7. září by oslavila 95. narozeniny jedna z našich nejznámějších hereček 30. a 40. let Lída Baarová. Během svého života zažila doslova doteky nejmocnějších, aby spadla na nejhlubší dno lidské tragédie. Poválečná společnost totiž nikdy nedokázala Baarové odpustit její styky a náklonnost k nacistickým pohlavárům, Josepha Goebbelse i Adolfa Hitlera nevyjímaje. To, že za tím bylo naivní mládí a láska, nechtěl nikdo vidět. Po degradujícím věznění, které těžce dolehlo i na její rodinu, a únoru 1948 musela svou zem opustit. Po revoluci v listopadu '89 se do Čech několikrát vrátila a byla přivítána s nadšením. Přesto i dnes, devět let po její smrti, mnohdy přetrvávají zásadně odsuzující názory na její osobu. Pozvání do pořadu Před půlnocí ze 7. září přijal publicista Stanislav Motl, který se osudu Lídy Baarové věnuje ve svých knihách. Přivítal ho Aleš Cibulka.
„Toužila po slávě za každou cenu,“ říká o Lídě Baarové Stanislav Motl
S Lídou Baarovou jste se dobře znal. Slavila v posledních letech svého života narozeniny? Nebo nebyla ráda, když jí připomínal někdo její věk?
Nerada o tom mluvila. Jednou, to jí bylo 75 let, jsem se jí pokusil vyfotografovat. Po dlouhém přemlouvání řekla ano, ale trochu se zlobila a nebyla moc ráda. Podle mě na tyto věci rezignovala od okamžiku, kdy zemřel její druhý muž docent Kurt Lundwall. Přestala si barvit vlasy, nedělala žádné velké oslavy a žila se svou samotou a svým tragickým údělem, který měla v srdci až do svých posledních dnů.
Jak jste se vůbec seznámil s takovou hvězdou? To jste odjel do Salcburku, zazvonil u dveří a řekl, že jste novinář, kterého zajímá její osud?
Tak jednoduché to nebylo. Dlouho jsem toužil se s ní seznámit, protože její osud byl jakýmsi symbolem doby, kdy se společnost rozdělila na vítěze a poražené, soudce a souzené. Kdy často soudila ulice.
V roce 1990 jsem měl jako první cestu do Izraele, a když jsem se vracel, udělal jsem si kvůli Lídě Baarové plánovanou zastávku v Salcburku. Neměl jsem jediný kontakt, takže jsem to sháněl přes různé známé – tehdy mi pomohl třeba Svatopluk Beneš nebo Gustav Nezval. Nakonec jsem se k ní dostal.
Nejdříve váhala, jestli se vůbec sejdeme. Pak jsme se domluvili, ale já jako zmatkář přišel o hodinu dřív a nebyla doma. Na odchodu jsem na schodech potkal starší dámu v bílé skládané sukni a červené halence. A protože jsem nevěděl, jak Lída Baarová ve stáří vypadá, pozdravil jsem „Guten Tag“ a ona krásnou češtinou odpověděla „Dobrý den“. Bylo to neuvěřitelné setkání.
První rozhovor trval čtyři a půl hodiny a z Lídy Baarové bylo cítit určité napětí. Samozřejmě jsem měl na jazyku tu jednu jedinou a hlavní otázku – Goebbels. Nějaká intuice mi ale říkala, ať to nedělám. Tak jsem se nezeptal.
Mnohem později, to už to byla naše čtvrtá, pátá schůzka, mi řekla: „Možná si pamatujete, že při prvním rozhovoru jsem nebyla ve své kůži. Víte, ke mně chodila řada žurnalistů, z Německa, Ameriky, a všichni se ptali na to jediné, Goebbelse. Vy jediný jste se nezeptal a já pořád čekala, kdy se zeptáte.“
To mi možná pomohlo k tomu, že kontakt mezi námi byl opravdu úzký. Pravidelně mi volávala, byly to hodinové hovory a já jsem většinou jen naslouchal. Vyprávěla mi o svém životě, o tom, co prožívá. Řeknu vám na rovinu, že její stáří bylo strašlivé, bolestné, kruté. Tak jsem si i na ní uvědomil, že svět není spravedlivý.
O Lídě Baarové jste napsal několik knih. Žádná však nevyšla za jejího života. To byla nějaká dohoda mezi vámi? Nebo jste si netroufl kvůli autorizaci? Nebo jste se ještě nedostal do všech archivů?
O archivech jsem ani neuvažoval. V roce 1995 mi řekla, že je kolem ní spoustu archiválií, třeba když byla vyšetřovaná v Praze apod. K těm jsem se ale mohl dostat jen s jejím povolením, které mi k mému překvapení dala. Měla však jednu prosbu: „S těmi věcmi si udělejte cokoliv, ale až po mé smrti.“ To jsem dodržel.
Hledal jsem v archivech u nás i v Německu, kde jsem se dozvěděl, že byla monitorovaná gestapem stejně jako Joseph Goebbels. Začal se mi vytvářet obrázek, který jsem neznal. Znal jsem Škvoreckého knihu Útěky, knihu Františka Kožíka Života sladké hořkosti (vydána pod jménem Lídy Baarové). Najednou jsem si uvědomil, že život paní Lídy byl mnohem dramatičtější, barvitější a zajímavější, něž byl v těchto knihách.
Fakt také je, že jsem našel některé věci z pohledu Lídy Baarové tak bolestné, že jsem se po zralé úvaze rozhodl je nepublikovat. Tyto věci se mnou půjdou na 99 procent do hrobu.
Lze napsat knihu o někom a přitom něco ne zatajit, ale nenapsat? Není to cenzura? Člověk má přece jenom nějaký vztah k tomu, o kom píše.
Když jste psal Natašu Gollovou, měl jste nějaký vztah k jejímu osudu, dokázal jste se vcítit do jejího života. A to už je problém. Když se o to pokoušíme a dostaneme se pod kůži, takříkajíc do duše toho člověka, máme určité zábrany.
Pravda je, že když jsem napsal první knihu, Prokletí Lídy Baarové, někteří kritici mi vyčítali, že jsem jí příliš podlehl. Když nad tím přemýšlím, říkám si, že jsem udělal dobře, že jsem některé věci neřekl.
Když přijde řeč na prvorepublikové hvězdy (Adinu Mandlovou, Natašu Gollovou, Lídu Baarovou), jedním dechem ti, kteří o tom tolik nevědí, dodávají: „To jsou ty, co spaly s nacisty.“ Prostě je hodí do jednoho pytle. V tomto je osud Lídy Baarové asi nejsložitější. Na co jste vlastně přišel? Zpronevěřila se českému národu?
Řeknu něco, co se mnoha lidem nebude líbit: Joseph Goebbels, ďáblův náměstek, nacistický ministr propagandy, nebyl v roce 1935 nacistický zločinec. To byla doba, kdy byli Hitler i Goebbels a další přijímáni diplomaty z různých evropských zemí. To ještě nebyl Goebbels, který vyhlašuje v roce 1943 totální válku nebo který křičí v rámci křišťálové noci.
Jestli zhřešila, nedokážu posoudit. Ale jednu věc můžu říct jistě: Nenašel jsem jediný důkaz o tom, že by během protektorátu někomu uškodila, někoho udala nebo spolupracovala s gestapem. Dokonce svým vlivem dokázala pomoci Ladislavu Bromovi, což byl slavný producent a režisér, aby se dostal z věznice gestapa.
Lída Baarová skutečně chodila s nacistickými pohlaváry na večeře nebo na víno. Když byla v Lucerna baru, s těmito lidmi se setkávala, ale nebyla sama. Byla to taková doba. Někdy si k tomu beru citát z talmudu: „Nesuď člověka za jeho činy, pokud jsi nebyl na jeho místě.“
Neříkám tedy, že zhřešila. Svou naivitou a sebestředností ublížila sama sobě a své rodině. Byla to žena, která toužila po slávě za každou cenu. Pamatuji si na situaci, kdy jsem se jí zeptal, jestli jí nebylo divné, že najednou začali mizet židovští producenti, umělci, jestli se zajímala, kam zmizeli. Ona mi skoro odsekla: „Myslela jsem, že jsou někde v Americe.“ I to vypovídá o její osobnosti.
Někdo říká, že byla hloupá. Hloupá rozhodně nebyla. Byla to velmi vzdělaná žena s abnormálním jazykovým talentem (mluvila italsky a španělsky jako česky). Snad žádný z našich herců nedokázal hrát v zahraničních filmech s takovým úspěchem jako ona.
Vraťme se na začátek 30. let. Existuje celá řada polopravd, lží, dohadů. Vy jste asi nejblíže k tomu, jak to tenkrát bylo. Hovoří se o vztahu ke Goebbelsovi, který se chtěl kvůli ní rozvádět. Prý byl do ní zamilovaný i Hitler, protože mu připomínala jeho vzdálenou příbuznou. Co se tedy dělo?
V roce 1935 se o ní začal zajímat Joseph Goebbels. (Na recepce s ním chodily opravdu všechny tehdejší hvězdy.) Lídě Baarové to imponovalo a podvědomě cítila, že by mohla být ještě úspěšnější. (Nástup její kariéry byl jedinečný, velmi rychle se naučila německy a hrála v německých divadlech. Dobové německé kritiky ji označují za talentovanou herečku.) A Lídě Baarové imponoval i Hitler.
V jednom rozhovoru mi řekla, že s Hitlerem mluvila jednou, pak mi říkala dvakrát, až jsem zjistil, že to bylo čtyřikrát. Ale něco tam být muselo. Hitler si ji nejen pozval do své kanceláře. Když se jednou do krve pohádala se svým tehdejším milým Fröhlichem a dostala hysterický záchvat (hysterii v sobě měla), nasedla do své „Bejbinky“, mercedesu, a odjela se vyplakat k Hitlerovi, který ji okamžitě přijal.
Myslím, že její největší problém byl, že nikdy nedokázala přiznat, co v ní skutečně bylo – že Goebbelse skutečně milovala. Měla na to několik verzí. Říkala, že se ho bála. Pak říkala (to ji snad vymyslel František Kožík), že se zamilovala do jeho lásky. Ve skutečnosti ho milovala a propadla mu svou naivitou. Přitom ji varovali – Adina Mandlová, její tatínek (pan Babka). Prostě tomu podlehla, spadla do toho. Nemáme právo ji soudit, máme pouze šanci ji pochopit.
Jak to říci… Byla to láska platonická nebo spolu nějaký čas skutečně žili?
Když našli Sověti Goebbelsovu mrtvolu (potom, co zabil svoje děti a se svou ženou spáchal sebevraždu), zjistilo se, že na nemocné noze měl něco jako ocelovou sponu, bez které by nemohl chodit.
Jednou jsem se Lídy Baarové na tu sponu zeptal. Reagovala naprosto odmítavě, že si nic takového nepamatuje. Měl jsem ale takový pocit, intuici, že mluvila spontánně a pravdu. A jestli tu sponu neviděla… Nevím, jestli se dopustili nějakých intimností. Myslím, že ano, ale ta spona mě trochu zarazila.
V době, kdy se o Lídu Baarovou zajímal Goebbels a Hitler, jí bylo málo přes dvacet let. Jak za to zaplatila? Pokud vím platila za to až do smrti.
Mnohokrát jsem o tom přemýšlel. Od roku 1932 začal její obrovský vzestup, v roce 1938 byla vyhoštěna z Německa a u nás jí dal Otakar Vávra tři poslední role. Od té doby za to platila. A nejen ona, platila za to hlavně její rodina.
Svatopluk Beneš mi říkal, že to byla antická tragédie se vším všudy. Lída Baarová byla ve vězení. Tatínek, velký národovec, kterého to strašně tížilo, přišel díky zanedbanému zánětu o nohu. Maminka dostala infarkt přímo při výslechu v Bartolomějské ulici. A sestra Zorka spáchala sebevraždu potom, co jí pět herců zastoupilo cestu do divadla s tím, že sestra kolaborantky nepatří mezi české herce.
U Zorky je paradoxní, že byla skoro až levicově orientovaná. Před válkou působila v divadelní avantgardě s Jiřím Ortenem, Pavlem Tigridem. Milovala Osvobozené divadlo. Často Lídě její kontakty vytýkala a pak to takhle odnesla. Pan Babka říkal na téma Lída Baarová (jak mi prozradila jeho druhá žena Marcela Babková): „Mně je jí líto. Ale ona si všechno zavinila sama a my jsme se s ní svezli.“
Žít s tím vším muselo být strašlivé. Psychické následky si nesla celý život. Dokonce mi jednou říkala, že děkuje osudu za to, že byla zavřená, protože kdyby přišel soud ulice, nemusela by to přežít.
A takové případy tady jsou. Například režiséra a producenta Jana Svitáka vyvlekli 9. května z jeho bytu a dotáhli na Bartolomějskou. Sviták přitom pravděpodobně pracoval po celou válku pro britskou rozvědku. I proto se na stanici sháněl po telefonu, aby získal svědectví. To mu neumožnili. Místo toho jej ráno ve spodním prádle vystrčili ven, kde už čekal dav (bylo to tedy organizované).
Dav ho vlekl po Národní třídě až k Platýzu a ke kostelu svatého Martina. Podle svědectví do něj celou dobu kopali, mlátili ho, plivali na něj, několikrát klesl. Nakonec jedna známá česká herečka zvolala: „Toto je vrah Karla Hašlera!“ Přišel tam sovětský voják a zastřelil ho.
Jan Sviták byl šéfem Lucerna baru, byl šéfem i herecké centrály. S Němci se paktoval, mluvil s nimi. Spoustu pamětníků mi ovšem řeklo, že se o něm vědělo, že pomáhá lidem v odboji, že si zapisuje i věci, které se týkaly gestapa. Tento notýsek se během lynče ztratil.
Jaký byl vztah Lídy Baarové k Čechám, Československu, Čechům? Odpustila jim ve stáří? Několikrát tady byla, po revoluci vydala knihu, měla autogramiádu s obrovským úspěchem…
Ale bylo to obrovské trauma. Strašně se té autogramiády bála. Přijela ke své nevlastní matce Marcele do Michle a nevylezla z dvougarsonky. Měla strach, že ji lidé vypískají. To už také zažila, když měla premiéru filmu v době, kdy už se o Goebbelsovi mluvilo. Tehdy se zorganizovala akce a lidé křičeli: „Ministerská kurva ven!“
Po autogramiádě byla úplně v šoku a říkala: „Oni mě ti Češi snad fakt mají rádi.“ Také vždy zdůrazňovala, že je Češka, že je z Prahy, a milovala neokázale náš stát a tento národ. Byla také zvláštním způsobem smířlivá. Nikdy nikoho nepomlouvala, na nikoho nenandávala.
Je vůbec možné, aby „česká povaha“ Lídě Baarové někdy odpustila?
Když Lída Baarová zemřela, slušně jsem se zeptal, proč na její pohřeb nepřišel nikdo z ministerstva kultury, vysoký představitel ministerstva mi řekl: „Vždyť to byla kolaborantka.“ To přežívá a Lída Baarová si to musela vytrpět až do konce.
Její poslední roky byly děsivé. Byla ve strašném psychickém stavu, což jsem poznal podle jejích telefonátů. V určité fázi mi říkala, že by byla ráda, kdybych tam byl častěji. Jenomže jsem přecházel z Reflexu do televize a práce bylo podstatně víc, takže jsem neměl čas. Dnes si to vyčítám.
A v té době kolem ní začala být divná situace, která vyvrcholila zbavením svéprávnosti. Divné je to i s jejím majetkem, kdy byla ze závěti vyděděna její nevlastní matka Marcela, kterou měla skutečně ráda.
Dozvěděl jste se něco o jejím zámečku ve vsi Obrok? Jak to vůbec bylo s jejím majetkem?
To nevím, je to pro mě překvapení. Vím, že vlastnila nějakou nemovitost u Písku. O zámečku mi nikdy nic neřekla. Také jsem se jí ptal, proč neusilovala po listopadu '89 o navrácení aspoň části její vily na Hanspaulce. (Půlka patřila tatínkovi a její půlku na základě Benešových dekretů zkonfiskovali.) Nechtěla o tom vůbec slyšet.
Jak jsem ji poznal, skutečně neměla zájem o žádný majetek. Bylo zvláštní, jak s ním nakládala. Jednou mi říkala, že to má dobré, že má na knížce tři čtvrtě milionu šilinků. Říkal jsem jí, ať takové věci proboha nikomu neříká. A ona na to jenom, že jí to nemůžou vzít, protože to má na heslo, a to heslo mi řekla. V těchto kruzích jsem nepoznal člověka, který by o penězích mluvil s takovým pohrdáním.
Pokud bychom opravovali slovníkové heslo Lídy Baarové, co by tam nemělo chybět?
Lída Baarová – oběť krásy. Byla tak krásná, až ji její krása zahubila.
(redakčně kráceno)