovní okolí často reagují, nemysli na to, mysli na něco pozitivního, ale ono to nejde. V tom případě je vždycky dobré, když člověk má možnost obrátit se na někoho, kdo tomu rozumí a s kým to může řešit.
Když blízký na zahraniční misi zemře, má armáda odborníky, na které se mohou pozůstalí obrátit?
Naše armáda má v tomto smyslu velmi dobře propracovaný program. Existuje například ve všech vojenských nemocnicích takzvaná zelená linka, kdy všichni příslušníci armády i jejich rodinní příslušníci mají přednostní právo být adekvátně ošetřeni. Psychologie drží pohotovost ve smyslu SOS linky válečným veteránům. Máme telefony, na které mohou tito lidé nebo jejich rodinní příslušníci volat 24 hodin denně. Dále fungují denní stacionáře pro válečné veterány, které využívají také civilní osoby, pokud je k tomu kapacita. Také fungují centra pro válečné veterány, kam mohou docházet tito lidé, setkávají se s těmi, kteří mají podobné prožitky, podobné zkušenosti. V tomto smyslu péče o naše příslušníky armády a válečné veterány a jejich rodiny je myslím si na velmi vysoké úrovni.
