Rakousko po druhé světové válce započalo dlouhou cestu k uchopení vlastní identity i k vymezení se jako svébytný a nezávislý stát. Tyto momenty determinovalo specifické uspořádání Evropy a zájmy velmocí (USA a Sovětského svazu). Zásadní roli v tom také sehrála rakouská neutralita, kterou se naši jižní sousedé částečně vykoupili ze silného sovětského vlivu, a konsenzus hlavních politických sil. Z Rakouska se tak na dlouhou dobu stal prostředník mezinárodních setkání a stát s často kontroverzní zahraniční politikou, obzvlášť vůči arabským státům. Ke konečné evropské integraci Rakušanů proto možná logicky došlo až s pádem železné opony.
Jak ti bylo Rakousko?
O Rakousku v poválečné době hovořili v Historii.eu z 2. července publicista Richard Seemann (R. Seemann), historik Jaroslav Šebek (JŠ) z Historického ústavu Akademie věd a politolog Robert Schuster (R. Schuster) z Ústavu mezinárodních vztahů. Ptal se novinář a moderátor pořadu Vladimír Kučera.
Jak vypadalo Rakousko po válce? Jak bylo vnímáno? Bylo vnímáno jako osvobozená nebo poražená země?
JŠ: Pro to, jak bylo vnímáno Rakousko z vnějšího pohledu, je důležitý hlavně rok 1943. Tehdy bylo Rakousko v rámci moskevské deklarace Spojenci prohlášeno za první oběť německého nacismu. Od toho se odvíjí celá druhá republika a vlastně to ovlivňuje pohled na Rakousko a celý politický vývoj této země až do současnosti.
R. Seemann: Největší vliv na to, že moskevská deklarace byla vydána ve prospěch Rakouska, měl především Sovětský svaz, který měl eminentní zájem, aby bylo Rakousko opět samostatné. Churchill měl jiné myšlenky - chtěl vytvořit takzvaný podunajský stát spolu s Bavorskem. Ovšem na stranu Sovětů se postavili i Američané, takže nakonec to pro Rakušany takhle dobře dopadlo.
JŠ: Sovětský svaz měl eminentní zájem na tom, aby bylo Rakousko nezávislé, ale také aby bylo zemí, která nebude příliš rušit sovětské kruhy v rámci střední Evropy. Sověti se obávali toho, že Churchillovy plány by mohly eventuálně vytvářet blok katolických států ve střední Evropě (Rakousko - Bavorsko), což rozhodně nebylo v jejich zájmu.
R. Schuster: Nicméně zapomínalo se. A zapomínali především Rakušané sami, že se v moskevské deklaraci také hovořilo o tom, že by Rakušané sami měli vzít věci do svých rukou a podílet se nějakým způsobem na osvobození země. Hovořilo se tam dokonce o tom, že bude nějaké konečné zúčtování.
Rakouské politické elity v následujících desetiletích rády zamlčovaly, že Rakousko bylo sedm let součástí Hitlerovy říše, že se řada Rakušanů podílela na nacistických zločinech. Přitom již v deklaraci bylo zmíněno, že to má být nějakým způsobem řešeno.
Hovoří biolog a filozof Stanislav Komárek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Samozřejmě jsem ve Vídni mluvil s mnoha lidmi, kteří válku pamatovali. Vesměs už byli starší - za války jim bylo dvacet třicet, tráva byla zelenější a nebe více modré.
Moje sousedka byla laskavá vídeňská stařenka. Válka sama pro ni byla čímsi nemilým a zejména esesáci jí leželi v žaludku, přesto říkala: „Mladý muži, ale pořádek byl, pořádek byl. Ne demonstrace a neposlušnost jako dnes.“ Jeden pán mi dokonce vyprávěl o hrdinských činech, které vykonal coby příslušník SS na Litvě. Potkal jsem také jednu paní z Nové Bystřice, odkud byla jako dítě vyhnána, a ta mi říkala: „Proti vám osobně nic nemám, ale kdyby se mi dostali do rukou ti čeští hajzlové, ti by viděli.“
Odsun nadělal mnoho zlé krve a je s podivem, že něco, co vypadalo v době, kdy se to provádělo jako plně konsenzuální (lidí, kteří byli proti, bylo neobyčejně málo) se za šedesát a více let jeví jako zbytečná brutalita. Řekněme odsunout jen členy NSDAP a zbytku na 10 let suspendovat občanská práva by byla jistě větší rada rozumu. Ale to tehdy naprosto nikoho nenapadlo.
Rakušané vlastně začínají svůj problém s nacismem a spolupráci s Německem řešit až teď?
R. Seemann: Začal to ministerský předseda Vranitzky, který řekl, že Rakousko má také odpovědnost za to, co se stalo za druhé světové války.
JŠ: Tato debata začíná už dříve, protože Vranitzky, to je druhá polovina 80. let. Problém to přitom začíná být už na počátku 80. let. Souvisí to s tím, že v Německu začala být vysílána série o holocaustu, kde se mluvilo o tom, že se i Rakušané podíleli na vraždách Židů. To byly první signály, že se začíná diskuse rozjíždět.
Pak přišlo několik důležitých momentů. První byl v roce 1983. Tehdy se z italského vězení vracel jeden z válečných zločinců, Walter Reder, který byl odpovědný za velké masakry v Itálii. Ovšem na vídeňské letiště ho přijel osobně přivítat tehdejší ministr obrany ze Strany svobodných. Tento krok vyvolal obrovskou vlnu nevole v části rakouské veřejnosti. Diskuse pak byla stupňována v roce 1986 v souvislosti s Waldheimovou aférou.
Hovoří básník Eugen Brikcius (přepis doplňujícího rozhovoru):
Waldheim kandidoval na prezidenta, což byla velká ostuda, protože se z celého světa snášely důkazy o jeho nacistické nebo pronacistické minulosti. Jenže rakouský národ se vzbouřil a zvolil ho světu natruc. To dost vypovídá o národní povaze, pokud něco takového statisticky vzato existuje.
Hovoří biolog a filozof Stanislav Komárek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Problém denacifikace v Rakousku byl velmi podobný dekomunizaci u nás. Společnost, která je něčím prorostlá až do kořenů, není v podstatě dost dobře možno dál vést bez těch, kdo se minulými nepravostmi nějak nekontaminovali. Kauza Waldheim byla právě z tohoto kadlubu. (Koneckonců ve Wehrmachtu sloužil každý jakž takž zdravý dospělý muž té doby. Třeba tehdejší prezident Kirchsläger také.)
Je však pravda, že teze o tom, že nacismus bylo cosi zvnějšku implantovaného a Rakousko bylo mocností vítěznou, potom nese takovéto plody. Nutně to za sebou táhne přetvářku. A kdo by řekl, že byl u nacistů, ale lituje toho, špatně by pochodil. To je veliké nebezpečí.
Dnes už je pamětníků nacismu poskrovnu. Dá bůh a u nás to bude za dvacet let podobně.
Jak to vypadalo v Rakousku těsně po válce?
R. Schuster: Tam je to zajímavé zejména v porovnání s Německem: V Rakousku se po roce 1945 koncipovaly orgány, vláda, parlament. Zatímco v Německu to trvalo de facto až do roku 1949, kdy se sešel první spolkový sněm zvolený už na základě demokratických voleb.
V Rakousku už v prvních dnech po konci války vznikla přechodná vláda v čele s Karlem Rennerem, mužem několika režimů. Tato vláda byla víceméně plnohodnotná, takže musela komunikovat se Spojenci, protože Rakousko bylo podobně jako Německo rozděleno na čtyři zóny (ruskou, americkou, francouzskou a britskou).
Nicméně kontinuita byla dost výrazná. Rakousko v podstatě po obnově státu řeklo, že se bude řídit pravidly, která platila do 30. let. Takže de facto převzalo ústavu, která platila až do roku 1934, dokud Dollfuss nezrušil v Rakousku demokracii. Prostě jakoby se nechumelilo, nic se během těch let nestalo, střih a jsme zase tady.
R. Seemann: Rennerova osobnost je zajímavá. Tenkrát to už byl starý pán (narodil 1870, takže už mu bylo 75 let), ale osobně se na něho obrátil Stalin a požádal ho, aby funkci kancléře vzal.
Existuje pro to jedno vysvětlení. Stalin měl rád staré politiky, které obdivoval. Chtěl být také ve stáří takovým politikem. Toužil po politické noblese, kterou nikdy neměl.
Druhé zdůvodnění bylo, že Renner byl sociální demokrat a rakouská sociální demokracie měla ze strachu před bolševiky za první rakouské republiky velmi revoluční program. Hovořila o diktatuře proletariátu, marxismu a zestátňování, a proto se Stalinovi zdáli rakouští sociální demokraté přijatelní. (Z Moskvy sice přijela rakouská komunistická emigrace, ale její hlavní představitelé byli vybiti za stalinských čistek v roce 1938. Nebyla to tedy ta nejsilnější elita.)
Je zajímavé, že v rakouských volbách dostali 163 mandátů lidovci, 159 sociální demokraté a jen 4 komunisté. Čím to bylo, že rakouští komunisté neměli takovou důvěru?
R. Schuster: Mnozí Rakušané byli až do druhé poloviny 60. let ochotniveřejně prohlásit,že Hitlerova vláda s sebou přinesla také leccos pozitivního. Když to vyjmenovávali, byly to placené dovolené a podnikové rekreace. Mimo to padla často také zmínka o tom, že Hitler zachránil Evropu před Stalinem, před bolševiky. Tento antikomunismus byl jeden z důvodů, proč komunisté dopadli tak špatně.
JŠ: Je možný ještě jeden úhel pohledu, proč komunisté nezískali v prvních poválečných volbách žádný výrazný přírůstek hlasů. Šlo o násilné excesy, které doprovázely tažení sovětských vojáků, ale i zřizování sovětských okupačních zón. Bylo to násilí na ženách, znásilňování, ale i třeba vraždy kněžcích, hlavně v Dolním Rakousku.
Takže zatímco Stalin a vláda uznali Rakousko jako oběť, obyčejní vojáci je brali dost jako Němce?
JŠ: Sovětský svaz velmi nevybíravě uplatňoval na území Rakouska svou válečnou kořist. Docházelo k obrovskému zabírání majetku a vyvážení celých továren do Sovětského svazu. Maršál Tolbuchin, který velel sovětským vojskům, dokonce řekl přímo Rennerovi, že Sovětský svaz utrpěl největší válečné škody, takže se musí někde saturovat. Na základě toho celou dobu až do roku 1955, kdy je státní smlouvou vyhlášena rakouská nezávislost, docházelo k zabírání rakouských majetků.
R. Seemann: V roce 1950 došlo k pokusu o komunistický puč, který se podařilo potlačit zejména sociálně demokratickému ministru vnitra Hermannovi. Komunisté tím ztratili svou tvář, protože nedokázali to, co dokázat chtěli.
Nakonec je dorazilo maďarské povstání v roce 1956. Sice se to už stalo po státní smlouvě, ale komunisty to definitivně vymazalo z rakouské politické mapy, protože ve volbách v roce 1957 nedostali jediný mandát a od té doby se nedostali do ústředního parlamentu.
Byla to jen UNRRA a Marshallův plán, které dostaly Rakousko z největší bídy?
R. Schuster: Jedno z možných vysvětlení je, že rakouský hospodářský zázrak byl jedním z důsledků hospodářského zázraku v západním Německu. Vzmáhání Německa se postupně přeneslo do Rakouska (je to časový posun šesti sedmi let). To je asi hlavní důvod.
V roce 1955 se Rakousko vysmeklo z vlivu Sovětského svazu. Bourá to jedno z úsloví: Kam jednou vstoupí noha sovětského vojáka, odtud neodejde. Z Rakouska odešla. Jak se jim to povedlo?
R. Seemann: Velkou roli hrála mezinárodní situacea tehdejší sovětské vedení.Je známo, že Sověti po smrti Stalinadokonce přemýšleli i tom,že by souhlasili se sjednocením Německa (to byl Berijův plán) a do toho zapadala i otázka Rakouska. Oni chtěli jako dobrou vůli ukázat, že jsou ochotni i odněkud odejít, ovšem za určitou cenu. A cena zněla: trvalá neutralita Rakouska, Rakousko bude stát mimo vliv velmocí.
JŠ: Sovětský svaz měl obavu z toho, aby se nerozšiřoval příliš vliv Severoatlantické aliance. Z toho měli v polovině 50. let strach, protože tehdy vstupuje do NATO západní Německo. Sověti se proto obávali toho, aby Rakousko nenásledovalo svého německého souseda, a chtěli si ho zajistit především jako loajálního partnera.
To znamená, že problém byl pro Rakousko daný tím, že se nemohlo integrovat do žádných západních struktur. Rakousko tedy získalo nezávislost, ale do jisté míry bylo stále v určitých mantinelech.
Byla to taková podmíněná nezávislost…
R. Schuster: Určitě podmíněná nezávislost. To, jak se Rakousko stalo svobodným, je doprovázeno řadou legend. A to včetně toho, že kancléř Julius Raab dával k dobru, jak opíjel členy sovětské delegace v čele s Molotovem. Velmi dobře to, že představitel malého státu dokázal přechytračit velkého Molotova, zabíralo u voličů.
Je ovšem zajímavé, že rakouská delegace, která byla složena proporčně (dva lidovci, kancléř Raab a ministr zahraničí Fiegel, a sociální demokraté, vicekancléř Schärf a státní tajemník Bruno Kreisky) měla v otázce budoucího statusu rozdílná stanoviska.
Bruno Kreisky pojem trvalé neutrality odmítal. Říkal, že to Rakousko příliš svazuje, a navrhoval, aby byla budoucí pozice Rakouska vyjádřena tak, že Rakousko nesmí být členem žádného vojenského paktu. Nicméně nakonec zvítězila pozice, kterou prosazovali lidovečtí členové delegace (Raab, Fiegel) a která víc odpovídala očekáváním Sovětského svazu, A to, že neutralita bude trvalá se vším všudy.
Zahraniční politika Rakouska v jistém období ovšem nezávislosti neodpovídala. Spíš byla překvapivě blízká sovětské zahraniční politice. Třeba ve vztahu k Izraeli…?
JŠ: Je pozoruhodné, jak byli Rakušané naprosto loajální k sovětskému vedení. Uvedl bych případ, který se týká i nás, jde o srpen 1968. V době invaze do Československa byl velmi často porušován rakouský vzdušný prostor. A Rakušané místo toho, aby čekali, až se přijdou Sověti omluvit, šli sami na sovětské velvyslanectví a říkali, že je to v pořádku, nic se neděje, můžete tam létat, jak potřebujete. To jen ilustruje, jak byli Rakušané v určitém méně nezávislém postoji.
Hovoří básník Eugen Brikcius (přepis doplňujícího rozhovoru):
Rakousko se může pochlubit mnohými dobrými politiky. Nemohu se nezmínit o tom, který mě a mně podobné do Rakouska koncem 70. let pozval. Byl to Bruno Kreisky, velký sociální demokrat před bohem.
Rakousko ovšem mělo i špatné politiky. Příkladem je Waldheim, který byl dvakrát šéfem Spojených národů, kde sloužil jako lokaj Sovětského svazu, eo ipso nepřítel Rakouska a jejího obyvatelstva.
Také když v roce 1968 k nám přišli Rusové, dostala od Waldheima rakouská ambasáda zákaz vydávat víza. Tehdy tam byl velvyslancem Kirchsläger, budoucí rakouský prezident, který zákaz porušil. Pomáhal mu v tom Klas Daublebsky. Oba pak s rizikem, že si zruinují kariéry, vydávali prchajícím Čechoslovákům víza. Nemohlo se přitom vědět, co by se stalo s těmi, kteří by vízum nedostali.
Jak fungovala rakouská zahraniční politika? Jak fungovala ve vypjatých dobách studené války dvou bloků?
JŠ: Fungovala jako určitý zprostředkovatel mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. Ve Vídni v 60. a 70. letech proběhlo několik setkání vysokých amerických a sovětských představitelů, byla tam například podepsána smlouva SALT I. Současně s tím se Rakousko snažilo dělat prostředníka v různých mezinárodních konfliktech.
Zmiňovali jsme izraelsko-arabské války. V tomto případě je zajímavá role Kurta Waldheima, o kterém některé prameny uvádějí, že byl až příliš prosovětský. Projevilo se to v době války Jom Kippur 1973, kdy v okamžiku, kdy Izraelci začali získávat převahu nad útočícími Araby, OSN rozhodlo prostřednictvím jednání o ukončení války. Bylo to přitom v situaci, kdy už byl Izrael ve výhodě.
Zajímavé bylo, že Bruno Kreisky ač Žid začal jednat s arabskými zeměmi. Dokonce tvrdě odsoudil Izrael za reakci vůči Libanonu?
R. Schuster: V určité fázi to souvisí zejména s působením Kreiského v čele vlády v 70. letech. Tehdy se z politiky aktivní neutrality stala součást národní identity.
Protože co to je rakouský národ? Téma rakouské národní identity se jako červená nit táhne celými poválečnými dějinami a vůbec různými politickými událostmi. Co jsou Rakušané zač? Jsou to Rakušané, Němci, německy mluvící Rakušané?
Najednou Rakousko několikrát stálo v popředí zájmu světové veřejnosti, konaly se tam summity. Rakousko také mělo velmi svébytnou zahraniční politiku ve vztahu k arabským státům. Jásir Arafat (tehdy většinou světa považován za teroristu) byl přijímán Bruno Kreiským jako hlava palestinského státu. Totéž plukovník Kaddáfí. To všechno mnohým Rakušanům pochopitelně imponovalo.
V pozdějších obdobích, kdy Rakousko přehodnotilo svou politiku i ve vztahu Evropskému společenství a uvažovalo o integraci, najednou možnost toho, že by Rakousko mohlo svůj zvláštní status ztratit, hrála docela velkou roli.
Kdy vlastně Rakušané začali být Rakušany? Kdy prošlo Rakousko národním obrozením?
R. Seemann: Rakouské národní obrozenímuselo začít až po roce 1945. Za první rakouské republikytam byly velké odstředivé tendence. Salcbursko se chtělo připojit rovnou k Německu.Vorarlbersko se chtělo připojitke Švýcarsku.A protože Tyrolsko bylo roztržené, když museli Rakušané Jižní Tyroly postoupit Itálii, uvažovalo se, že by se celé Tyroly přihlásily do Itálie, aby byly jednotné. Rakušané se do té doby nepovažovali za Rakušáky, ale spíš za Němce.
Toto mínění začalo brát za své po roce 1945 nejprve tvrzením, že Rakušané byli vlastně první obětí Německa. Tím to začalo. Začalo se vzpomínat na bitvu u Hradce Králové, kde přece Rakušané bojovali proti Prušákům, což byli vždycky jejich nepřátelé. A toto jim začalo vyhovovat.
Ovšem dnes, jak je vidět v různých průzkumech veřejného mínění, jsou Rakušané skutečně přesvědčeni, že jsou národ. Že být Rakušan je něco jiného než být Němec.
JŠ: Určitý pokus proběhl po roce 1933, kdy v Rakousku vzniká autoritativní stát pod vedením kancléře Engelberta Dollfusse. Ten se snaží budovat Rakousko jako katolický, stavovský stát, jako středoevropskou protiváhu nacistického Německa. Byl to ale umělý konstrukt, který neměl podporu ani ve veřejnosti ani v politických kruzích. Nakonec tato snaha končí anšlusem v březnu 1938.
R. Seemann: Zapomíná se na to, že když Hitler provedl anšlus Rakouska, předpokládal, že nejprve vytvoří jakési soustátí a stane se hlavou Německa i Rakouska. Ovšem když viděl, jak obyvatelstvo s obrovským nadšením přijalo nacistické okupační síly (rakouská armáda okamžitě přísahá Hitlerovi, až na jednoho důstojníka), přišel na to, že přímo vtělí Rakousko do Německa. A udělal všechno pro to, aby jméno Rakousko bylo vymazáno.
JŠ: Ten stavovský stát, jak se říká období Dollfussovy diktatury, zakořenil v povědomí Rakušanů velmi hluboko a zčásti ovlivnil i to, jak se vyvíjela druhá rakouská republika po roce 1945.
Druhá republika byla vědomě budována jako antiteze první rakouské republice, kde byli sociální demokraté a pravicový blok nesmiřitelní nepřátelé, což nakonec vedlo k nástupu diktatury a pak k připojení k Německu. Druhá republika proto chtěla především budovat na konsenzu mezi politickými stranami.
Rakousko je skutečně svébytné tím, že mělo národní obrození ve středu Evropy jako poslední, dávno po všech, a současně je to stát, který neustále žije nebo dlouho žil z velké koalice?
JŠ: Spíše žil. V současné době se ukazuje, že se tato myšlenka do velké míry vyčerpala. Ukazují to i výsledky posledních parlamentních voleb z minulého roku.
Jinak je pravda, že Rakousko dlouho stavělo na tom, že dvě nejsilnější strany, sociální demokraté a lidovci, měly de facto rozparcelovaný stát. A proporčně se snažili najít zastoupení ve všech státních podnicích, ale i v rozhlase, v televizi, energetické oblasti.
Půjdeme na konsensus a můžeme vládnout spolu…
R. Seemann: Také se vzájemně hlídali, aby jedna strana nemohla dostat tu druhou. Když v roce 1918 Rakousko vzniklo, začalo to také velkou koalicí. Ta ale asi po dvou letech skončila a vznikl naprostý antagonismus. Obě strany měly dokonce ozbrojené složky a nakonec to vedlo k občanské válce. Takže i z opatrnosti začali prosazovat proporci.
R. Schuster: Bavíme se o velké koalici jakožto o spojení dvou velkých stran, ale něco podobného probíhalo na všech úrovních mezi sociálními partnery. To, co známe u nás v poněkud oslabené podobě jako tripartitu, bylo v Rakousku přímo institucionalizováno.
Bylo to dané nutností a zkušeností, že je třeba stát budovat na jiných základech než v meziválečném období. Šlo o to se za každou cenu vyhnout konfrontaci, aby nevzniklo ani semínko pochybností o tom, že nový stát je životaschopný. Problémem první rakouské republiky totiž bylo, že hlavní politické strany ji považovaly za neživotaschopnou a odmítaly ji.
Tato dohoda různých sociálních partnerů už třeba v 50. letech, kdy v Rakousku byla bída, se týkala například cen základních potravin. Tehdy to bylo považováno za jeden z prostředků ke stabilizaci velmi obtížné ekonomické situace v Rakousku. A možná to byl i jeden z faktorů, který nastartoval rakouský hospodářský zázrak.
R. Seemann: Je velmi důležité, že tato „tripartita“ v tomto období dlouhou dobu stanovovala i základní ceny. Bylo vždy na dohodě, kolik bude stát chleba, mouka.
R. Schuster: Bylo to dokonce tak silné, že dnes často rakouští politologové hovoří o skutečné vládě Rakouska. Když se totiž ukázalo, že to je úspěšné, sociálnímu partnerství se nejednou předkládaly všechny legislativní normy, takže parlament v podstatě pouze schvaloval to, co se předtím v rámci sociálního partnerství dohodlo.
Čili velmi silná verze sociálně tržního hospodářství…
JŠ: Proč ta snaha po konsenzu? V rakouské veřejnosti existovaly mentální předsudky jednoho vůči druhému. Třeba vídeňští sociální demokraté nemohli zapomenout na to, jak vláda ostřelovala jejich Karl-Marx-Hof v únoru 1934. (Občanská válka byla opravdu velmi krvavá, během pěti dnů zahynulo skoro 500 lidí na obou stranách.) Jeden můj známý v Rakousku mi vyprávěl, že ještě když byl malý kluk a chodil koledovat na Mikuláše, v sociálně demokratických čtvrtích koledníky vyháněli kameny.
Tyto sentimenty tam přežívaly tak dlouho?
JŠ: Minimálně do konce 60.a počátku 70. let.Přece jenom rakouská veřejnost byla rozdělením hodně zasažena, a proto se vláda snažila o to, aby překonala všechny problémy konsenzem i formou tripartit.
R. Schuster: Nakonecse to už dostalo do takového rozměru, že každá strana cítila, že má nějaké svoje hájemství, ve kterém si smí sama vládnout. A když do toho chtěla zasáhnout konkurující strana, ozvala se.
Příklad je v 90. letech, kdy docházelo k privatizaci rakouských bank. Každá rakouská banka byla buď sociálně demokratická nebo lidovecká. A když sociálně demokratický ministr financí navrhl prodat lidoveckou banku, byl to málem důvod pro pád vládní koalice.
Hovoří biolog a filozof Stanislav Komárek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Vážně se obávám, že naši zemi od rakouského stavu dělí asi tak deset let. Pak všechno zatuhne, každý bude sedět tam, kde sedí, to mu nebude zpochybněno, ale ničeho jiného už nikdy nedosáhne. Je to stav, kdy politika vyvolává lehké mrazení a znechucení. Slušný člověk se do ní v podstatě ani nechce pustit a v praxi ani nadání ani píle téměř k ničemu nevede. Je to trochu také dědictví staré monarchie.
Byl bych velmi rád, kdyby nás to minulo, ale pravděpodobně se to nestane. Čechy dneška mou druhou vlast připomínají už téměř ve všem. Pouze to zásadní zamíchání před dvaceti lety působí, že zatuhnutí ještě úplně neskončilo. Ale jinak politika i hospodářství tuhnou jako rozmíchaný sud sádry.
Najednou se začalo ukazovat, že jednota, konsenzus, není úplně přesně to pravé. Najednou se objevil Jörg Heider, Svobodní, což se dávalo za vinu právě stále fungující velké koalici?
R. Suchster: Určitě není náhodou, že největší politický úspěch Jörga Heidera spadá do období bezprostředně po roce 1989, kdy padla železná opona.
Rakousko do té doby vyrůstalo v tom, že na východ od železné opony jsou odvěcí nepřátelé. Byl to ostatně také jeden z důvodů, který držel pohromadě sociální demokraty a lidovce. Najednou tato vnější hrozba přestala existovat a došlo k oslabování vazeb mezi příznivci těchto dvou stran. Vznikl tak obrovský voličský potenciál a bylo jen otázkou času, který demagog se jako první těchto voličů ujme. A byl to právě Jörg Heider.
R. Seemann: Jak padla železná opona, začala klesat i cena Rakouska. Rakouské obyvatelstvo pociťovalo, že Rakousko už není opečovávané Západem, protože pozornost se začala soustřeďovat někam jinam. I proto si Rakousko otevřelo cestu do Evropské unie a nakonec přijalo i euro. Bylo totiž jasné, že svou zvláštní samostatnou politiku už hrát nemůže.
I když dnes Rakušané stále hájí, že jsou neutrální zemí, je to jiná dimenze. Vždyť rakouské vojenské jednotky se nakonec v rámci OSN účastní různých akcí. Teď třeba v Čadu apod.
JŠ: Heiderův úspěch má hlubší kořeny. Po celou dobu druhé republiky existoval takzvaný třetí tábor, který sdružoval bývalé příslušníky nacionalistických, ale i nacistických organizací. Nejdříve to byl Svaz nezávislých a od roku 1956 Strana svobodných, která postupně získávala popularitu.
Souviselo to s tím, že začala větší diskuse o otázce zodpovědnosti Rakušanů za spoluvinu na nacismu. A velké části voličů také začalo vadit ono rozparcelování státu mezi dvě politické strany. Další příčnou byl určitě i úpadek politické kultury a růst korupce, protože na konci 80. let se projevila řada korupčních skandálů. Jedním z důsledků ostatně bylo, že v roce 1986 padla vláda Freda Sinowatze.
Jaký je vlastně vztah Rakušané - Češi? Jak se vyvíjel a jaký je teď?
R. Schuster: Možná do roku 1989 existovalo určité mínění,že Češi i Slováci jsou chudí příbuzní, s kterými kdysi dávno existoval nějaký společný stát, se společným panovníkem, společnými symboly atd. A když padla železná opona, tyto sympatie určitě převládly.
Nicméně v okamžiku, kdy vznikla určitá konkurenční situace, vztah mezi Čechy a Rakušany se začal měnit. Nastalo to po roce 1989, kdy se Československo, ale i Rakousko muselo nějakým způsobem transformovat. Najednou šlo o to, kdo s koho. Obě země se chtěly stát součástí Evropského společenství a bylo jasné, že kdo se tam dostane dřív, bude moci diktovat podmínky. A to se v případě Rakouska stalo.
Po roce 1989 byla obrovská šance, aby Rakousko svým vlivem navázalo na bývalé zpřetrhané kulturní vazby. Nicméně tím, že se Rakousko až do svého vstupu do ES soustředilo samo na sebe a ztratilo oblast střední Evropy (bývalé mocnářství) ze zřetele, se ztratilo hodně času. Koneckonců to pak bylo znát i ve vzájemných vztazích.
R. Seemann: V tom se můžeme vrátit až k oběma prvním republikám. Zajímavý je vztah, který tehdy nastal. Československá politika a zejména Masaryk tehdy totiž velmi podporovali vznik první rakouské republiky. Hrály tam roli i určité osobní vztahy, protože Michaela Hainische, který se stal rakouským prezidentem, Masaryk velmi dobře znal z říšské rady. Dokonce ho k nám pozval ještě v době, kdy jsme neměli oficiální diplomatické styky (ty byly uzavřeny až v roce 1922 lánskými dohodami).
Také jsme Rakousku dávali finanční podporu. Byla tam totiž obrovská inflace a my jsme jim na zachování hospodářství dávali podporu, aby se Rakousko nezhroutilo. A po celou dobu první rakouské republiky se naše zahraniční politika snažila dosáhnout toho, aby se Rakousko nemohlo moc sblížit s Německem.
JŠ: Česká diplomacie se v 90. letech koncentrovala na řešení vztahů s Německem a Rakousko zůstalo trochu stranou. Díky tomu se pak projevily všechny ty problémy v souvislosti s diskusemi okolo Temelína a Benešových dekretů kolem roku 2002. Prostě to, že jsme vztahy do té doby příliš nerozvíjeli, se osudově promítlo v tom, že se vše vnímalo prizmatem jen těchto dvou věcí.
V poslední době jsou tu však určité pozitivní signály, jako je například probíhající dolnorakouská výstava, která probíhá v Rakousku i na území České republiky, a ukazuje Rakušany a Čechy jako sousedy. To je určitý pozitivní signál.
Hovoří biolog a filozof Stanislav Komárek (přepis doplňujícího rozhovoru):
Rozdíl mezi Rakušany a Čechy je úplně zanedbatelný. Je to vlastně jen otázka jazyková. Ve Vídni moje sousedka pocházela z rakouské strany hranic od Gmündu. Tato stará paní se od mé babičky, která žila na české straně, vůbec nelišila názory na svět, vzpomínkami ani tím, co vařila, ale pouze tím, že to formulovala v jiném jazyce. Čili to bych jako problém neviděl.
Problém je v tom, že když se státy jednou formovaly jako oddělené, začaly na sebe promítat to, čemu se říká jungovský stín. Tak dochází k třenicím, k nimž by vůbec docházet nemuselo, což je veliká škoda.
Je velmi obtížné říct, čím se obě etnika liší. Trochu je to ve vztahu ke státu nebo k vrchnosti obecně. U nás se to táhne dlouho, už od Petra Chelčického a jeho názoru, že stát je v podstatě peleš lotrovská. V Rakousku se oproti tomu nějak víc věří, že vrchnost je opravdu milostivá a osvícená, byť se na ni stále nadává.
Koneckonců jsem občanem obou států a Rakousko chápu také jako svou vlast a řekl bych, že jsem na to také hrdý. Jenom si tak říkám, že kdyby nastal válečný stav kvůli Temelínu, asi by na mě čekal internační tábor, protože na vlastní lidi bych pochopitelně střílet nešel.
(redakčně kráceno)