Ukradli část carského pokladu skutečně legionáři?

Praha – Podivný osud části proslulého pokladu ruských carů je i po více než 90 letech nesplněným závazkem historiků a badatelů. V divokých letech po bolševickém převratu, při cestě vlaku plného zlata i peněz po transsibiřské magistrále z Kazaně do Vladivostoku se ho prokazatelně ztratilo značné množství. Komu nakonec padla jeho část do rukou, není stále definitivně jasné. Odcizení je často přisuzováno českým legionářům, kteří vlak doprovázeli, a ztracené zlato údajně pomohlo vzniku československé Legiobanky, nebo dokonce vlastnímu obohacení vojáků. Hranici mezi pravdou a fámami se pokusil odhalit reportér Stanislav Motl v pořadu Stopy, fakta, tajemství.

Zejména v Rusku jde o dosud probírané téma, neboť velikostí carského pokladu se ve své době nemohl chlubit nikdo jiný. Na jeho převoz bylo potřeba vlakovou soupravu s 18 nákladními vozy. Českoslovenští legionáři si sice prokazatelně dovezli ze slavného působení na Sibiři skutečně velké množství zlata a peněz, mohlo ale jít zejména o výnosy z „podnikání“. Legie totiž v centrálním Rusku vlastnily řadu dolů. Velitelství českých legií přivezlo do Československa 32 milionů dolarů ve zlatě. Zda jde o legálně nabyté bohatství, dosud není možné odpovědět.

Legionáři se dostali poprvé do přímého kontaktu s ruským carským pokladem v srpnu roku 1918 během dobytí města Kazaně. Poklad byl uložen ve sklepích ruské státní banky a jeho finanční hodnota byla vyčíslena na zhruba 652 milionů ruských rublů, vedle toho obsahoval dalších 10 milionů v papírových bankovkách.

Čechoslováci po bolševické revoluci ustoupili Rudé armádě a při přesunu do Omsku se spojili s admirálem Alexandrem Kolčakem, ministrem vojenství jedné z přechodných vlád a bojovníkem proti bolševikům. V době, kdy v držení carského pokladu přestal odolávat Rudé armádě, totiž požádal spojence o pomoc. Ti legionáře donutili, aby převzali Kolčaka i s pokladem pod svou ochranu.

Vojenské jednotky při přesunu přes Sibiř
Vojenské jednotky při přesunu přes Sibiř

„V únoru 1920 bylo legionářům přislíbeno, že dostanou volný průjezd do Vladivostoku, ale na oplátku musí vydat do rukou Sovětu admirála Kolčaka a zbytek ruského státního pokladu. Vzhledem k tomu, že byla situace ve vojenství naprosto neudržitelná a legionářům hrozila v podstatě i fyzická likvidace, velení vojska na to přistoupilo,“ říká historička Daniela Brádlerová.

Spolu s Kolčakem měli Čechoslováci předat i 322 milionů dolarů ve zlatě. Krátce po rychlé admirálově popravě se vyrojily první zprávy o tom, kolik zlata si údajně nechali, aby ho pak poslali do nového Československa.

Podle řady uchovaných protokolů bylo tehdy zlato předáno v pořádku bez jakéhokoliv obohacení legionářů. Ve Vojenském historickém ústavu se ale dochoval telegram tehdejšího ministra zahraničí Edvarda Beneše ve znění, které otevírá další otázky: „Spojenci by rádi viděli, kdyby mohl být zachráněn vlak se zlatým pokladem ruským. Je-li dosud ve vaší moci, pokuste se dopravit jej do bezpečí, eventuálně do Čech…“ zní dobová Benešova korespondence.

Vojenské jednotky při přesunu přes Sibiř
Vojenské jednotky při přesunu přes Sibiř

Telegram poslal Edvard Beneš nicméně po podepsání příměří mezi legionáři a bolševiky. Při vyšetřování ve druhé polovině dvacátých let se žádné důkazy o krádeži ruského carského pokladu nenašly. Nová vlna se zvedla počátkem devadesátých let. Tentokrát v Rusku. Na toto téma vyšla a vychází celá řada novinových článků.

Novodobé články přinášejí příběhy a srážce vlaku Kolčakovy kanceláře se „zlatým ešalonem“, kdy propukl požár. Tato událost se stala nedaleko města Charbin. „Tam shořelo osm vagonů. Bylo několik desítek mrtvých a desítky raněných. Říká se, že zlato nemůže shořet, ale tam to bylo ve slitcích a mincích, a to se při velkých teplotách může roztavit. Takže něco se tam ztratilo a není přesně známo kolik,“ tvrdil dnes již zesnulý historik Ivan Savický.

Ivan Savický, historik:

„Já nevím o žádných dokumentech, které by to mohly doložit nebo vyvrátit. Faktem je, že přivezli velký náklad z Ruska… Ale já si myslím, že z 90 procent je to z těch obchodních aktivit. Teď je to otázka legální a pololegální polohy, ale to zlato z pokladu velkou úlohu nehrálo, spíš to sloužilo pro obohacení jedinců.“

Daniela Brádlerová, historička:

„Já bych odmítla, že legionáři ukradli část ruského státního pokladu, protože v té druhé fázi to nemohli ukrást z důvodu, že situace byla natolik vojensky problematická, že vedení legionářského vojska byl asi stěží riskovalo… Zlato jim nezajistilo volný odchod do vlasti.“


O tom, kam se podělo chybějící zlato z ruského zlatého pokladu, dodnes nikdo neví. Byť se, čas od času, hlavně v ruských médiích, objevují nejrůznější informace. Množí se příběhy o tom, že zlato je prý dodnes ukryté kdesi na Sibiři, nebo že velkou část ukradli českoslovenští legionáři…Je ovšem historicky dokázáno, že různé množství někdejšího zlatého pokladu skončilo rovněž v Japonsku, Francii, Švédsku, ve Velké Británii, Spojených státech amerických. Tyto státy měly totiž v Rusku své vojáky či civilní zástupce. Jedna z velkých záhad na začátku 20. let zůstává stále nevyjasněná…

Vojenské jednotky při přesunu přes Sibiř
Vojenské jednotky při přesunu přes Sibiř