Jindřich Šídlo strana 2 z 2

Ano, úterní výrok herce Michala Pavlaty - „sociální demokracie je porodní bábou komunismu“, je řádně pitomý, stejně jako podobně hluboké historické analýzy z dílny mozkového trustu ODS Bendl-Vodrážka. Čímž jsem snad vyhověl žádosti Jiřího Paroubka o kritickou reflexi médií a teď na druhou stranu. Na taková slova se totiž dá reagovat různě: vůbec, s nadhledem nebo jako to udělal „presumptivní premiér“.

Piccolo Paolo opatrně vešel do ztemnělé místnosti ozářené pouze jediným paprskem pronikajícím skrz těžké závěsy. Tam, někde za těžkým dřevěným stolem, tušil rozložitou postavu muže, kterého se v tomhle městě každý bál.

dovolte, abych se Vám představila a požádala vás o důvěru v nadcházejících volbách do Poslanecké sněmovny PČR, v nichž se ucházím o mandát poslankyně na ústecké kandidátce ODS. Jmenuji se Mgr. Ing. Ivana Řápková, je mi, myslím, zhruba 43 let, a ráda bych zde rozptýlila veškeré pochybnosti o mém dosaženém vzdělání.

Jsou věty, které se prostě nepovedou. Vteřinu poté, co jste je vyslovili, se koušete do rtu, chtěli byste je vzít zpátky – ale nejde to. Jiřího Paroubka už teď určitě skoro týden hrozně mrzí věta, kterou vyšperkoval svůj rozsáhlý esej Marná filipika proti lhářům na serveru Aktuálně, což je v zásadě předlouhý výčet nepřátel míru a Lidového domu. A pouze hypernáročný program minulých dní (jen ve středu položil tři kytice k pomníkům) mu zatím nedovolil vzít ta slova zpátky, omluvit se a tak trochu, aspoň trochu, se zastydět. Nebo třeba to Petr Dimun ještě jen nestačil poslat e-mailem, mají toho v poště na ústředí prostě moc.

Fotbalová reprezentace má (už zase) nového trenéra: Michala „Míšu“ Bílka. Na rozdíl od věčných skeptiků tvrdících, že je to za a) stejně úplně jedno, za b) je to jedno, ale stejně je to špatně, spatřuji v tomto tahu geniálně skryté poselství: Český fotbal zachrání jedině étos dvacet let starých listopadových dní, v nichž pravda a láska vítězila nad lží a nenávistí a Československo nad Portugalskem.

Další mladá rodina s malým dítětem přijde kvůli kruté asociální politice pražského magistrátu o střechu nad hlavou. Mirek T., Lucie T. a jejich nezletilý syn Nicolas musí opustit svůj skromný startovací byt o rozloze 100 metrů čtverečních v Dušní ulici, kde přitom byli až dosud nuceni platit nekřesťanský nájem 14 000 korun (za měsíc, ne za metr). Náhradní ubytování sehnala rodina v provizorní ubytovně ve vedlejší ulici V Kolkovně, a jak smutně sdělil otec Mirek T., „nájemné je tu významně vyšší“. Případu si již povšiml sociální odbor Prahy 1.

Jiří Paroubek ve své nové knize Jaký opravdu je poodkryl své nitro – třeba že se mu líbí hroch, protože s ním není legrace, nebo že by rád zašel se svým historickým rivalem Mirkem Topolánkem na pivo. To je samozřejmě výzva sloupkařově fantazii: jak by to asi tak mohlo v restauraci U Hrocha vypadat?

Netušíte, kdo je teď zrovna předsedou ODS? Myslím, že by to měl být ještě pořád Mirek Topolánek, ovšem bez záruky. Tuhle v televizi ukazovali chlapíka, co mu byl dost podobný, jak sedí na balkoně sněmovny mezi znuděnou mládeží na exkurzi a sleduje, jak arénu dole pod ním ovládli Paroubek, Rath a Kalousek. Možná to byl i on, do kamery pak říkal, že ho napadala spousta skvělých replik, ale neřekl je, protože proč by se s tím špinil. Hm. Takový nehrající kapitán, jak v Davis Cupu, na který Topolánek tak rád kouká. Když myslí, že to bude v kampani fungovat, je to jeho věc, já bych na to nesázel – spíš bych řekl, že mu hrozí osud těch koučů, pod nimiž odmítají někteří plejeři hrát.

Miloši Zemanovi je právě pětašedesát. Upřímně gratulujeme, přejeme pevné zdraví a poklidné moudré stáří. Hlavně se nepřepínat.

Čím dál víc by mě zajímalo, co si opravdu o své roli myslí premiér Jan Fischer. Já vím, že tu práci vzal dobrovolně, že je za ni slušně placený, a že se mu v ní asi docela i zalíbilo. (Nevím teda, jak se tváří paní Fischerová, když jim domů volají v půl jedné v noci nějací Američané.) Ovšem taky si myslím, že každý má nějakou míru vlastní důstojnosti. A vůbec bych se nedivil, kdyby si premiér zavolal pány Paroubka a Topolánka, předal jim desky s rozpočtem, řekl jim „pánové, užijte si to“, objednal si taxíka a odjel zpátky na statistický úřad nebo ještě možná radši na letiště.

Oskara Erose, jeho ženu a dvě malé dcery jsem viděl jedinkrát v životě: před téměř dvanácti lety ve francouzském Calais. Tenkrát, v listopadu 1997, trávili už třetí týden na pár čtverečních metrech před záchodky terminálu trajektů směr Dover. A zatímco já jsem po dvou dnech nasednul zpátky do klimatizovaného autobusu směr Praha, abych o nich napsal reportáž do Respektu, mladá rodina ze severočeských Novosedlic vůbec netušila, co se s nimi v nejbližších letech stane: do Británie, kam měli namířeno, je tamní úřady pustit nechtěly (pro mladší ročníky, ano, to byly časy, kdy se po Evropě ještě jezdilo s pasem), a zpátky do Česka nechtěli za žádnou cenu zase oni.

Minulý týden jsem strávil pár dní na Šumavě. Prošel jsem z Antýglu Povydřím na Čeňkovu pilu, pak nahoru tím hrozným kopcem do Srní, vystoupal z Modravy na Tříjezerní slať, i na Laku a Čertovo jezero jsem si troufl – takže se teď cítím zcela kompetentní zaujmout jednoznačné stanovisko k problematice kůrovce a jeho řešení. (Tedy ke sporu kácet napadené stromy versus spolehnout se na přírodu, která si zatím dovedla poradit se vším, kromě člověka.)

Vladimír Mlynář je bývalý šéfredaktor Respektu a, přiznávám, taky kamarád můj i velké části dnešní redakce. Takže žádná velká objektivita se konat nebude: je fakt skvělé, že se mu stát omluvil za čtyři roky zkaženého života, kdy ho tahal po soudech a jednou ho taky málem poslal na pět roků do vězení. (Mimochodem, co asi tak dělá soudkyně Slepičková, která ho tehdy v lednu 2007 odsoudila? Má se fajn, netrpí třeba nějakými výčitkami svědomí nebo tak? Vrátí se po mateřské dovolené normálně do své funkce?).

Libeňský most v Praze mezi Palmovkou a Maninami se bude opravovat. Nevypadá to zrovna jako námět na sloupek o politice, jenže já prostě cítím potřebu veřejně varovat: Pozor, někdo se nám zase bude hrabat v peněžence. A ještě k tomu coby vedlejší efekt opět trochu poničí město, v němž by se dalo skvěle žít – kdyby to třeba byla Vídeň.

Čeští politici neberou většinou české novináře moc vážně. Ne že bychom je nedokázali rozčílit, ale nic si nenamlouvejme: místní politická elita nás považuje za trochu otravné, ale většinou užitečné idioty. Upřímně se nedivím - jako by v tom vztahu přetrvávalo něco z 90. let, kdy politici mluvívali do nastavených diktafonů sotva odrostlé mládeže okouzlené novým světem a vlastní důležitostí. Vím, o čem mluvím, také jsem v tom chumlu stával. Jenže dneska je nám o deset, patnáct roků víc, takže bychom si, chlapci a děvčata, mohli říct, proč to tak asi je.

Sir John Bourn byl šéfem britského National Audit Office, který jako český NKÚ hlídá peníze daňové poplatníka, skoro dvacet let. Jeho životopis vyvolává takový ten pocit, jako když se díváte na oznámení o večírcích horních desíti tisíc v londýnských Timesech: šlechtický titul, hostující profesor London School of Economics, vynikající pověst loajálního úředníka Jejího Veličenstva.

Aby to na mě někdo jednou nevytáhnul, přiznám se rovnou: taky jsem měl kdysi problémy s financováním oslavy svých třicetin. Po půlnoci mi došly drobné do jukeboxu, takže mi museli vypomoci zbylí návštěvníci restaurace Kuře v hodinkách. Přísahám, na všechno mám písemné smlouvy, ale jmenovat své sponzory nemůžu, to určitě chápete, ne?

Volební kampaň ODS nabírá obrátky a celá strana dělá vše pro to, aby veřejnosti dokázala, že Modrý tým jde jednotně za vítězstvím. Volič by měl ocenit především až neuvěřitelnou míru otevřenosti, s níž ODS svou kampaň vede. Díky ní si už dokážeme představit, jak třeba probíhá taková motivační předvolební komunikace předsedy ODS Mirka Topolánka s primátorem hlavního města Prahy za ODS Pavlem Bémem.

Poté, co na sebe Jiří Paroubek nechal v květnu na Andělu naházet všechna vejce z okolních supermarketů, vyhlásil smělý cíl: dohonit a předhonit ODS ve využívání Facebooku, na němž se mladí pomýlení vrhači navzájem manipulovali. Po necelých dvou měsících můžeme s radostí konstatovat, že úkol byl splněn.

Bohuslav Sobotka si léta vcelku úspěšně pěstuje image skautského úředníka, muže s upřímným nesmělým úsměvem a tichým hlasem, který v životě neřekl sprosté slovo. Takže když musel přiznat, že si na svůj nový sedmimilionový byt našetřil z tzv. poslaneckých náhrad, vypuklo všeobecné svatouškovské zděšení: peníze vrátit a odstoupit!