Zbraně druhé světové války utichly před několika měsíci, tíha však ještě nezmizela. Před 75 lety se řada Čechoslováků vyrovnávala se ztrátou svých nejbližších a stránky novin plnily zprávy z Norimberského procesu. Vánoční svátky se však tehdy nesly nejen ve znamení bolesti a bídy, ale také naděje.
Vánoce roku 1945 byly skromné a mnohdy bolestné. Některé děti však poprvé ochutnaly čokoládu
„Prvními Vánocemi míru jsme vstoupili opět do nového roku, který nebude poznamenán krví, zlobou a ničením, ale radostí tvůrčí práce,“ hlásal v roce 1945 Československý filmový týdeník. Idylickou adventní atmosféru přitom tehdy připomínalo máloco.
Všudypřítomný nedostatek
Československo se potýkalo s nedostatkem potravin, oblečení, hygienických potřeb a v neposlední řadě i uhlí. Situace byla v tomto ohledu natolik vážná, že v prosinci byly vyhlášené uhelné prázdniny, poznamenala v pořadu Historie.cs Pavlína Kourová.
Ve veřejných prostranstvích navíc bylo zakázané rozsvěcet reklamy. Obchody musely zhasnout svítidla ve výlohách. Úřady doporučily šetřit s elektřinou také v podnicích, jako jsou kavárny, divadla či kina. Kvůli nedostatku uhlí se také omezila městská hromadná doprava. „V tisku se prakticky denně objevovaly zprávy o tom, které vlaky příštího dne pro nedostatek uhlí nepojedou,“ popsal historik Vladimír Černý z Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
Dočasně se dokonce zrušily pracovní soboty, které v té době byly nedělitelnou součástí pracovního týdne. „Kde to bylo možné, měli dostat zaměstnanicí kvůli nedostatku uhlí od 22. prosince 1945 do 1. ledna 1946 volno,“ píší manželé Kourovi ve své knize Sto let českých Vánoc.
V Československu i po válce fungoval lístkový přídělový systém. Ještě kolem Vánoc přitom dosahovala výživová hodnota přídělů pouhých šedesát procent doporučovaného množství. Pokud lidé chtěli jídla více, museli se obrátit na černý trh. Tam však byly potraviny mnohonásobně dražší.
Před svátky ale vláda lidem trochu přilepšila. Ti si tak díky mimořádným přídělům mohli navíc pořídit 1,5 kilogramu bílého pečiva, či něco přes kilogram pšeničné mouky, 150 gramů poživatin, čtvrt kila cukru. Pak měli ještě nárok na 100 gramů marmelády, nebo 75 gramů cukru.
Historie.cs Vánoce (zdroj: ČT24)
Látky nebylo možné na lístky sehnat už měsíce před koncem války. „Ženy ale toužily vytvořit i za této situace svým rodinám pěkné svátky, trpělivě stály v nekonečných frontách, přešívaly ze starých šatů nové,“ vylíčili ve své knize Kourovi.
Podle historika Černého se nedostatku zboží snažily využít různé soukromé firmy nabízející rozličné výrobky či služby. „Brněnská firma M. Kolář uveřejnila v novinách inzerát tohoto znění: ,K Vánocům vypereme Vám dobře Vaše prádlo. Ušetříte si práci i mýdlo!',“ nastínil.
„Ježíšek UNRRA“
Československo bylo v té době významným přijemcem humanitární pomoci od UNRRA (Správa Spojených národů pro pomoc a obnovu). Cílem tohoto projektu, na kterém se více než ze dvou třetin podíleli Američané, bylo zabránit hladomorům a epidemiím v zemích zpustošených válkou.
Právě UNRRA tehdejší skromný vánoční trh v tuzemsku obohatila. Kromě základních potravin se do Československa dostaly také lahůdky, o kterých si Čechoslováci mohli roky nechat jen zdát. Jednalo se například o rýži, makarony, kávu, džemy, skořici, kvalitní čaje, sušené a kondenzované mléko nebo třeba sardinky.
Malé děti, které se narodily za války, tak podle Kourové mohly poprvé v životě ochutnat například pravou čokoládu, kakao či pomeranče. „Dokonce se sem některé potraviny dostaly úplně poprvé,“ poznamenala Kourová. Příkladem je třeba burákové máslo nebo rajčatový džus.
- „Milá tetičko Unro, nevíme, jak vypadáš, ale jsi jistě taková hodná stará paní. Asi jako babička Boženy Němcové, ta byla nejhodnější ze všech babiček,“ začínal dopis jednoho děvčátka, který během adventu 1945 otiskly Svobodné noviny.
Některými netradičními pochoutkami – například vepřovým s hruškovou omáčkou či šunkou s rozinkami – se však Američané místním nezavděčili. Kromě potravin se do Československa díky rozvojové pomoci dostávalo například také šatstvo, léky, kuřivo či hygienické potřeby.
„Je jasné, že obsah těchto balíčků se stal vítaným zpestřením poválečných vánočních nadílek. Přesto se ale muselo improvizovat a například dívky dostávaly pod stromeček podomácku vyrobené panenky. Chlapci pak zase balóny vyráběné ze zbytků textilu a nazývané proto ,hadráky',“ popsal Černý s tím, že děti byly nadšené zejména ze žvýkaček.
Návrat Stromů republiky
První mírové Vánoce se nesly také v charitativním duchu. V roce 1945 byla obnovena tradice Stromů republiky. Ty se za první republiky tyčily téměř v každém československém městě, nacisté je ovšem hned po začátku okupace v roce 1939 zakázali. Byly totiž příliš spojeny s československou státností.
U stromů tak v prosinci 1945 byly opět kasičky. „Vybíralo se právě na děti, které během války ztratily rodiče nebo jim válka poškodila zdraví,“ uvedla historička Kourová. Velký vánoční strom se tyčil třeba v Praze na Staroměstském náměstí nedaleko radnice těžce poškozené během bojů v průběhu květnového povstání.
„Noviny referovaly o tom, kolik se zde vybralo finančních prostředků, takže například v Brně byl Vánoční strom rozsvícen v sobotu 15. prosince 1945 a do 17. ledna 1946 vložili obyvatelé města do kasičky částku 1 005 979,80 koruny,“ dodal Černý s tím, že lidé pod stromy pokládali také balíčky s hračkami, prádlem a obuví.
Kromě toho tuzemská charita vybírala dárky také pro děti ze Sovětského svazu. Ty tuzemské jim tak posílaly například své staré hračky.
„Pražské děti myslí o Vánocích na děti moskevské, na děti otců, kteří se za nás bili, kteří za nás umírali, kteří nás osvobodili. Naše děti přinesly dobrovolné dary svým bratříčkům a sestřičkám, vzdaly se často nejcennějších věcí, navázaly pouta, která v příštích letech a desetiletích budou sílit,“ informoval tehdy Československý filmový týdeník.
Bolest ze ztráty blízkých
Ani návrat tradic a pomoc od UNRRy však lidem nezacelily rány, které za války utrpěli. Jak již bylo zmíněno, mnozí se museli vyrovnat se smrtí svých milovaných. „Koncem prosince 1945 už většina lidí věděla, že mají jen mizivou naději na shledání s blízkými, kteří byli během okupace zatčeni gestapem a dosud se nevrátili. Pátralo se také po obětech rasové perzekuce nebo totálního pracovního nasazení,“ uvedl Černý.
Noviny tak byly ve druhé polovině roku 1945 plné inzerátů, které se snažily zjistit informace o osudech nezvěstných. „Jeden z nich zněl například takto: ,Hledám matku Terezii a sestru Lydii Überallovou, které byly roku 1942 na jaře odvlečeny do Terezína. Pak odvlečeny dále, neznámo kam. Za kteroukoliv zprávu srdečný dík,'“ přiblížil Černý s tím, že v mnoha případech však takové snahy byly marné.
Řada bývalých vězňů nacistických věznic a koncentračních táborů se sice po válce vrátila domů, ale s podlomeným zdravím. „Mnozí měli doživotní následky a také psychické problémy vyvolané prožitými hrůzami. Přesto ale byli rádi, že přežili a mohou svátky opět prožívat v kruhu svých nejbližších,“ dodal historik. Vánoce tehdy v Československu podle Černého prožila také většina příslušníků zahraničních jednotek, kteří za druhé světové války bojovali na straně Spojenců.
Smutné svátky českých Němců
Neveselé byly první mírové Vánoce také pro české Němce. „Většina německého obyvatelstva se ještě v prosinci 1945 nacházela v Československu, protože organizovaný transfer začal až v lednu následujícího roku,“ poznamenal Černý. Dodal, že pryč z republiky byli tehdy pouze Němci vyhnaní během takzvaného divokého odsunu, který trval od května do září 1945 a doprovázela jej řada násilností.
Situace Němců v Československu však byla kolem Vánoc celkově špatná. „Přišli o státní občanství, byl jim zabaven majetek a museli nosit na oděvu viditelné označení, že jsou Němci. Řada z nich skončila v pracovních lágrech, kde panovaly velmi tvrdé podmínky a docházelo k různým ukrutnostem. V pohraničních oblastech už na zabaveném německém majetku hospodařila řada českých a slovenských osídlenců, kteří na Vánoce obdrželi zvláštní osídlovací příspěvek,“ vylíčil Černý.
„Ušetřme si bolestí a strastí vznikajících z přehnaných očekávání“
Válečných ztrát i odsunu Němců se ve svém vánočním projevu dotkl i prezident Edvard Beneš, který po letech v exilu mohl konečně promluvit k občanům z Prahy. V rozsáhlé řeči vyzval k optimismu, zároveň ale varoval před přílišnými očekáváními.
„Ušetřme si dnes bolestí a strastí vznikajících z přehnaných očekávání a nadějí na okamžité poválečné mírové štěstí a blahobyt, který přijít před uplynutím určitého času prostě nemůže. Ušetřme si mravních utrpení pocházejících z přehnané kritiky nad pádem poměrů předválečných a tvořením nových poměrů poválečných, hořkne nám z těchto kritik jen život a mizí chuť k práci a k tvoření nových hodnot,“ řekl mimo jiné prezident.
Vánoční projev prezidenta Beneše v roce 1945 (zdroj: Archiv ČT)