Praha - Na pultech knihkupectví se v současnosti objevil Deník z doby válečné Ludvíka Svobody z let 1939-1943. Generál, který později stanul v čele státu, boří ve své knize mýty o československém zahraničním odboji. Vypráví například o tom, jak do odboje odcházeli zločinci a dobrodruzi a kterak mezi vysokými důstojníky bujelo intrikánství. Sám Svoboda je ovšem výjimečná a kontroverzní osobnost. Pohledy na něj oscilují mezi dvěma krajnostmi: pro jedny je bezpáteřní člověk, pro druhé hrdina za všech okolností. Svoboda se narodil roku 1895 v Hroznatíně na Vysočině v zemědělské rodině. Měl se stát agronomem, ale v roce 1915 narukoval do armády, o rok později zběhl do tvořících se československých legií. Prošel Zborovem, Bachmačí a domů cestoval přes Vladivostok a Tichý oceán. Když se v roce 1920 vrátil, pokusil se navázat na rodinnou tradici a dva roky se staral o rodinný statek.
Hrdina, nebo loutka: život Ludvíka Svobody
Jenže po další mobilizaci v roce 1921 proti Maďarům už Ludvík Svoboda v armádě zůstal. Po krátkém působení v Kroměříži - kde si našel manželku Irenu, se kterou měl dceru Zoe a syna Miroslava - jej armáda poslala na Podkarpatskou Rus, kde sloužil osm let. Třicátá léta zčásti strávil jako přednášející na vojenské akademii v Hranicích.
„Jako voják, který šel na frontu, počítal, že se nevrátí“
Svoboda, který nesouhlasil s „Benešovou kapitulací“, se nejprve vrhl na podzemní činnost, záhy utekl do Polska. A právě tehdy, 3. června 1939, začíná s psaním deníku. „Jsou v něm poznámky, ve kterých se obrací na rodinu, protože jako voják, který šel bojovat na frontu, mohl počítat s tím, že se nevrátí,“ říká o deníku dcera Ludvíka Svobody Zoe Klusáková Svobodová.
V Polsku se přidal k formované československé vojenské skupině, se kterou po dobytí Polska odešel do Sovětského svazu. Agenti NKVD ho ovšem postavili před soud a za údajné vyzvědačství se ho chystali popravit. Svoboda pak údajně v rámci posledního přání přesvědčil své soudce, aby zavolali do Kremlu, kde mu měli potvrdit nevinu. Právě z těchto prvních sovětských zážitků později někteří badatelé odvozovali, že Svoboda byl agentem Sovětů.
Po této události Svoboda organizoval 1. československý polní prapor, později armádní sbor. Zúčastnil se bojů u Sokolova, o Kyjev a následně i dukelské operace. Ačkoliv ve svých jednotkách nepovoloval žádnou politickou činnost, do Prahy se po válce vrátil s dekretem, který jej jmenoval ministrem národní obrany.
Druhou polovinu 40. let tak generál Svoboda strávil ve vysoké politice. Z pozice ministra přihlížel komunistickému převratu, později třeba i justiční vraždě svého spolubojovníka i rivala Heliodora Píky. Na začátku padesátých let jej čistky odsunuly mimo nejvyšší funkce, dva roky strávil jako účetní v JZD Hroznatín.
Zpět mu pomohlo výslovné přání sovětského vůdce Nikity Chruščova setkat se s ním během návštěvy Prahy. Svoboda pak krátce ještě učil na vojenské akademii a po odchodu do důchodu roku 1958 se podílel na práci Vojenského historického archivu.
„On byl zástěrka, po roce 68 byl dán jako ikona“
Situace se změnila s Pražským jarem 1968, kdy se stal prezidentem. Podle některých výkladů proto, že měl na jedné straně působit jako postava uklidňující Sověty, na druhé straně jako člověk konfrontovaný s „chybami režimu“ měl být nakloněn jeho reformám a liberalizaci. „On vlastně sloužil jako zástěrka po roku 48 a podruhé po 68. roce, kdy byl zase dán jako určitá ikona, člověk, který má čest, zásluhy válečné a tak dál,“ vysvětluje historik Jiří Bílek.
Podle historiků Svoboda naplnil spíše předpoklad první. Sice odmítl jmenovat vnucovanou vládu, nicméně vedl delegaci do Moskvy, kde i pod jeho tlakem všichni účastníci až na Františka Kriegla podepsali souhlas s okupací. „Přišel za mnou do restaurace a řekl mi: Prosím tě, Zdeňku, neposer se z toho. Když jede železo, nemůžeš se proti němu stavět čelem,“ vzpomíná novinář Zdeněk Hrabica.
V následujících letech pak muž, který měl být přístupný reformám a liberalizaci, bez odporu přihlížel normalizaci nastolené Gustávem Husákem a přes svou postupující nemoc se snažil udržet si pozici. Lpěl na prezidentské funkci, i když se už stěží dokázal podepsat. Komunistický parlament nakonec kvůli jeho odvolání změnil ústavu. Prezidentské funkce byl zbaven v březnu 1975 a o čtyři roky později, 20. září 1979, zemřel.
