Praha - Československo bylo po roce 1945 jedinou zemí východního bloku, kde nebyla rozmístěna sovětská vojska. Tato skutečnost se však změnila po srpnové invazi roku 1968. Jednotky bratrských zemí sice postupně československé území opustily, sovětská vojska však zůstala téměř 23 let. Jejich pobyt legalizovala smlouva, kterou tehdejší Národní shromáždění schválilo 18. října 1968. Tímto aktem skončil boj proti srpnové okupaci a lidé si postupně začali uvědomovat, že socialismus s lidskou tváří definitivně prohrál. V Československu poté nastalo dlouhé normalizační období, které ukončil až listopad 1989.
Československý parlament legalizoval pobyt sovětských vojsk v zemi
Pro smlouvu hlasovalo 228 poslanců, deset se zdrželo hlasování a čtyři hlasovali proti - František Kriegel, František Vodsloň, Gertruda Sekaninová-Čakrtová a Božena Fuková. Smlouvu, legalizující okupaci, zaštítili právě ti politici, kterým občané do té doby bezmezně věřili: Dubček, Smrkovský, Svoboda a premiér Černík, který ji spolu se sovětským premiérem Kosyginem podepsal.
„Bylo několik málo hrdinů, kteří byli schopni v čele s Františkem Krieglem, který protestoval dvakrát, postavit se proti takzvané dočasnosti a proti důsledkům, které dohoda o okupaci přinesla,“ uvedl Pavel Žáček, ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů
Poslanci o smlouvě hlasovali 18. října v sále nové pražské radnice, protože parlamentní budova byla v rekonstrukci. Pětina poslanců nepřišla, přesto bylo Národní shromáždění usnášeníschopné.
Podle smlouvy „část sovětských vojsk zůstává dočasně na československém území za účelem zajištění bezpečnosti zemí socialistického společenství před sílícími revanšistickými snahami západoněmeckých militaristických sil.“ Dočasný pobyt sovětských vojáků trval až do června 1991.
Sovětští vojáci byli koncem 80. let rozmístěni v 67 posádkách v českých zemích a 16 posádkách na Slovensku. Počet lokalit s odloučenými jednotkami byl ještě vyšší. K oblastem, které měla sovětská armáda plně k dispozici, patřily i vojenské výcvikové prostory Mimoň - Ralsko, Libavá, Boletice a Kežmarok. První sovětské jednotky sice Československo opustily již v květnu 1989, ovšem tehdy šlo pouze o plánované snížení počtu ozbrojených sil SSSR.
Po listopadu 1989 a pádu komunistického režimu byl jedním z prvních požadavků veřejnosti právě odchod všech sovětských vojsk. Jednání nakonec ukončila smlouva o odchodu vojsk podepsaná 26. února 1990 tehdejšími ministry zahraničních věcí Jiřím Dienstbierem a Eduardem Ševardnadzem v Moskvě.
Koncem února 1990, kdy začal odsun, se v Československu nacházelo 73 500 vojáků. Bojový arzenál tvořilo mimo jiné 1220 tanků, 2505 bojových vozidel a obrněných transportérů, 1218 děl a minometů, 76 bojových letadel a 146 bojových vrtulníků.
Poslední transport se sovětskými vojáky a technikou opustil území republiky 21. června 1991 a o šest dní později republiku opustil i poslední sovětský voják - tehdejší velitel generál Eduard Vorobjov.
František Kriegel a komunisté z roku 1968
