Praha – Podivný osud části proslulého pokladu ruských carů je i po více než 90 letech nesplněným závazkem historiků a badatelů. V divokých letech po bolševickém převratu, při cestě vlaku plného zlata i peněz po transsibiřské magistrále z Kazaně do Vladivostoku se ho prokazatelně ztratilo značné množství. Komu nakonec padla jeho část do rukou, není stále definitivně jasné. Odcizení je často přisuzováno českým legionářům, kteří vlak doprovázeli, a ztracené zlato údajně pomohlo vzniku československé Legiobanky, nebo dokonce vlastnímu obohacení vojáků. Hranici mezi pravdou a fámami se pokusil odhalit reportér Stanislav Motl v pořadu Stopy, fakta, tajemství.
Ukradli část carského pokladu skutečně legionáři?
Zejména v Rusku jde o dosud probírané téma, neboť velikostí carského pokladu se ve své době nemohl chlubit nikdo jiný. Na jeho převoz bylo potřeba vlakovou soupravu s 18 nákladními vozy. Českoslovenští legionáři si sice prokazatelně dovezli ze slavného působení na Sibiři skutečně velké množství zlata a peněz, mohlo ale jít zejména o výnosy z „podnikání“. Legie totiž v centrálním Rusku vlastnily řadu dolů. Velitelství českých legií přivezlo do Československa 32 milionů dolarů ve zlatě. Zda jde o legálně nabyté bohatství, dosud není možné odpovědět.
Legionáři se dostali poprvé do přímého kontaktu s ruským carským pokladem v srpnu roku 1918 během dobytí města Kazaně. Poklad byl uložen ve sklepích ruské státní banky a jeho finanční hodnota byla vyčíslena na zhruba 652 milionů ruských rublů, vedle toho obsahoval dalších 10 milionů v papírových bankovkách.
Čechoslováci po bolševické revoluci ustoupili Rudé armádě a při přesunu do Omsku se spojili s admirálem Alexandrem Kolčakem, ministrem vojenství jedné z přechodných vlád a bojovníkem proti bolševikům. V době, kdy v držení carského pokladu přestal odolávat Rudé armádě, totiž požádal spojence o pomoc. Ti legionáře donutili, aby převzali Kolčaka i s pokladem pod svou ochranu.
„V únoru 1920 bylo legionářům přislíbeno, že dostanou volný průjezd do Vladivostoku, ale na oplátku musí vydat do rukou Sovětu admirála Kolčaka a zbytek ruského státního pokladu. Vzhledem k tomu, že byla situace ve vojenství naprosto neudržitelná a legionářům hrozila v podstatě i fyzická likvidace, velení vojska na to přistoupilo,“ říká historička Daniela Brádlerová.
Spolu s Kolčakem měli Čechoslováci předat i 322 milionů dolarů ve zlatě. Krátce po rychlé admirálově popravě se vyrojily první zprávy o tom, kolik zlata si údajně nechali, aby ho pak poslali do nového Československa.
Podle řady uchovaných protokolů bylo tehdy zlato předáno v pořádku bez jakéhokoliv obohacení legionářů. Ve Vojenském historickém ústavu se ale dochoval telegram tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše ve znění, které otevírá další otázky: „Spojenci by rádi viděli, kdyby mohl být zachráněn vlak se zlatým pokladem ruským. Je-li dosud ve vaší moci, pokuste se dopravit jej do bezpečí, eventuálně do Čech…“ zní dobová Benešova korespondence.
Telegram poslal Edvard Beneš nicméně po podepsání příměří mezi legionáři a bolševiky. Při vyšetřování ve druhé polovině dvacátých let se žádné důkazy o krádeži ruského carského pokladu nenašly. Nová vlna se zvedla počátkem devadesátých let. Tentokrát v Rusku. Na toto téma vyšla a vychází celá řada novinových článků.
Novodobé články přinášejí příběhy a srážce vlaku Kolčakovy kanceláře se „zlatým ešalonem“, kdy propukl požár. Tato událost se stala nedaleko města Charbin. „Tam shořelo osm vagonů. Bylo několik desítek mrtvých a desítky raněných. Říká se, že zlato nemůže shořet, ale tam to bylo ve slitcích a mincích, a to se při velkých teplotách může roztavit. Takže něco se tam ztratilo a není přesně známo kolik,“ tvrdil dnes již zesnulý historik Ivan Savický.
Ivan Savický, historik:
„Já nevím o žádných dokumentech, které by to mohly doložit nebo vyvrátit. Faktem je, že přivezli velký náklad z Ruska… Ale já si myslím, že z 90 procent je to z těch obchodních aktivit. Teď je to otázka legální a pololegální polohy, ale to zlato z pokladu velkou úlohu nehrálo, spíš to sloužilo pro obohacení jedinců.“
Daniela Brádlerová, historička:
„Já bych odmítla, že legionáři ukradli část ruského státního pokladu, protože v té druhé fázi to nemohli ukrást z důvodu, že situace byla natolik vojensky problematická, že vedení legionářského vojska byl asi stěží riskovalo… Zlato jim nezajistilo volný odchod do vlasti.“
O tom, kam se podělo chybějící zlato z ruského zlatého pokladu, dodnes nikdo neví. Byť se, čas od času, hlavně v ruských médiích, objevují nejrůznější informace. Množí se příběhy o tom, že zlato je prý dodnes ukryté kdesi na Sibiři, nebo že velkou část ukradli českoslovenští legionáři…Je ovšem historicky dokázáno, že různé množství někdejšího zlatého pokladu skončilo rovněž v Japonsku, Francii, Švédsku, ve Velké Británii, Spojených státech amerických. Tyto státy měly totiž v Rusku své vojáky či civilní zástupce. Jedna z velkých záhad na začátku 20. let zůstává stále nevyjasněná…