V Londýně si připomenu radost i bol, vzpomíná zlatá gymnastka

Brno – Po čtyřiašedesáti letech zakusí v Londýně zlatá brněnská olympionička Věra Růžičková opět atmosféru bojů pod pěti kruhy. V roce 1948 zažila jako členka gymnastické reprezentace velkou radost z celosvětového úspěchu, který ale zastřel tragický osud sportovní kolegyně. Tentokrát ale bude třiaosmdesátiletá zlatá dáma ve městě nad Temží na stadionech podporovat české sportovce, kterým vzkazuje: „Přivezte více medailí než tenkrát my.“

Spojení štěstí a bolu

Jaká je vaše vzpomínka na letní olympijské hry v Londýně v roce 1948?

Byla to pro nás velice těžká situace, šlo totiž o spojení velkého štěstí nad vítězstvím a obrovského bolu nad úmrtím naší kamarádky, reprezentační kolegyně Elišky Misákové, místo které jsem nastoupila jako náhradnice. Zemřela v noci po našem vítězství.

Londýn je pro vás přece jen osudové město, i když je spojeno se šťastnými i smutnými událostmi, proč vlastně jedete podpořit české sportovce?

Byla jsem pozvána od Olympijského výboru, abych se jela se skupinou bývalých olympioniků podívat, a tak se opět po více než šedesáti letech ocitnu na místě, kde jsem závodila. Do Londýna odlétáme 27. července a těším se hned ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že budu moci sledovat olympijské hry v samotném dějišti. Také se v Anglii setkám s mnoha přáteli, které tam mám.

Věra Růžičková

Narozena 10. srpna 1928 v Brně

Všestranná sportovkyně začínala jako skokanka do vody, nejvyšší domácí soutěž okusila také v basketbalu.

Největší úspěchy zaznamenala v gymnastice. Jako členka vítězného družstva získala zlatou medaili na olympiádě v Londýně v roce 1948.

Po skončení kariéry pracovala jako trenérka a později i jako sportovní funkcionářka. Podílela se i na porevoluční obnově organizace Sokola.

Přivezte více medailí než tenkrát my

Budete chodit české sportovce podporovat sama přímo do útrob stadionů, nebo se s některými z nich setkáte i osobně?

Program už mám stanovený, takže na vlastní oči zhlédnu gymnastiku, plavání, tenis – a nesmím zapomenout na slavnostní zahájení. Na samotných závodištích bude pohyb sportovců i fanoušků pod velkým dohledem, takže doufám, že s českými reprezentanty dojde k osobnímu setkání alespoň v Českém domě. Všichni jsou mi moc sympatičtí, a tak bych je ráda viděla.

Přece jen asi každý má své favority, komu z českých sportovců budete držet nejvíce pěsti vy?

Obecně chci vyjádřit podporu všem. Nám se před čtyřiašedesáti lety podařilo vyhrát jedenáct medailí, z toho šest zlatých, letos je ale česká výprava natolik silná, že by nás měli překonat. Samozřejmě věřím Kosteleckému, Emmons, Knapkové, Špotákové, Kvitové. Celá řada dalších sportovců má šanci se prosadit.

Vy pocházíte z Brna a žijete v něm, na olympijských hrách se představí i početná skupina sportovců právě z jihu Moravy. Jak vidíte například šance gymnastky Kristýny Pálešové?

Jsem moc ráda, že se Pálešová na olympiádu probojovala, ale bude mít strašně těžkou pozici. Něco jiného je totiž závodit v družstvu jako tenkrát my, kdy ostatní závodnice vytváří podmínky pro tu nejlepší gymnastku, a něco jiného je bojovat sama za sebe.

ZLATO PRO ELIŠKU
Osudový, přesto téměř zapomenutý příběh dvou olympijských vítězek vypráví dokument Zlato pro Elišku, který vysílá ČT2 ve středu 25. července 2012 od 20 hodin. Režisér Miroslav Kačor se v něm vrací k události, která se stala na olympiádě v roce 1948

Na stadionu budu fandit, co to půjde

Vy sama jste zažila start na olympiádě, jak je pro sportovce důležitá podpora fanoušků na tribunách?

V každém sportu je fandění nesmírně důležité. Uvidíme, jak se naše česká skupina fanoušků prosadí právě v Londýně. Každému sportovci totiž vyjádřená podpora dodá odvahu a klid. Sportovci slyší fandění z dálky, neruší je to. Primárně se musí soustředit na výkon, takže naplno to nemohou vnímat, aby je to nějak vyvádělo z míry.

Jakou podporu jste jako gymnastické družstvo zažily v roce 1948 v Londýně?

My jsme tehdy podporu neměly, protože tam byla jen hrstka lidí z Československa, o které jsme ani nevěděly. Anglické obecenstvo bylo vnímavé v tom smyslu, že když jsme předvedly dobrý výkon, zatleskalo, ale o nějaké speciální podpoře se nedá mluvit.

  • Věra Růžičková závodně skákala do vody a připsala si druhé místo na republikovém šampionátu zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/38/3790/378997.jpg
  • Vzpomínka na Londýn 1948 zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/38/3790/379000.jpg
  • Věra Růžičková při sestavě na kladině zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/38/3790/378996.jpg
  • Věra Růžičková po zanechání vlastní sportovní kariéry působila jako trenérka a rozhodčí zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/38/3790/378995.jpg
  • Sportovci v Londýně 1948 dostali od pořadatelů průkazku na londýnskou dopravu zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/38/3790/378994.jpg
  • Věra Růžičková podepisuje fotku zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/38/3790/378992.jpg
  • Věra Růžičková si prohlíží fotky gymnastického družstva, s kterým v Londýně vybojovala zlatou medaili zdroj: ČT Brno http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/38/3790/378991.jpg

Kromě oblasti fanouškovské podpory zaznamenala olympiáda dlouhý vývoj, dají se vůbec nějak srovnat olympijské hry z roku 1948 s těmi současnými v roce 2012?

To už se nedá srovnat. V té době například ještě neexistovaly olympijské vesnice. Od pořadatelů jsme dostali volné jízdenky na metro a na autobus. O všechno ostatní už jsme se museli starat sami. Každá olympiáda je jiná, každá má svoji zvláštní atmosféru. Ta naše v roce 1948 se konala po dvanácti letech od olympijských her v Berlíně. Šlo o období po válce, tudíž měla radostnou atmosféru. Sešli se mladí lidé z celého světa, kteří spolu změřili síly. Letošní Londýn už bude jiný.