Praha - Malá poetická vinárna na pražské Národní třídě představuje už po desetiletí středobod pražské bohémy. Svou činnost zahájila pásmem Komu patří jazz. Za doprovodu rytmů na něm tehdy zazněly například Ginsbergovy, Ferlinghettiho a Vozněsenského verše. Ve vinárně se postupně začali zabydlovat přední umělci slova i hudby. Renomovaní členové Národního divadla zde recitovali beatnickou poezii a po každém přestavení se jamovalo u piana. Večery trvaly až do rána a v jejich průběhu se tu zastavili všichni, kdo v tehdejší mimořádně bohaté kultuře něco znamenali. Kombinace jazzu a poezie, která se tu pěstovala, byla nesmírně přitažlivá a vytvářela neopakovatelnou atmosféru.
Otevření vinárny Viola
V sedmdesátých letech postupně slovo převážilo nad živou hudbou a miniaturním prostorem Violy prošli snad všichni skvělí herci. Repertoár se posouval čím dál víc k divadlu. Duchovním otcem vinárny se stal Vladimír Justl, který stál v jejím čele od roku 1965 až do začátku devadesátých let.
Kavárna Viola sídlí v původně klasicistním domě na Národní třídě, který vznikl podle projektu architekta Polívky ve slohu secese v letech 1906 až 1907. Na dvoře, ve výstavním sále postaveném ze skla a železa, se konala první pražská výstava evropské umělecké moderny za účasti exponátů umělců ze SVU Mánes. Polívka pojal projekt jako uskutečnění syntézy budovy s jejím nejbližším okolím, což se mělo odrazit v umělecké výzdobě fasády, ale i v podobě nápisů obchodů, umístěných v přízemí, reklamních poutačů a dlažby chodníku před domem.