Armáda České republiky otevře nová centra pro válečné veterány. Chce snížit rizika psychických poruch, kterými například trpí velká část amerických vojáků.
Pochroumaná psychika může válečným veteránům obrátit život naruby. Armáda rozšiřuje psychologickou pomoc
Návrat do běžného života může být pro veterány složitější než mise (zdroj: ČT24)
Sedmadvacet let se čeští vojáci účastní misí v zahraničí. V různých konfliktech v Evropě, Asii a Africe se jich vystřídalo již přes třináct a půl tisíce. Dost na to, aby se česká armáda začala ve větší míře zabývat tím, jak se o válečné veterány starat.
A to zejména ve chvíli, kdy se vrací do civilního života a řeší svou budoucnost. Zároveň jsou případy, kdy veteráni trpí takzvanou posttraumatickou stresovou poruchou, kterou u nich – často plíživě – spustí otřesné zážitky z války či dlouhodobá obava o svůj život.
„Když jsem šel přírodou, ostražitě jsem pozoroval, kam šlapu, jestli tam třeba není náznak narušeného povrchu. Až po pár krocích jsem si uvědomil, že jsem třeba na Hané, v prostředí naprosto bezpečném,“ popisuje situace po návratu z misí vojenský chirurg Mojmír Mrva.
Ten operoval zraněné v bývalé Jugoslávii, Kuvajtu, Iráku i Afghánistánu, čelil dělostřeleckým útokům, kdy mu kolem hlavy létaly šrapnely. Zjitřené instinkty a obezřetnost například před nášlapnými minami si přivezl i domů.
Je tady fenomén, který nazýváme posttraumatickou stresovou poruchou a jedním z příznaků je, že ten člověk se mění třeba v oblasti nálady nebo reaktivity. To znamená, že ten člověk se hůř koncentruje, že je popudlivý a sám si toho není vědom.
Měl štěstí, jako lékař se bez problémů vrátil na původní pracoviště, měl oporu v rodině. „Díky pevnému zázemí jsem ty největší kotrmelce zvládl celkem bez ztráty kytičky,“ komentuje měsíce po návratu. „Jsou ale známy případy lidí, kteří návrat zvládali špatně, rozpadla se jim rodina, přišli o všechny peníze, nebo podlehli alkoholu,“ dodává muž, který v různých misích strávil celkem pět let.
I proto takřka přesně před rokem armáda otevřela komunitní centrum pro válečné veterány v brněnské Vojenské nemocnici. Jen do konce června se akcí a dalších aktivit centra zúčastnilo přes tři tisíce vojáků a jejich rodinných příslušníků.
Centra v Praze a Olomouci, možná v Táboře
Nyní stát chystá podobná centra i v dalších městech. „Má vzniknout v rámci připravovaného pavilonu B v Ústřední vojenské nemocnici Praha. V tomto pavilonu, který má být otevřen v roce 2019, bude poskytována komplexní péče, a to jak zdravotní tak sociální,“ upřesňuje mluvčí ministerstva obrany Jakub Fajnor.
Druhé centrum se pak plánuje v Olomouci, kde bude nejdříve do poloviny příštího roku vybrána vhodná lokalita. I tady však půjde o jakousi pobočku místní vojenské nemocnice.
„V průběhu roku 2018 bude také resort obrany analyzovat, jestli jsou podobná komunitní centra potřebná i v jiných regionech. Záviset to bude na aktuálním rozmístění posádek české armády, které se významnou měrou podílejí na zahraničních operacích,“ doplňuje Fajnor. Nabízí se například Tábor.
Čeští vojáci jsou odolnější
Dlouholetý vojenský psycholog Marek Nový odhaduje, že psychické problémy, respektive posttraumatické symptomy se projevují u maximálně dvou procent českých veteránů. To je výrazně méně než třeba v britské a zejména americké armádě.
„Důvodů je několik. Velkou roli hraje hlavně i to, že jsou nasazeni v zahraničí půl roku, což je polovina času, který tam zpravidla stráví Američané. Naši vojáci pak jezdí do zahraničních misí ve starším věku, čili jsou vyzrálejší. Armáda je rovněž vybírá – vzhledem k řádově nižším počtům nasazených lidí – pečlivěji,“ popisuje Nový.
obrázek
„Navíc vzhledem k poměrně malému počtu se o ně může důsledněji a ve vyšší kvalitě starat psychologická či duchovní služba, než v případě, kdy jsou vysláni do misí masy vojáků,“ doplňuje psycholog Nový, dnes sloužící u policie.
Nový: Posttraumatická stresová porucha není problém jen vojáků (zdroj: ČT24)
Vedle toho zatím čeští vojáci naštěstí nejsou vystaveni tak dramatickým bojovým situacím jako jejich američtí kolegové. Ovšem situace v některých státech, kde jsou Češi nasazeni, se neustále zhoršuje.
Základní problém: psychické problémy si vůbec uvědomit nebo připustit
Na druhou stranu je však třeba říct, že vojáci si psychické potíže zpravidla nechtějí připustit, nebo si je ani neuvědomí. To ostatně potvrzuje další veterán z misí v Bosně a Hercegovině a Afghánistánu Roman Kopřiva. Podle něj je nejdůležitější, že si nějakých změn všímá okolí. Třeba už kolegové na základně.
„Vy si ani nemusíte uvědomit, že se chováte jinak, jednáte jinak. Proto je klíčové, že vás na to někdo upozorní. Naštěstí pak máte v armádě psychology či kaplany, kteří se o vás postarají,“ říká Kopřiva.
Úskalím posttraumatické stresové poruchy je právě to, že je pro postiženého značně nečitelná. Navrátilec s problémy je zmaten, nespojí si příčiny s traumaty nakumulovanými při nasazení. Bývá pak podrážděný, nevyzpytatelný, prožívá otřesné zážitky znovu a znovu například ve snech, má sklony k alkoholismu. To vše mu samozřejmě komplikuje život.
Obava z konce kariéry
Ovšem časté jsou i případy, kdy si válečný veterán sice problémy uvědomí, ale zase se s nimi bojí či stydí svěřit. „Vojáci se obávají vyhledávat psychologickou službu, obávají se, že to bude spojeno s ukončením jejich kariéry. Tak to ale není. Prioritou české armády je vojáka léčit, ne vyhodit. Do každého investovala obrovskou částku, jsou dobře vycvičeni a fakt, že byli vysláni do mise, svědčí o jejich kvalitách. Čili v zájmu armády je vojáka nechat vyléčit a vrátit do služby, aby mohl být případně nasazen znovu,“ upozorňuje plukovník v záloze Nový.
„Veteráni sice mají v civilním životě jiné starosti, ale z hlavy to nevymažou. Pomoc byla, je a bude potřeba,“ dodává Kopřiva, pro něhož osobně byl nejtěžší návrat do rodiny, která si během jeho nepřítomnosti nastavila určitý režim a on se pak cítil jako rušivý element.