3. července 1866 před osmou hodinou ranní vypukla nedaleko Hradce Králové největší polní bitva na území českých zemí. Rakouská a saská vojska se zde srazila s pruskou armádou a v celodenním válečném zápolení zde rozhodovala o definitivním vítězi prusko-rakouské války. Kvůli vyčerpání z předešlých neúspěšných bojů, zmatkům v taktice, ale částečně i kvůli horší výzbroji opuštěna bojiště jako poražená nakonec rakousko-saská armáda. Na polích a v lesích bojiště zůstaly desetitisíce mrtvých, jejichž pohřbívání pak trvalo celé týdny. Bitva u Hradce však nebyla jen válečnickou epizodou. Její výsledek do značné míry ovlivnil politický vývoj v Evropě a částečn předznamenal i konflikt daleko strašlivější, první světovou válku.
U Královýho Hradce
Co této bitvě předcházelo? Jak probíhala? A jaké důsledky přinesla pro zdejší kraj i další běh dějin? O tom hovořili historik Pavel Bělina a historik Jan Jakl z Muzea východních Čech Hradec Králové v Historii.cs z 28. listopadu. Moderovala historička Marie Koldinská.
Co se tady poblíž 3. července 1866 stalo (pořad byl natáčen v Památníku bitvy 1886 na Chlumu – pozn. red.)?
Bělina: Došlo zde k největší bitvě v dějinách českých zemí. A vlastně k poslední polní bitvě v tradičním slova smyslu, protože vojenské operace 20. století už mezi polní bitvy počítat nelze.
Rozhodla se zde válka mezi Rakouskem a Pruskem. Bitva byla svedena 3. července 1866 a Rakušané a jejich spojenci Sasové byli v této bitvě poraženi. Síly byly přibližně vyrovnané. Na každé straně bylo přes 200.000 mužů. Rakouská a saská vojska předtím utrpěla ztráty v dílčích bojích v severních a východních Čechách. A na bojiště se nedostaly včas nejméně dva pruské armádní sbory a dorazily, „až když bylo po kaši“.
Vyrovnané síly byly i co do počtu dělových hlavní, kdy se na obou stranách střílelo asi z 1.500 děl. Je zaznamenáno, že ve více než 30 kilometrů vzdálené Jilemnici drnčely ten den okenní tabulky, jaká to byla kanonáda. Čili bylo to něco, co nemělo v českých dějinách precedens.
Hovoří Aleš Chvojka, vedoucí Památníku bitvy 1866 na Chlumu:
Několik dní před bitvou pršelo, potoky a říčky byly rozvodněné, takže Prusové měli problém přecházet ze Sadové přes Bystřici. A i v samotné úterý 3. července kolem osmé hodiny začalo mžít a držela se mlha prakticky až do odpoledne. Mlha byla tak hustá, že nebylo vidět na 50 metrů, takže byl obrovský problém s orientací. Navíc jakmile do toho začalo střílet dělostřelectvo a následně pěchota, dým z černého prachu se držel pod mlhou a například v lese Svíb nebylo vidět od stromu ke stromu. Vojáci pak nechtíc často stříleli do vlastních řad.
Historie.cs - U Královýho Hradce (zdroj: ČT24)
Je zdejší krajina vhodná ke svedení bitvy? Nemělo se původně to střetnutí odehrát jinde než přímo u Hradce?
Bělina: Podle pruského generálního štábu se rozhodující bitva měla svést někde v prostoru Jičína, protože pruské armády obcházely masiv Krkonoš ze západní i východní strany a hledaly nejvhodnější místo ke spojení. Krajina se hodila pro svedení defenzivní bitvy, s čímž zase počítal velitel rakousko-saských vojsk Ludvík Benedek. Navíc myslel, že Prusové budou schopni zaútočit až o dva nebo o tři dny později. Pruské vrchní velení pak zase počítalo s tím, že Rakušané se shromažďují na východ od Labe mezi významnými pevnostmi, Josefovem a Hradcem Králové. Vlastně tak až do konce bitvy nevěděli, že bojovali proti veškeré rakouské a saské branné moci.
Sedíme kousek od Baterie mrtvých. To je jeden z klíčových a často zdůrazňovaných momentů celé bitvy. Je tady i pomník Baterie mrtvých. O co tam šlo?
Jakl: Jde o sedmou jízdní dělostřeleckou baterii, kterou vedl setník August van der Groeben a jejímž úkolem bylo hájit pravé rakouské křídlo. Od rána se zúčastnila bitvy a ostřelovala nepřítele, nejdříve v lokalitě lesu Holá, později v lese Svíb a v obci Máslojedy.
Ke zvratu došlo v pozdním odpoledni, kdy obec Chlum za zády dělostřelecké baterie dobyli Prusové. Setník Groeben se tehdy rozhodl otočit děla na obec a vystřílet všechny kartáče, což byla velmi účinná munice na velmi krátkou vzdálenost. Odpálit se podařilo jenom asi jedenáct salv a pak byli vojáci baterie z větší části postříleni pruskou gardovou pěchotou. Zemřel setník Groeben, jeden poddůstojník, 52 mužů a 68 koní.
Hrdinství této baterie určitě nebylo jediné, určitě bychom našli i další, které se chovaly podobně. Ale tou opravdu legendární se stala Groebenova baterie. A to obzvlášť poté, kdy jí byl v roce 1893 odhalen pomník se sochou Austrie na vrcholu.
GALERIE
Pomník Baterie mrtvých zdroj: ČT24
Už jsme zmínili dvě pevnosti, Josefov a Hradec Králové. Jaká byla role těchto pevností, zejména Hradce Králové, v tomto střetnutí?
Jakl: Role to byla už tehdy sporná. Pevnostní stavitelství bylo na vrcholu na konci 18. století, kdy byly obě pevnosti spolu s Terezínem postaveny. Ovšem v průběhu první poloviny 19. století se vojenská taktika změnila natolik, že úloha vojenských pevností klesala.
Konkrétně v Hradci Králové to bylo potvrzeno rokem 1858, kdy bylo zrušeno pevnostní velitelství a vše se připravovalo ke zrušení pevnosti. Před válkou se proto pevnost musela znovu uvést do pohotovosti. Valy byly zarostlé, v kanálech zavodňovacího systému byla spousta náletových dřevin. Takže už od dubna probíhaly na pevnosti masivní práce, kterých se účastnila nejen posílená vojenská posádka, ale i obyvatelé města a okolních vesnic. (Pevnostní hradby byly dokonce zdokonalovány dřevěnou palisádou, což tehdy bylo už naprosto zbytečné.)
Bělina: Obyvatelé této krajiny měli v obecném povědomí zkušenosti s pruskými vpády už z 18. století a spousta z nich nebyla vůbec překvapena tím, že se bitva odehrála právě tady. Prostě si říkali, jsme blízko „festunků“ Hradce a Josefova, tady k bitvě nebo k nějaké krvavé lázni dojít musí.
Jakl: I když Rakušané věděli, že pevnosti se do boje přímo nezapojí, psychicky mohly pevnosti Josefov a Hradec Králové v zádech působit na rakouské vojáky působit pozitivně.
A co místní obyvatelstvo Hradce Králové? Mohli lidé zůstat ve městě? Nebo opouštěli město, odjížděli někam do bezpečí, do zázemí?
Jakl: Měli dvě možnosti. Už na počátku května vydal vrchní velitel pevnosti generálmajor Weigel nařízení, podle kterého se měli obyvatelé Hradce zařídit tak, aby buď měli dostatek potravin na tři měsíce dopředu, nebo se museli odhlásit a vystěhovat z města. Nakonec z 6.500 obyvatel jich ve městě zůstalo pouze 1.200.
Ten tlak na obyvatelstvo Hradce, ale i okolních obcí se však stupňoval už od dubna. Když se začala opravovat léta nevyužívaná pevnost, o něčem to svědčilo. Do pevností, Josefova i Hradce Králové, proudily kolony vozů se střelivem, dělovými hlavněmi, zvyšoval se počet vojenských posádek. Takže atmosféra v kraji určitě byla depresivní.
Podívejme se na vrchní velení pruské a rakouské armády. Většinou se to koncentruje do obrazu dvou velitelů. Na jedné straně von Moltkeho, na druhé straně Ludvíka Benedeka. Jak byste je hodnotili jako vojenské velitele z hlediska jejich schopností a zkušeností?
Bělina: Každý měl nesporně své kvality, a kdyby se je podařilo spojit dohromady, vznikl by ideální prototyp vojevůdce.
Benedek byl voják ze staré školy, ještě z napoleonských válek, osobně udatný, doslova ostřílený. Byl také velmi populární u mužstva, ale bohužel už ne tak populární u vyššího, velitelského sboru, což mu později dělalo problémy. Moltke neměl válečné zkušenosti, nepočítáme-li tažení do Dánska v roce 1864, ale byl to výborný teoretik a vzdělaný člověk s rozhledem.
Moltke měl však v této bitvě obrovskou výhodu, nebyl formálně vrchním velitelem, byl náčelníkem generálního štábu a v době bitvy byl pruský král Vilém I. po jeho boku (do bitvy nijak nezasahoval, protože si byl vědom menšího teoretického vzdělání). A navíc mu byly podřízeny pouze tři formace, zatímco Benedek musel velet šesti armádním sborům, čtyřem jízdním divizím a armádní dělostřelecké záloze. To je poměr jedenáct ku třem, to se nedalo ukočírovat.
Vy jste zmínil osobní přítomnost pruského krále Viléma I., byl tady i jeho bratr, byl tady pruský korunní princ Bedřich Vilém, byl tady Bismarck. Byla taková koncentrace významných státníků na bojišti obvyklá?
Bělina: Na pruské straně to bylo tradicí už od doby Bedřicha II., kterému se říká Veliký. Na rakouské straně tomu bylo trochu jinak. František Josef I. měl mladickou zkušenost s tragickou, poměrně krvavou a pro rakouskou stranu neúspěšnou bitvou u Solferina a zařekl se, že se v životě už žádné podobné akce nezúčastní. Takže nebyl osobně přítomen ani tady na bojišti.
Bitvě u Hradce Králové předcházela střetnutí i v okolí u Hradce, u Náchoda, Svinišťan, Jičína, České Skalice a dalších místech. S jakým výsledkem?
Jakl: Pro Rakušany opravdu s tragickým výsledkem. Jediná srážka, která dopadla pro Rakušany vítězně, byla bitva u Trutnova z 27. června 1866. Následující dny byla ovšem ta samá jednotka poražena u Rokytníku. Rakouské armádní sbory postupující k Hradci Králové tak nebyly těsně před tou bitvou v dobrém fyzickém ani psychickém rozpoložení.
Nástup Prusů byl opravdu mohutný. Ve dnech 22. a 23. června a posléze 26. června, kdy k nám vtrhla přes české hranice druhá pruská armáda, šlo o takovou masu vojáků, že ji rakouská strana nemohla zastavit. Benedek navíc zpočátku manévry druhé pruské armády v Kladsku podceňoval a dlouho nevěřil, že to bude armáda, která rozhodne. Spíše se zaměřoval na první pruskou a labskou armádu a neúspěšně se ji snažil zastavit na řece Jizeře. Nakonec rakouská armáda ustupovala den po dni po desítkách kilometrů.
Bělina: Samotná bitva u Hradce Králové pak trvala celý den. První dělová rána padla ráno asi o půl osmé a ještě po setmění, což je v červenci dost pozdě, bylo slyšet jednotlivé salvy. O výsledku bitvy se však rozhodlo v poměrně krátkém časovém úseku v odpoledních hodinách, zhruba mezi druhou a půl čtvrtou. V tom momentě totiž na bojiště dorazily dva armádní sbory zmiňované druhé pruské armády. Vpadly do k obraně špatně připraveného pravého boku rakouské severní armády a obsadily ves Chlum.
Od toho momentu už záleželo jenom na tom, jestli se podaří dva pokusy o masivní protiútoky početných rakouských záloh. Ty se však kvůli zásadnímu rozdílu v taktice (útok na bodák proti rozvinuté formaci střelců) nezdařily. O osudu bitvy tak bylo rozhodnuto a byl nařízen všeobecný ústup.
Ztráty nakonec nebyly tak fatální. Bylo to 40.000 padlých, zraněných, ale i nezraněných zajatých na straně Rakušanů a Sasů. Na pruské straně to bylo asi 10.000 padlých a raněných. Z tohoto hlediska bitva tolik krvavá nebyla, rozhodnuly ji spíše taktické manévry. A ztráty, které počítáme třeba v lese Svíb nebo v úvozu mrtvých u Rozběřic, připadají na vrub právě té nešťastné taktice.
Hovoří Aleš Chvojka, vedoucí Památníku bitvy 1866 na Chlumu:
Kolem půl čtvrté dostal rakouský šestý armádní sbor rozkaz dobýt Rozběřice a vzít útokem Chlum. Útok se nepovedl a tak dostal rakouský první armádní sbor rozkaz zaútočit úvozem bodákovým útokem. Jenže nahoře na ně čekali Prusové včetně kanonády. Během dvaceti minut zůstalo v úvozu a přilehlém poli 10.000 mrtvých, zraněných nebo zajatých vojáků. Pamětníci vzpomínali, že dolů do vesnice tím úvozem tekla krev, co tady bylo mrtvých.
Co se odehrálo právě ve Svíbském lese, který je hodně zdůrazňován v souvislosti s krvavostí bitvy?
Jakl: Dění kolem Svíbského lesa do jisté míry rozhodlo o výsledku bitvy. Les jako první dobyla pruská armáda v ranních hodinách, dobyla i sousední ves Máslojedy. Jenže došlo k útoku rakouského čtvrtého a druhého armádního sboru, které nebraly ohledy na celkovou taktiku a do bojů se vrhly vlastně individuálně. Během dvou až tří hodin velice krutých bojů muže proti muži se jim podařilo les obsadit a Prusy vytlačit. Jenže když dosáhli tohoto vítězství, přišla zpráva o blížící se druhé pruské armádě a logicky velice ostrý rozkaz: vrátit se do původních pozic. Je to sice jen několik set metrů, ale protože ztráty Rakušanů v lese Svíb byly obrovské, na původní pozice se vrátily už jen torza původních jednotek.
V souvislosti s touto bitvou nelze nezmínit často skloňované pušky předovky a zadovky, takzvané jehlovky. Jak to bylo s údajně progresivnějšími zadovkami na pruské straně a s předovkami na rakouské straně?
Bělina: Rakouské předovky byly na vysoké úrovni, nesly dál a zasahovaly přesněji, v tom byla jejich výhoda. Jehlovky trpěly dětskými nemocemi, protože to byly první masově zavedené zadonabíjecí pušky v evropských armádách. Možná by stačilo, kdyby válka trvala déle a dětské nemoci jehlovek se projevily v plné šíři a Prusové by své výhody nemohli využít. Ale u pruského dělostřelectva to bylo naopak. Kdyby to záleželo na něm, Prusko by válku slavně prohrálo.
Je pravda, že Benedek těsně před koncem bitvy poslal do Vídně telegram, že zvítězil?
Bělina: Pokud je mi známo, byl jistý náznak optimistické zprávy, že se armáda drží. Nedalo se z toho však usuzovat, že „úspěch dne je náš“, jak se často psalo v dobovém tisku, zvláště českém. Benedek již před bitvou počítal, že může dojít k porážce jeho armády, a žádal panovníka o uzavření příměří nebo míru. Na to mu bylo odpovězeno, že to zkrátka a dobře nejde.
Někteří autoři, nejen beletristé, ale i historici, pak na základě toho usuzovali, že bitva a všechny ztráty byly zbytečné, protože válka byla tak jako tak prohraná. Tak tomu samozřejmě není. Je tu precedens, možná trošku přitažený za vlasy a leckomu se to nebude líbit: V roce 1938 jednala československá armáda přesně tak, jak by se zachovala rakousko-uherská armáda, kdyby František Josef vyhověl Benedekově žádosti o nastoupení rychlého ústupu.
Jaká byla role Hradce Králové bezprostředně po bitvě?
Jakl: Záleželo na tom, jak zajistit přechod přes řeku Labe. Pahorkatina u Chlumu sice byla ideální k provedení obranné bitvy, ale Labe v zádech pro ústup zrovna vhodné nebylo. A to i proto, že bylo málo mostů a že ani ženisté nepostavili tolik pontonových mostů, kolik měli. Ovšem na to, jaký byl výsledek bitvy, byl ústup rakouské armády spořádaný, což bylo způsobeno i tím, že se Prusové nesnažili Rakušany nijak pronásledovat, sami toho měli také asi dost.
Přesto nastala u Hradce komplikace, protože jeho okolí bylo v rámci bezpečnostních opatření zatopeno, takže do města vedlo jen několik uměle vyvýšených příjezdových cest. Také brány zůstaly zavřené až do 18 hodin, což rovněž způsobovalo zmatek. Nakonec se ale podařilo vojáky přes hradeckou pevnost propustit na brněnskou silnici a rakouská armáda pak mohla postupovat směrem na Svitavy a dále na Moravu. Ve městě zůstalo tři tisíce zraněných, kteří byli ubytováni v budovách, v podloubí na náměstí nebo vůbec venku.
Bělina: Když se prohraje bitva, ústupových cest není nikdy dost. Nikdo nepočítá s debaklem. Spíš byl problém, že o postavených pontonových mostech vojsko nevědělo. Nakonec se podařilo základ sil poražených Rakušanů a Sasů zachránit ústupem přes Pardubice, které měly sice o bitvě tušení, kanonáda tam byla slyšet, ale nikdo tam brány nezavíral a mosty do vzduchu nevyhazoval.
Mění se v této době přístup k raněným ve smyslu Mezinárodního červeného kříže, který vznikl relativně nedávno předtím? Hrála už tato organizace nějakou významnější roli v souvislosti s bitvou u Hradce Králové?
Bělina: Hrála. Málo se ví, že Prusové vedli boj nejen proti Rakušanům a Sasům na našem území, ale i v Pomohaní proti armádám jiných německých států, které se bránily sjednocení pruskou cestou. A právě během těchto bojů, konkrétně v bitvě u Langensalze 27. června 1866, poprvé organizovaně zasahoval Červený kříž, vlastně civilní organizace připravená pro případ potřeby vyrazit na bojiště.
Na českém území byla situace složitější, protože Rakousko podepsalo ženevskou konvenci o péči o válečné zajatce těsně před vypuknutím války, ale ta smlouva nebyla do konce války ratifikována. Rakouští vojenští lékaři tak byli považováni za vojenské osoby a jako takoví mohli být vzati do zajetí a odvedeni od raněných. Mnoho z nich proto před zajetím uprchlo. Na pruské straně byl kvůli tomu nedostatek zdravotních sil, protože nikdo nepočítal s takovými ztrátami ani s tak rychlým postupem. Přednostně byli ošetřováni zranění Prusové a z rakouské strany se napřed dostalo na důstojníky. Mnozí příslušníci mužstva pak umírali po několikadenní agónii, protože třeba v proslulém krvavém lese Svíb o nich nikdo nevěděl a nikdo je nenašel.
Jakl: Do ošetřování raněných se zapojovali i místní obyvatelé, kteří se vraceli do svých obcí. A hlavně se zapojovali do pohřbívání, k tomu byli dokonce nuceni. Byl červenec, a i když před bitvou pršelo a i v den bitvy mrholilo, potom nastala vedra a zápach z bojiště byl obrovský a trval několik týdnů. A také, nepadlo jen několik desítek tisíc lidí, ale i 7.000 koní. A pohřbít koně, to byl samozřejmě velký problém.
Hovoří Aleš Chvojka, vedoucí Památníku bitvy 1866 na Chlumu:
Když se lidé začali vracet, byli pruskými jednotkami okamžitě zapojeni do pohřbívání padlých, které probíhalo od 3. července až asi do 20. července. Sedláci, pokud měli možnost při tom pohřbívání být, se snažili pohřbívat padlé na kraje polí, lesů nebo na remízky a tak dále, aby pole mohli v následujících letech obdělávat.
Jak na porážku u Hradce Králové reagoval císař František Josef I.?
Bělina: On v podstatě předpokládal, že k takovému výsledku může dojít, a byl připraven jednat o kulantních mírových podmínkách. Ovšem hlavní tlak na uzavření míru měl na svědomí vídeňský bulvární tisk. Když se bojové akce odehrávaly daleko od Vídně, byl bulvár velmi válkychtivý a bojovně naladěný. Když se ale pruské armády objevily na severním břehu Dunaje v Dolních Rakousích, začal tisk jako na povel volat po uzavření míru.
Mír bylo nutné uzavřít i proto, že tehdejší liberální prostředí habsburské monarchie (i když o tom máme poněkud jiné představy vlivem ještě nedávno velice rozšířených historických prací) mohlo vést až k tomu, že vídeňská ulice byla schopna žádat po císaři abdikaci. František Josef tak musel najít řešení, které by zachránilo trůn, když ne jemu, tak aspoň rodině. A pak se samozřejmě hledali obětní beránci. Jedním z nich byl kupříkladu i sám vrchní velitel rakouské severní armády Ludvík rytíř Benedek.
Kdybyste měl velmi stručně shrnout důsledky prusko-rakouské války pro české země a vůbec pro situaci v tehdejší Evropě?
Bělina: Tím, že u Hradce Králové a celou válku vyhráli Prusové, došlo ke sjednocení Německa. To byl aktuální požadavek nejen německého národního mínění, ale i otázka evropské rovnováhy sil. Záleželo jen, jakou to bude metodou. Jestli povlovně, organicky, pod ochranou habsburské monarchie nebo překotnější, násilnější cestou krví a železem, jak údajně řekl sám Otto von Bismarck.
Domnívám se, že tím, že se prosadila druhá metoda a že důsledkem této války byla válka s Francií a její porážka v letech 1870 až 1871, byla svým způsobem nastoupena cesta k první světové válce. Nelze říci, že nebýt bitvy u Hradce a vítězství Prusů k první světové válce nedošlo. Ale rozhodně by došlo k řešení mezinárodních vztahů ve zcela jiné konflagraci sil.
(redakčně kráceno)