Miloslav Stingl, který letos oslaví již osmdesáté narozeniny, je živoucí legenda českých cestovatelů. Objel čtrnáctkrát celou zeměkouli a navštívil 150 zemí světa. V zahraničí strávil dohromady přes 20 let svého života, mimo jiné žil mezi lidojedy a stal se náčelníkem indiánského kmene Kikapú. O svých cestách napsal čtyřicet knih, které vyšly v jednatřiceti jazycích. Etnograf, folklorista a znalec indiánských a zaoceánských kultur, cestovatel Miloslav Stingl přijal pozvání do pořadu Před půlnocí z 19. ledna. V brněnském studiu ho přivítala moderátorka Petra Friedmannová.
„Uvést Haiti do poměrů 21. století bude velice obtížné,“ říká Miloslav Stingl
Jako jeden z prvních Čechoslováků jste cestoval na Haiti. Kdy to bylo? Jak to tehdy na Haiti vypadalo?
Haiti jsem navštívil celkem pětkrát. Natočil jsem o Haiti také film pro německou veřejnoprávní televizi, kde je vidět, jak Haiti vypadalo před tou současnou katastrofou. Haiti byla vždy katastrofální země. I když ji nepostihlo zemětřesení, byla ta země neuvěřitelně chudá, v celé Americe zdaleka nejchudší. Přirovnal bych ji k nejchudším africkým zemím, konkrétně k Džibuti. Na Haiti měl člověk pocit, že neexistuje stát. Každý člověk se staral sám o sebe, neexistovalo veřejné zdravotnictví, policie. A v podstatě neexistovaly ani peníze, takže všechno, co jsem měl u sebe (kameru, fotoaparáty i batoh), mělo pro ty neuvěřitelně chudé Haiťany neuvěřitelnou cenu.
Připadá mi jako hořký paradox, že nejchudší země světa byla postižena katastrofou biblických rozměrů, s kterou by si neporadily ani mnohem bohatší země. Všichni ostatní teď můžeme jediné, pomáhat jim.
Kdy to tedy bylo, když jste tam byl?
Poprvé to bylo asi v roce 1979 a naposledy asi tři roky před touto katastrofou. Dějiny Haiti totiž budou mít teď dvě epochy – před katastrofou a po katastrofě.
Jistě jsem nebyl jediný Čech ani Slovák, který Haiti navštívil, ale podle mých znalostí v době před katastrofou tam žil jediný pán, katolický misionář. Mimochodem ho unesli, ale protože za něj katolická církev zaplatila výkupné, byl osvobozen. Takže dost divoké poměry tam panovaly už před katastrofou. A co se bude dít teď, si dovedu těžko představit.
Poznáváte z aktuálních televizních záběrů místa, která jste navštívil?
Česká televize nám prezentuje záběry z hlavního města Port-au-Prince. A to, protože to byla jediná letecká brána (mimochodem řídící věž letiště byla také poškozena), samozřejmě poznávám. Už tehdy tam byl takovou jedinou výraznou budovou prezidentský palác (asi jako v Brně Petrov nebo v Praze Hradčany). A i toto sídlo prezidenta René Prévala bylo poškozeno, takže i pan prezident by měl někde stanovat.
Věříte v obnovu Haiti? Je-li vůbec co obnovovat?
Když se spojí, celý svět… Víme, že rozsáhlou, přímo bezmeznou pomoc poskytují Spojené státy. Ale uvést Haiti řekněme do poměrů 21. století bude velice obtížné.
A jestli věřím nebo nevěřím? Hrozně bych chtěl věřit. Jsem etnolog, píšu knížky, dívám se na zemi tak, jak o ní hovoří můj nejmilovanější spisovatel Antoine de Saint-Exupéry, jako na „zemi lidí“. Věřím proto, že ta „země lidí“ bude obnovena. Ale jak a kdy? To si nedovedu na Haiti představit. A už vůbec, že by to Haiťané zvládli vlastními silami.
V Brně jste teď představoval novou knihu o Nové Guineji Tamtamy času, kterou jste napsal společně s dalšími cestovatelskými legendami Jiřím Hanzelkou a Miroslavem Zikmundem a brněnským cestovatelem Rudolfem Švaříčkem. Na co se v ní zaměřujete?
Je to kniha, která vypráví o Papui Nové Guineji a jejích původních obyvatelích Papuáncích. Je to nesmírně zajímavý svět.
Na Novou Guineu jsem přijel poprvé asi před čtyřiceti roky a tehdy to byl skutečně svět doby kamenné. Dodnes jsou tam kulturní jevy, s kterými bychom se nikde jinde nesetkali. Počínaje bývalým kanibalismem, ale také třeba zvláštní chorobou kuru. Nebo s tím, že na jediném ostrově žije 750 etnik mluvící 750 jazyky.
Je tedy kanibalismus minulostí? Nebo u nějakých kmenů přetrvává?
Je minulostí, ale nedávnou. Je to atraktivní téma. Často dostávám otázky, jestli mě někdo nechtěl sežrat. Odpuste ten vulgární výraz.
Když jsem tam byl poprvé, setkal jsem se s posledními stopami lidojedství. Před těmi čtyřiceti lety byli ovšem pojídáni lidé, kteří zemřeli. Tedy nikoliv, že bychom někoho zabili, ale ten člověk zemřel, tak jsme požili jeho maso. To je přitom samozřejmě daleko nebezpečnější, protože když požiju zdravého člověka, nepřejde na mě žádná choroba. Zatímco u masa nemocného člověka, na mne logicky může nějaká choroba přejít.
V každém případě je to minulost. Bylo by ošklivé těmto lidem podsouvat, že jsou kanibalové. I když já sám jsem asi před třiceti lety napsal knížku, která se jmenuje Ostrovy lidojedů.
Znamená to, že jste se tam nikdy nebál o život?
Kdo by se nebál, toho bych si s sebou nikdy nevzal. Samozřejmě se také někdy bojím, protože strach je limitující faktor, to je to, co mi zachrání život. Kdybych se nebál, přejede mě na přechodu v Brně první „šalina“, protože nebudu mít strach, že mě přejede. Takže bát se člověk má, ale nesmí ho strach omezovat. Kdybych se jenom bál, budu sedět v Praze, promítat si svůj film o Haiti a říkat si, jak to tehdy bylo hezké. Takže bojím se a nebojím se. A člověka, který nemá vůbec strach, považuji za nemocného.
Dalším tématem vašich knih jsou Mayové, mayská kultura. To dnes nabývá na zajímavosti, protože podle mayské předpovědi má v roce 2012 přijít konec světa. Odkud to pochází, kde je to zapsáno?
Je to zapsáno v jednom z mayských kodexů. Tyto knihy byly skoro všechny zničeny na popud misionáře Diego de Landy. Zachránilo se tři a půl knihy a v jedné z nich (v současnosti je umístěna v královské knihovně v Drážďanech) je skutečně zcela přesně uvedeno, že v určitý den (mělo by to snad být 21. prosince) roku 2012 přijde konec světa.
Teď je samozřejmě otázka, jak k tomu ti Mayové před tolika stoletími přišli. Mayové měli neuvěřitelně přesně zmapovanou astronomii. Byli to neuvěřitelně přesní pozorovatelé a jejich astronomické znalosti před tisíci lety byly garantovaně lepší než tehdejší evropské znalosti. Takže k tomu datu dospěli nejspíše na základě nějakého astronomického pozorování, něčeho, co nám třeba skutečně ten rok 2012 ukáže.
Věříte tomu? Předpověděli Mayové už něco, co se vyplnilo? Máte důvod věřit tomu, že v roce 2012 nastane konec světa?
Samozřejmě nevěřím, že nastane konec světa. Ale třeba ve Spojených státech nebo v Kanadě se o tom velice uvažuje.
Stihnul jste se oženit a máte děti? Cestovatelské povolání rodinnému životu asi příliš nenahrává?
Stihnul jsem to. A plození dětí? Koneckonců jedna z mých knih se jmenuje Sex v pěti dílech světa, takže ani toto téma mi není cizí. Ovšem jinak jsem v oblasti sexuální spíše teoretik nežli praktik. A jak se děti dělají, samozřejmě vím i jsem nějaké stihl zplodit a jsem na ně pyšný.
Jak se vůbec člověk stane cestovatelem?
Chtěl jsem to dělat asi od sedmi roků. Asi v deseti jsem si namaloval první atlas světa, na tu dobu velice kvalitní, a zakreslil do něj cesty kolem světa (jednu z nich jsem pak absolvoval). Jinak jsem vystudoval mezinárodní právo. K tomu jsem vystudoval etnologii, kterou považuji za své povolání a jako pracovník Akademie věd jsem měl na starosti indiány a obyvatele Oceánie.
Jak se vám podařilo cestovat za hluboké totality?
Obtížné to bylo z politických i ekonomických důvodů neuvěřitelně. Měl jsem ale jednu velkou přednost – od nejmladších let mi vycházely knihy v nejrůznějších zemích. Za honoráře jsem si pak v Tuzexu nekoupil mercedes, ale použil jsem je na cestování. Díky tomu mi režim nemusel dávat žádné peníze. Pro režim pak bylo důležité, aby se člověk vrátil. A když jsem se poprvé vrátil, jistě jsem byl sledován, ale nikdo mi nebránil, abych znovu vyjel.
Ve které zemi se vám nejvíce líbilo? A naopak, připadal jste si v nějaké zemi ve skutečném nebezpečí?
V nebezpečí si člověk může připadat leckde, třeba právě na tom Haiti. A nejvíce se mi líbí u nás, v České republice. A třeba teď mi vyšla knížka Havaj je nejlepší, což je havajské rčení, v originále Hawaii no ka oi. Takže právě Havaj také není k zahození. Je tam příjemné klima, původní domorodá kultura je nesmírně bohatá a zajímavá, lidé tam jsou krásní, přátelští, sdílní. Prostě jsem se tam měl dobře.
Letos vám bude osmdesát let. Cestujete ještě v tomto věku?
Chtěl bych. Američané říkají, nikdy neříkej nikdy.
Máte nějakou vysněnou zemi, kde jste ještě nebyl a kam byste se chtěl podívat?
Hodně jsem cestoval po Tichomoří, napsal jsem o tom hodně knih, hodně mě zajímala Latinská Amerika, ale docela bych potřeboval dodělat si některé africké země, protože to nebyla moje hlavní parketa. Například Rwandu, kde byla dlouho občanská válka a nedalo se tam cestovat. Takže to jsou věci, které bych si chtěl v nejbližších letech dodělat.
Jak se změnilo cestování za těch pět desítek let, co cestujete?
Velice podstatným způsobem. Třeba po Nové Guineji jsem musel chodit pěšky a prodírat se pralesy. Dnes jsou leckde komunikace. A jak jsme připomínali Maye, byl jsem v jednom mayském městě, které tehdy nebylo jinak přístupné než ze vzduchu. Tehdy jsem tam byl se dvěma americkými archeology, kteří měli malé letadélko, Cessnu. Dnes je na tom samém místě golfové hřiště, památky tam samozřejmě zůstaly.
Kde vám nejvíce chutnalo? Jaké jídlo jste naopak považoval za nejvíce bizarní?
To je subjektivní věc. Osobně mám velmi rád jihoasijskou kuchyni, třeba laoskou nebo kambodžskou. Také jihočínská, takzvaná kantonská kuchyně mi velice chutná. Jinak mi zachutnala česká kuchyně. A země, kde mi nechutnalo, nebudu jmenovat, abych je neurazil.
A bizarní? Jedl jsem různé brouky. A když mluvíme o těch Mayích, tak tam jsem jedl leguána. Toho mi bylo líto a navíc mi to zrovna dvakrát nechutnalo.
Jste náčelníkem indiánského kmene Kikapú. Jak se to přihodilo?
Hodně to zkrátím: Nějakým způsobem si mě ten kmen oblíbil. Zemřel jim náčelník a je napadlo, jestli bych nechtěl to náčelnictví převzít. Tak se obrátili na náš zastupitelský úřad ve Washingtonu a napsali dotaz, jestli by Miloslav Stingl nechtěl být jejich náčelníkem. Zastupitelský úřad pak ovšem nevěděl (obzvlášť za komunistů), jestli může být člověk indiánským náčelníkem, nebo ne. Pak se došlo k tomu, že to jsou naši rudí bratři, a bylo to v pořádku. Ze zastupitelského úřadu to potom šlo na ministerstvo zahraničí, odkud volali nám do ústavu, jestli bych nechtěl být indiánský náčelník. Nakonec jsem to přijal, indiáni přijeli do Prahy, proběhla korunovace, a protože indiáni nenosí korunu, dostal jsem na hlavu náčelnickou čelenku a indiánské jméno Okima. V životě jsem dostal mnoho různých ocenění, ale ničeho si nevážím jako tohoto.
Znamenalo to pro vás nějaké povinnosti?
Kdybych žil u té skupiny, tak ano. Navíc ta skupina je jako jakákoliv jiná vystavena vnějšímu tlaku. A já, protože jsem kromě jiného vzděláním právník, bych jim pomáhal v těchto věcech. Ovšem takhle bylo moje náčelnictví něco jako čestný doktorát.
(redakčně kráceno)