Moskva - Ve věku nedožitých 75 let zemřela 6. dubna 2004 po dlouhé a těžké nemoci ruská obhájkyně lidských práv Larisa Bogorazová. Byla jedním ze sedmi demonstrantů, kteří 25. srpna 1968 protestovali na Rudém náměstí proti okupaci Československa sovětskými vojsky, za což byla odsouzena ke čtyřem letům vyhnanství ve východní Sibiři. Bogorazová se stala aktivní účastnicí hnutí na obranu lidských práv v polovině 60. let po uvěznění svého prvního manžela, spisovatele Julije Daniela. Rovněž byla jednou ze signatářek Moskevského prohlášení, které protestovalo proti deportaci Alexandra Solženicyna do nuceného exilu, a zasloužila se i o vytvoření iniciativy monitorující dodržování lidských práv nazvané Moskevská helsinská skupina.
Larisa Bogorazová - žena, která si dovolila v SSSR protestovat
Bogorazová byla jedním z nejaktivnějších a nejodvážnějších sovětských disidentů a o lidská práva bojovala i v postsovětské době. Mimo jiné protestovala proti ruské vojenské kampani v Čečensku. V roce 1990 byla během své návštěvy Československa vyznamenána čestným občanstvím města Prahy.
Larisa Bogorazová se narodila roku 1929 v Charkově na Ukrajině. Na tamní univerzitě vystudovala filologii. V roce 1950 se provdala za spisovatele Julije Daniela, s nímž se odstěhovala do Moskvy, kde do roku 1961 pracovali jako učitelé. V roce 1965 byl její manžel Julius Daniel společně s Andrejem Siňavským zatčen a o rok později odsouzen za publikování satirických textů.
Odpor proti jejich zatčení a uvěznění se stal impulzem pro vznik nového disidentského hnutí v Sovětském svazu. Larisa Bogorazová se brzy stala jednou z nejvýraznějších postav tohoto hnutí. Nejenže vedla kampaň za propuštění svého muže, ačkoliv se spolu již dříve rozešli, ale stala se i obhájkyní dalších politických vězňů, na jejichž osudy se snažila upozorňovat veřejnost. Počátkem roku 1968 sepsala společně s Pavlem Litvinovem prohlášení světové veřejnosti na protest proti soudnímu líčení se spisovateli Jurijem Galanskovem, Alexandrem Ginzburgem a dalšími. Prohlášení bylo první výzvou sovětského disentu, která se díky zahraničnímu rozhlasovému vysílání dostala k široké veřejnosti Sovětského svazu.
Za účast na demonstraci proti okupaci Československa byla v říjnu 1968 odsouzena ke čtyřem letům vyhnanství v Čuně v Irkutské oblasti, kde pracovala jako pomocná dělnice v dřevozpracující továrně, kde mimo jiné obsluhovala jeřáb na zvedání klád či pracovala v sušárně dřeva. V Čuně si odpykával trest i Anatolij Marčenko, za kterého se Larisa Bogorazová později provdala. Po propuštění v roce 1972 navázala na předchozí aktivity v opozičním hnutí. Zvlášť usilovně bojovala za osvobození svého opakovaně vězněného manžela Anatolije Marčenka, který v roce 1986 ve vězení zemřel. Koncem 80. let se Larisa Bogorazová zasloužila o obnovení Moskevské helsinské skupiny, iniciativy monitorující dodržování lidských práv. Po pádu Sovětského svazu až do své smrti v roce 2004 zůstala jednou z nejvýraznějších obhájkyní lidských práv v postsovětském Rusku.