Hledání našich prapředků pro mnoho lidí skončilo u Keltů, ke kterým se hrdě hlásí. Ve skutečnosti nemá soudobá věda žádný přesvědčivý důkaz, že zde nějací Keltové vůbec byli, respektive že zde žilo etnikum, které se za Klety považovalo. Archeologické nálezy jsou i přes relativní četnost nedostatečné, keltské písemnictví neexistuje, protože Keltové nepsali, takže zůstala jen svědectví z druhé ruky a mnoho nezodpovězených otázek.
Keltové
O Keltech i nejednoznačnosti archeologie hovořili v Historii.cs ze 4. listopadu archeologové Jiří Waldhauser z Regionálního muzea v Teplicích a Vladimír Salač z Archeologického ústavu Akademie věd ČR a biolog Petr Pokorný z Centra pro teoretická studia Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
Začnu trošku netradičně odzadu. Jak odsud Keltové vůbec zmizeli? Odešli, vybili jsme je, asimilovali se?
Salač: Nejspíš od každého trochu. Archeologie problémy začátku a konce nějaké civilizace řeší víceméně stereotypně – na začátku by Keltové měli přijít a na konci odejít. Jenže s obojím jsou potíže, a s koncem dvojnásobné. V Čechách se často uvažuje, že Keltové odešli, ovšem to samé říkají kolegové na Moravě, v Rakousku, v Bavorsku. Jenže to by se Keltové museli někde hromadit, a to nepozorujeme. Je proto docela dobře možné, že část z nich odešla, ale většina zemi nikdy neopustila. Když pak přišli noví osadníci, Germáni, Keltové převzali jejich civilizaci (ta keltská byla stejně v rozkladu) a žili zde dál.
Waldhauser: Vergilius, který navštívil oblast dnešního Slovinska, nejdříve popisuje kvetoucí osady a tak dále. Ale když se tam vrátil za několik desetiletí, skoro nikdo tam nebydlel. Tato literární reflexe se nám zrcadlí na pohřebištích – původně obrovské nekropole končí po určité době několika málo hroby.
A kam se ztratili? Existuje hypotéza, že Keltové ve střední Evropě zmizeli v důsledku silné morové nákazy.
Pokorný: O tom pochybuji. Je známo, že epidemický mor, v podstatě mor plicního typu, se objevil poprvé v severní Africe někdy v 11. a 12. století, tedy o hodně později. Předešlé morové nákazy tak virulentní průběh neměly – v zásadě to byla silnější chřipka.
Důležité skutečně je neptat se po Keltech, ale po evropské populaci, což dělají populační genetikové. Například Cavalli-Sforza, Američan italského původu, život studoval evropskou populaci po genetické stránce celý život. A o české populaci zjistil (platí to ale téměř pro celou Evropu), že její základ je paleolitický. A co se týče současných etnických vztahů, největší podobnost české populace zjistil s Němci, Germány. Je tam také určitý podíl keltské krve, ale podstatně menší. A slovanského podílu je pak u české populace ve srovnání s jižními nebo s východními Slovany naprosté minimum.
Salač: Představa, že Keltové vymřeli kvůli moru, mi nesedí. Kdyby to tak bylo, Germáni, Markomani, by totiž liduprázdnou českou kotlinu od dnešního Ústí nad Labem až po České Budějovice nestihli během dvaceti třiceti let sami osídlit. Přitom už kolem počátku letopočtu zde byla Marobudova prosperující říše, z které měli obavy Římané. Podstatná část obyvatelstva, kterému nejen v tomto pořadu říkáme Keltové, tady proto podle mě zůstala.
Proč tomu dáváte to podmíněné názvosloví? To nebyli Keltové? Kdo to tedy byl? A kde se to lidstvo tady vzalo?
Salač: Zdánlivě jednoduchá otázka, kdo byli Keltové, jde zodpovědět velice obtížně. Jak vznikla představa, že tady byli Keltové? Kdo vlastně může říct, kdo byl Kelt a kdo nebyl? To je zrovna tak těžká otázka, jako dnes říct, kdo je Američan nebo kdo je Francouz.
Dnes se vědci shodují, že není rozhodující, jak člověk vypadá nebo jakou řečí mluví, ale jak se cítí. Jistě uznáte, že to z mečů a spon nevykoukáme. Musíme se tedy spolehnout na písemné prameny. Sami Keltové ale nepsali. Psali o nich Řekové a Římané, kteří zaznamenali o lidech to, co je zajímalo. Takže jestliže napsali, že za Alpami žili Keltové, stále nevíme, jestli se ti lidé tak opravdu cítili, jestli mluvili keltským jazykem. Jsou to vlastně Keltové z druhé ruky.
Z těchto Keltů z druhé ruky udělali renesanční badatelé Kelty z třetí ruky, protože se k nim přihlásili třeba Francouzi, později Irové, Velšani a dokonce Skotové, kteří s Kelty neměli nikdy nic společného. A pak máme Kelty ze čtvrté ruky, o kterých se dnes bavíme a které si vymysleli archeologové v 19. století. De facto je stvořil francouzský archeolog Gabriel de Mortillet, který prohlásil některé hroby z Marzabotta v severní Itálii za keltské, protože tam byly stejné spony a stejné meče jako ve Francii. (Z písemných pramenů víme, že Galové a Keltové měli přijít z Francie do Itálie.) A na této logické úvaze, i když trochu triviální, stojí dodnes celá archeologie.
Chybou našeho oboru pravděpodobně je, že to veřejnosti nesdělujeme. Naopak píšeme o tom, jak se kopou keltské hroby, jak vypadají keltská sídliště, píšeme o keltských pohřebištích. Přitom neexistuje objektivně jediný stoprocentní doklad, že Keltové v české kotlině kdy žili.
Waldhauser: Třeba na mnichovské univerzitě se v rámci bádání o sklovině zubů dozvídáme, že Keltové přišli do Bavorska z Čech, nicméně chybí komplexní studie.
Salač: A tady jsme u jádra pudla. Jestliže Keltové v Čechách nebyli, tak jak mohli přijít do Bavorska? Celou dobu se točíme v kruhu.
Historie.cs - Republika Žižkov (zdroj: ČT24)
Co říkají genetické a biologické výzkumy o tomto neurčitém obyvatelstvu?
Pokorný: Opět nic o tom, jak se ti lidé cítili, jako kdo se cítili. Naše prameny jsou odlišné povahy. Zatímco archeolog může na základě archeologických artefaktů nepřímo usuzovat něco o etnických vztazích, biolog takové nástroje nemá, a proto to čteme úplně jiným způsobem.
Například já využívám sedimentárních archivů – vezmete si krumpáč, lopatu, někdy nějaký složitější vrták a získáte sloupec usazenin. V něm je (jako v přírodním archivu) uložena historie toho místa a tu pak čteme například pomocí pylové analýzy. Velmi přesně pak čteme minulost rostlin, vegetace. Určité rostliny pěstuje člověk nebo s člověkem nějak jdou a jsou jeho aktivitami protežovány a jiné rostliny mají rády čistou přírodu. Podle poměru zastoupení jednotlivých rostlin pak jde usuzovat na historii člověka v místě – na jeho přítomnosti, eventuálně nepřítomnost.
Optikou tohoto zkoumání se ukazuje, že obecně pro pravěk zemědělství (řekněme od neolitu, což je 7.500 let dozadu) a až po dnešek platí, že vývoj zemědělské a kulturní krajiny je mnohem plynulejší, bez přerušování, než se původně badatelé domnívali. A to platí i pro Kelty. Takže nevidíme žádné ostré zvraty – někdo odešel, bylo pusto, někdo přišel. Naopak to na sebe stále navazuje.
Čili tady těžko mohlo být najednou pusto a prázdno?
Pokorný: Přesně. Období Keltů, na přelomu starého a nového letopočtu, je z hlediska pravěku revoluční. Jde o období nových technologií, nového vztahu ke krajině, poprvé v pravěkých dějinách můžeme mluvit o kulturní krajině (v některých místech takového typu, jak by to člověk chápal i dnes). Proto se osídlení v Čechách tlačilo na okrajové zóny, které pak byly opouštěny, takže v malém někdy vidíme až úplný kolaps kulturní krajiny (týká se to jednoho hradiště a jeho zázemí). Česká kotlina však žila pořád, aspoň optikou našich biologických informací.
Waldhauser: Žila nepřetržitě dál, přesto mezi Kelty a Germány prakticky není transfer hmotné kultury. Z desetitisíců až statisíců obíhajících keltských zlatých a stříbrných mincí se v kontextu s Germány nenalezla ani jedna.
Salač: Nevidím v tom problém. Germáni mince nepotřebovali, protože měli úplně jiný ekonomický systém. Keltská civilizace u nás byla na konci svého vývoje v totálním rozkladu a obyvatelstvo, které tady zůstalo, přijalo novou kulturu a hospodářský systém, který mince neznal. Mince tedy zanikla, stejně jako zanikl hrnčířský kruh nebo rotační mlýnské kameny.
Pro nás je těžké si představit, jak mohlo obyvatelstvo s vyšší kulturou přistoupit na kulturu nižší. Na to jsme moc moderní. Ale takových příkladů je mnoho.
Pokorný: V rámci římského impéria je také přesně tento jev, tedy barbarizace, kdy v chrámech vznikají slumy, v kterých se bydlí na podstatně nižší úrovni.
Waldhauser: Maličký nesmělý protest. Germáni měli velmi rozvinutý peněžní systém na římské měně. Například dvojdílné dílo Jiřího Militkého Římské mince v Čechách uvádí nálezy desetitisíců římských mincí nalezených na germánských sídlištích.
Salač: To je jeden názor. Další názor interpretuje mince jako zdroj surovin. A někteří badatelé zdůrazňují symbolickou hodnotu těchto nálezů. Jinak ale není jediný doklad, že by u Germánů existovalo peněžní hospodářství. Neexistuje jediná germánská mince – Germáni sami mince nerazili, to je ta podstata.
Waldhauser: A jaký je doklad pro keltský peněžní systém?
Salač: To, že se u nás razily mince. Jak statéry, to znamená velké mince, tak drobné mince. Je to celý systém keltského mincování, takže vše nasvědčuje tomu, že Keltové využívali mince.
Pánové, my tady mluvíme o jakémsi imaginárním národě, který jsme pojmenovali Keltové, ale nevíme, kdo to byl. Rozumím tomu dobře?
Salač: Řekl jste to naprosto správně. Upozornil bych na jeden moment, který tady zmínil Petr Pokorný, když říkal, že jako přírodovědci nemají možnost zkoumat etnicitu jako my archeologové. My ji ale také nemáme. Je mylná představa, že jsme schopni určit, co je keltská spona a co už keltská spona není.
Představme si (je to tedy víc než hypotetické), že jednou budou archeologové zkoumat 19. a 20. století a z nějakého důvodu se dochovají džínsy. Pakliže budou dobře pracovat, zjistí, že se začaly vyrábět v Americe (nezjistí však už to, že Levi Strauss byl Němec). A protože se džínsy šíří po světě, pravděpodobně je budou považovat za americký kroj. Z toho, jak se šířily ve 20. století po Evropě, by nejspíše usoudili, že Američané začali obsazovat Evropu a že východní Evropa se jim bránila, až do 60. let. Takhle by to dál postupovalo, až by došli k závěru, že Američané ovládli celý svět. A stejně si musíme představit naše imaginární Kelty, i když teď asi vznikne dojem, že vůbec nemá cenu se bavit o Keltech.
Ale někdo tu byl!
Salač: V knížce Archeologie pravěkých Čech, která pojednává o době laténské (o té se tady bavíme), je o Keltech jeden odstavec. Část badatelů totiž dospěla k názoru, že jako archeologové nemáme oprávnění mluvit o etnicitě – o keltských pohřebištích a sídlištích. Ale to je zase další extrém, protože kdybychom se měli bavit o populacích mladší doby železné, kdo by nás poslouchal? Co by si kdo pod tím představil? Jenom bychom pak obtížně komunikovali s veřejností. A k tomu ani není důvod – nevíme to sice stoprocentně, ale pro 2. a 1. století před naším letopočtem je pravděpodobnost, že mluvíme správně o Keltech, podstatně vyšší, než když se bavíme o 5. a 6. století před Kristem.
Pakliže toto přiznáme, můžeme Kelty používat jako pracovní název. V té době se totiž skutečně píše o Keltech – Bójové odcházejí z Itálie směrem na sever a žijí v Podunají v našem sousedství a stejná kultura je u nás. Proč ne? Mohli zde žít.
Waldhauser: My bychom měli korektně asi říkat mluvit Bójové a Volci-Tektoságové. To jsou keltské kmeny, ke kterým by se doklady našly. A navíc Bójové byli v okolí Bologně jako další kmen, kam došel migrací
Pokorný: Bójové, to je Pinius, a Keltové, to je César, ve válce s Galy.
Waldhauser: Zaujímali nejúrodnější část Hercynského lesa a Hercynský les byl opravdu někde u nás. César někdy před okolo roku 50 př. n. l. píše ve svých Zápiscích o válce galské: „Tento Hercynský les táhne se v rozloze devíti dnů cesty pro dobrého chodce bez zátěže. Jinak se totiž nedá určit, neboť pro cesty tam neznají žádnou jednotku míry. Začíná od území Helvetiů a táhne se rovnou podle řeky Danuvie až do končin Dáků. Odtud se dá mnoha odbočkami od řeky, zahýbá vlevo a dosahuje pro svou rozsáhlost území mnoha národů.“ O tom, že jsme byli v silně zalesněné krajině, není sporu.
Pokorný: V silně zalesněné z pohledu Césara, který tam ovšem nebyl. Podle našich údajů se zdá, že ztotožnil to, že mu stál v cestě les, se zemí Bójů, o kterých jenom slyšel. A zjevně to interpretoval špatně.
Salač: Ještě existuje anekdota v tom Césarovi. On sice měl představu o Hercynském lese, ale píše, že tam žijí zubři, obrovská zvířata, která nemají klouby, takže si nemůžou lehnout, aby se vyspali. Spí proto vestoje opření o strom, což je moment, kdy je Keltové loví – strom podříznou, zubr spadne, nemůže vstát a je chycen. Takže i takovou kvalitu mají zprávy, se kterými pracujeme.
Kdo to byli Bójové?
Salač: Já pořád nevím, co od nás chcete slyšet. Jak je máme charakterizovat? Jak byste charakterizoval Čecha?
Čecha bych charakterizoval, že má rád buřty s cibulí, vepřové, pivo, nadává na politiku v hospodě a jinak se příliš společensky neangažuje.
Salač: A to jsou všechno věci, které my nemůžeme zjistit. To je právě to.
Pokorný: To pivo a vepřovou zjistit můžeme, to měli rádi i Bójové, to víme.
Salač: A že jejich civilizace byla na vysoké úrovni, dosvědčují nálezy. Zmiňovali jsme mince. Byli první, kteří na našem území užívali hrnčířský kruh. Měli rozvinuté hospodářské systémy. O tom svědčí výstavba a vznik prvotních měst na našem území. Tohle jsme schopni říct. Antropologové by vám řekli, jak byli vysocí, jak měli utvářenou muskulaturu.
A zase nejlépe to víme z bible všech keltologů, z Césara, který píše, že Keltové byli podstatně vyšší a silnější než římští vojáci. A on je musel před každou bitvou skoro přesvědčovat, že nevadí, že jsou větší a silnější, protože Římané umějí lépe bojovat, jsou lépe vycvičeni, takže je porazí, což byla samozřejmě pravda.
Ale i z písemných pramenů víme, že skutečně byli urostlí a silní a tak dále, ale o jejich zvycích a myšlení víme pramálo.
Waldhauser: Ještě víme, že byli modroocí a světlovlasí. Aspoň tak je to v relacích antických autorů.
A co ta oppida, po kterých jezdíte? Vždyť se o tom mluví, že to jsou civilizační vymoženosti na tu dobu.
Waldhauser: Jsou dva druhy názorů jako téměř na všechno. Jedni považují oppida za vrchol pravěké civilizace, první města a tak dále. Já osobně zastávám názor, že to je reflexe agonie Keltů, že jde o to, za každou cenu se opevnit a nějakým způsobem zachovat při poslední transformaci. A myslím, že Vladimír Salač přišel s podobnou myšlenkou.
Salač: Ta dobře opevněná oppida, oppidum vlastně není nic jiného než velké a mohutně opevněné hradiště, takže to byl nejslabší článek keltské civilizace a možná příčina jejího zániku.
Když se podíváme na oppida v Čechách, jsou všechna na kopcích a stranou nejúrodnějších území. A například oppidum Závist u Zbraslavi je na jakési břidlici, která je zvrásněná příkře šikmo, takže když tam zaprší, veškerá voda steče dolů. Není tam proto možné vykopat studnu, takže chybí zásobování vodou. Stavět město na takovémto místě je omyl. A podobně jsou postavena všechna oppida v Čechách.
Výsledek je, že když keltská civilizace zkrachovala, oppida zůstala prázdná a opuštěná. Na Závisti je dnes starý arcibiskupský altánek – tam nevznikla ani vesnice. To samé Stradonice.
Proč si to teda stavěli na takových místech, kde jim to bylo k ničemu, protože se tam nemohlo žít?
Salač: Na to existuje množství hypotéz. Ta tradiční, říká, že si to budovali na obranu proti útokům zvnějšku, především před Germány, kteří měli útočit ze severu. Potíž je v tom, že oppida se měla začít stavět dřív, než vůbec byli Germáni na obzoru. Navíc některá jsou tak velká (největší má 1.500 hektarů, což je daleko víc než všechna města ve vrcholném středověku), že ani nešla smysluplně hájit, protože tolik obránců by se na jejich ty hradby ani nemohlo postavit.
Poslední dobou proto začíná převažovat představa, že šlo o prestiž, kdy si určit kmen budoval svoje oppidum a chtěl ukázat, že to jeho je největší a nejlépe opevněné. Ostatně kamenná hradba byla poskládána a kombinována dřevem, takže to vytvářelo i estetický dojem. Stavěli to tedy, zdá se, pro nic za nic – jenom z pýchy a prestižních důvodů.
Na druhou stranu, my mluvíme o oppidech jako o jedné kategorii, ale jde o velice rozvrstvenou hierarchii. Některá jsou krásně opevněná a velká, ale vevnitř prázdná. Jiná mají (například Staré Hradisko na Moravě) vnitřní zástavbu uspořádanou do dvorců, mezi kterými vedou dlážděné komunikace.
V každém případě čím více lidí tam bydlelo, tím větší problémy to způsobovalo ekonomice, protože byli vzdáleni přirozenému zemědělskému zázemí a museli se zásobovat z vnějšku. A podle mého názoru to přispělo ke kolapsu keltské civilizace.
Při té příležitosti bych také poopravil jeden mýtus: říká se, že César dobyl Galii a zničil oppida. Opak je pravdou – César oppida zachránil. Jedině římská civilizace s obrovsky vyvinutou ekonomikou byla totiž schopna ta oppida uživit. Když Římané dobyli Galii, tak aby ukázali, kdo je v zemi pánem, usadili se na oppidech. Například se usadili na oppidu Bibracte v nadmořské výšce 900 metrů a žili tam. Vydrželi tam ale jenom čtyřicet padesát let, protože to bylo moc i na ně, dobrovolně je opustili a postavili si v nížině normální město Augustodunum, a to žije dodnes.
A co druidové? Merlin a podobné takové nádherné příběhy. Měli druidové lidské oběti, jak se říkalo? To se ví, neví? A byli vůbec druidové?
Waldhauser: Nejsme schopni rozpoznat druidský hrob, a to máme velmi dobře prozkoumaná pohřebiště – Jenišův Újezd 125 hrobů, výzkum v Prosmykách 99 hrobů, ale žádný druid.
Salač: Anebo my ho nejsme schopni rozpoznat, tak jak je to se vším, o čem se dnes bavíme.
Říkali jste, že Keltové nepsali, Někde jsem četl, že to zakazovali právě druidové – vědomosti se mají uchovávat v hlavě, protože jinak by k tomu mohl přijít nepřítel.
Salač: Přesně to zdůvodnění nevím. Faktem ale je, že u Keltů bylo zakázáno vést písemnictví a všechno se udržovalo ústní tradicí. Navíc druidem se někteří z nich stávali po dlouholetém, až dvacetiletém školení. Keltové přitom umírali okolo čtyřicítky, a když z toho dvacet let studovali, na aktivní činnost už moc času neměli.
Pokorný: Na hradišti Vladař, které jsme zkoumali v posledních letech s kolegou Chytráčkem, je nahoře na akropoli umělá nádrž na vodu, která vznikla na počátku 4. století před naším letopočtem. A na jejím dně zvláštní vrstvička, která skutečně vypadá na rituální záležitost. Je tam nasypána úroda, spálené obilí, vyskládané střepy nádob a do toho nařezané větvičky. Po určení větviček se přitom ukázalo, že dobrá třetina z nich je něčím ořezané jmelí.
Je to počátek 4. století, což je poměrně dávno, nicméně o druidech se traduje, že právě využívali jmelí, které řezali tím zlatý srpem a tak dál.
Co si o tom myslíte?
Pokorný: Jako biolog nic.
Waldhauser: Společně s bavorskými badateli jsme od Bodamského jezera po Jeseníky sebrali veškeré zlaté předměty. Došli jsme k jednoznačnému názoru, po hledání všech analogií, že zlatý srp určitě nikdy Kelty vyroben nebyl, poněvadž pravděpodobnost, že by se nenašel, když s ním druidové téměř všude stínali jmelí, je téměř nulová.
A co dětské oběti? To se také nepodařilo najít?
Salač: Když najdete kostru, zjistit, jestli je to vražda, obětina, popravený zločinec nebo přirozená smrt, je krajně obtížné.
Víme ale, třeba u Keltů byl kult lebek, kdy si brali lebky svých nepřátel jako trofeje, podobně jako měli Indiáni skalpy. Brána oppida byla například vyzdobena lebkami. A, jak zkoumal tady Jiří Waldhauser, v severních Čechách na sídlišti v Radovesicích a běžně i na ostatních keltských sídlištích se nachází v kostěném materiálu běžně určitá příměs lidských kostí. Jak se tam ocitla? Jedná se o obětiny, trofeje nepřátel nebo o rozrušené hroby? Nevíme.
Pokorný: Ty kosti skutečně mají zářezy po nějakém porcování, ale to ještě nemusí znamenat, že jde o oběti.
Takže to byli lidožrouti?
Pokorný: Takhle zpracované se nacházejí i psí kosti a mluví se o tom, že Keltové jedli psy. Psy každopádně chovali, ale jestli je jedli… Není to jediná možná interpretace.
U Keltů poprvé se v Čechách také objevuje slepice, poprvé husa, i když není jisté, jestli je domácí nebo divoká. V Lovosicích byly nalezeny kosti z osla, což je v pravěkých dějinách vůbec první doklad tohoto zvířete u nás (ve Středomoří, Řekové a Římané, měli osly běžně). Také chovali koně, ale na těch jezdili jako na prestižních zvířatech. A objevují se i první skutečné kulturní jabloně, hrušně, švestky. A to všechno ukazuje na skutečně vyvinuté hospodářství.
Waldhauser: Od loňského roku máme dokonce doloženou pokročilou konzumaci žab v podobě stehýnek, která jsou opálena a rozlámána. Ukázal to výzkum kolegy Jana Prostředníka v Konejlově jeskyni v Českém ráji.
Pokorný: Keltové jedli rádi maso, pivo, medovinu, pro to doklady jsou.
Waldhauser: Také měli rádi tetřevy, které dnes nesmíme konzumovat.
Byli to zemědělci, bojovníci, lovci? Co oni byli, Bójové?
Salač: Všechno. Určitě bojovali dobře, protože César s nimi měl sedm let práce a dozvuky to mělo ještě po jeho smrti, takže Galie nebyla dlouho pacifikovaná. Zemědělci byli prvotřídní. A co se lovu týče, je tady pořád představa, že v pravěku lidé především lovili. Ukazuje se ale, že zpravidla procento kostí lovné zvěře je naprosto minimální (jde maximálně o jednotlivá procenta.)
Waldhauser: V diskusích se říká, že Keltové mnoho lovili, jenže kosti nechávali v lese a vyřezávali jen chutné masíčko, které donesli na sídliště.
V odpadu z tehdejších kuchyní ale kosti lovné zvěře najdeme jen výjimečně. Navíc to jsou, v případě jelenů a srnců, téměř vždy parohy.
(redakčně kráceno)