Co nevíte o prezidentech a báli jste se zeptat

Moderátor ČT24 Jakub Železný kromě své profese stíhá také doktorská studia oboru České dějiny na Filosofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci. Prezidenti jsou celoživotně jeho velké oblíbené téma – ostatně, možná si pamatujete i jeho reportování z Hradu při napjaté prezidentské volbě v roce 2008. Z téhož místa vám přinese dnes i zítra také Události. Mezitím se ale podíval na poznámky ke své přednášce a rozhodl se podělit se čtenáři webu ČT24 o některá méně známá historická fakta či souvislosti.

Dva prezidenti?

Zvolením nového prezidenta zažije Česko zcela neobvyklou situaci. Vzhledem k tomu, že do jeho inaugurace bude od zvolení ještě necelých šest týdnů, budeme mít po tu dobu v uvozovkách dva prezidenty. Samozřejmě je to míněno v nadsázce, není to situace analogická s tím, co jsme už několikrát zažili u dvou premiérů, kdy opravdu nemuselo být jasné, zda je tím skutečným premiérem dosluhující předseda vlády v demisi, nebo ten nově jmenovaný, který ale zatím nemá žádné ministry. V tomto případě samozřejmě stávající hlava státu – Václav Klaus – vykonává svůj úřad se všemi pravomocemi až do konce mandátu, kdy jeho nástupce složí slib a stává se řádným prezidentem. Přesto ale – zvolený prezident na sebe nepochybně bude strhávat po příští týdny větší pozornost než ten dosluhující. Bude konfrontován s kroky odcházejícího prezidenta, bude dotazován, co by dělal právě v té či oné otázce, kdyby už byl na Hradě…

Například Spojené státy tuto situaci velmi dobře znají. Mají pro ni i nehezké (leč užívané) označení „zchromlá kachna“ (lame duck). Tou kachnou je míněn končící prezident a jeho období od listopadových voleb do lednové inaugurace jeho nástupce. Zvláště pikantní to v USA je, pokud nový šéf Bílého domu porazil ve volbách toho stávajícího, který měl za sebou pouze jeden mandát a ucházel se o druhý. Naposledy se to stalo v roce 1992, kdy Bill Clinton zvítězil nad Georgem Bushem starším a připravil ho o další čtyři roky v Oválné pracovně. U nás situace, kdy je znám nástupce stávajícího prezidenta (a není to on sám) ještě nikdy v dějinách nenastala. Naopak existovaly prodlevy mezi koncem a začátkem úřadování dvou hlav státu. Mezi rezignací T. G. Masaryka a zvolením E. Beneše (1935) uběhly čtyři dny, od jeho demise do nástupu E. Háchy (1938) uplynuly necelé dva měsíce. Mezi demisí E. Beneše a zvolením K. Gottwalda v roce 1948 byl jeden týden, osm dní dělilo rezignaci A. Novotného od zvolení L. Svobody (1968), devatenáct dnů bylo Československo bez prezidenta v roce 1989 – mezi odchodem G. Husáka a volbou V. Havla. Vůbec nejdelší období bez hlavy státu jsme zažili od července 1992 do konce ledna 1993 – V. Havel abdikoval na úřad československého prezidenta a Federální shromáždění nebylo schopno (dílem kvůli atmosféře, která už jasně tendovala k rozdělení státu, dílem kvůli obtížně volitelným jménům, která se o post ucházela) vybrat novou hlavu státu. Havel se tak stal opětovně prezidentem až nového státu – samostatného Česka. A i mezi koncem jeho mandátu a nástupem V. Klause v roce 2003 uběhl víc než měsíc – Parlament tehdy nedokázal prezidenta dlouho vybrat a ke Klausovu zvolení tak bylo třeba absolvovat troje volby.

Prezidenti, kteří se potkávali

Zajímavá je otázka, kolik našich prezidentů se osobně setkalo s některým jiným naším prezidentem: U Masaryka s Benešem je to jasné, byli to blízcí spolupracovníci. Oba se znali i s Emilem Háchou, který za první republiky zastával významné pozice v justici. Těžko ale říci, zda se Masaryk „znal“ s Klementem Gottwaldem. Jistě o něm věděl, byl to ve třicátých letech nepřehlédnutelný opoziční poslanec, ale těžko říci, zda se někdy opravdu potkali. To Beneš se s Gottwaldem potkal nesčetněkrát a jejich potkávání mělo pro tuto zemi později i fatální následky. Stejně tak se Beneš znal se Zápotockým a i s Husákem coby významným slovenským politikem. U komunistických prezidentů je to jednoduché – všichni se navzájem znali a někdy i potkali. A jak to bylo s dalšími? Gustáv Husák se s Václavem Havlem nikdy v roce 1989 ani poté nepotkal, není ale jisté, zda se nebavili někdy v roce 1968, kdy se konaly různé mítinky a dokonce i setkání umělců s představiteli strany a státu. Tatáž otázka se bez jasné odpovědi dá vyslovit i u dvojice Svoboda–Havel. Potkali se ale Gustáv Husák a Václav Klaus – museli si dokonce podat ruku: Klaus skládal do rukou Husáka svůj první ministerský slib 10. prosince 1989, kdy Husák jmenoval tzv. vládu národního porozumění. Havel a Klaus se samozřejmě znali dobře a jejich časté soupeření bylo jedním z určujících politických a společenských témat porevoluční doby.

První tři prezidenti – také třikrát nezvolení…

Zní to jako možná zvláštní paradox, ale pokud se pečlivě podíváme na životopisy T. G. Masaryka, E. Beneše a E. Háchy, tak zjistíme, že ne nepodstatné (možná u každého z nich nejpodstatnější) části svého prezidentství vlastně zastávali, aniž by do prezidentské funkce byli řádně či standardně zvoleni. Masaryk se totiž poprvé, tedy v zakladatelském období první republiky, prezidentem „prostě stal“. Přesněji – na první schůzi parlamentu zvolal Karel Kramář jeho jméno a všichni přítomní dlouho a bouřlivě vykřikovali a aplaudovali, žádná volba, žádné počítání hlasů… Emil Hácha je zapsán do historie především kvůli funkci takzvaného „státního presidenta“ v tzv. protektorátu Čechy a Morava. A to je úřad, do kterého přešel z funkce, do níž byl zvolen (tedy prezidenta republiky), a to tak, že neprošel ve zcela novém pseudostátním útvaru a ve zcela nové situaci porobené země žádnou volbou. Jednoduše byl do této funkce okupační správou jmenován. A Edvard Beneš? Ten v průběhu války působil jako hlava státu v exilu, byl tak (zvláště po atentátu na Heydricha) akceptován i světovými mocnostmi. Ale přitom v říjnu 1938 podal zcela řádnou demisi! Čili prezidentem se vlastně znova stal tak, že jej za něj stále všichni považovali, nikoli že jej jím zvolili… Tento stav zpětně legitimizoval až jeden z jeho dekretů, ratifikovaný v roce 1945 i parlamentem.

Jediná opravdová prezidentská volba v době komunismu – 1968

Rezignace Antonína Novotného během Pražského jara 1968 postavila komunistickou stranu do zcela nové situace: prezident nezemřel, ale podal demisi. Objevily se tehdy i úvahy, že by mohlo na nejvyšší funkci kandidovat víc lidí, to ale bylo přece jen za hranou tehdejších – byť reformních – politických mantinelů. Přesto šlo o volbu zajímavou. Poprvé se v době socialismu volilo tajně – a také šest poslanců se zdrželo a jeden odevzdal neplatný hlas! A právě to dělá z této volby první a poslední skutečnou prezidentskou volbu v dobách existence komunistického režimu. Ty další byly (stejně jako všechny předchozí) opět jednomyslné. Přesto jedna věc z roku 1968 zůstala – i v letech 1973, 1975, 1980 a 1985 se volilo tajně. Šlo ale – v období normalizace – o pouhou formalitu: nikdo z tehdejších poslanců by si ani v tajné volbě nedovolil nehlasovat pro navrženého kandidáta.

Ani demise, ani úmrtí… prostě konec vykonávání prezidentské funkce!

V roce 1975 byl těžce nemocný Ludvík Svoboda unikátní legislativní kličkou zbaven úřadu. Federální shromáždění změnilo ústavu tak, že pokud prezident je dlouhodobě nemocen, může být zvolen nový. Do té doby totiž platilo, že pokud prezident nemůže zastávat úřad, přebírá jeho roli vláda. Takže pouze drobná, kosmetická změna. Ale se zajímavými důsledky. Hned druhý den po přijetí této změny byl Gustáv Husák zvolen prezidentem. A v řadě publikací, které se tomuto tématu věnují, se říká zcela chybně, že byl „Svoboda odvolán“, nebo „donucen k demisi“. Nic z toho ale není de iure (a ani de facto) pravda. Federální shromáždění dokonce ani nekonstatovalo v nějakém usnesení, že: „soudruh Svoboda je nemocen a proto…“ Prostě se to bralo jako fakt, s nímž přišel tehdejší premiér Štrougal. Ten v projevu dokonce řekl, že Svobodův stav je natolik vážný, že vylučuje normální postup demise. Zajímavé je, že druhý den v Rudém právu z celého jeho přetištěného projevu právě tahle věta chyběla! Zřejmě byla příliš otevřená a příliš „nevhodná“, než aby ji občané socialistického Československa mohli znát. Takže se vzalo jako fakt, že prezident jakoby už není, a proto zvolíme nového. A od té doby panují dohady, jak to vlastně s tím koncem Svobodova mandátu bylo. Poněkud paradoxně právě Rudé právo, když Svoboda o čtyři roky později zemřel, napsalo formulaci o konci jeho prezidentství docela přesně: „…přestal vykonávat úřad prezidenta republiky!“

Exprezidenti

Václav Klaus bude minimálně na pět let jediným žijícím exprezidentem. Nikdy v historii jsme neměli víc než jednoho žijícího exprezidenta. Například ve Spojených státech žijí v současnosti čtyři bývalí prezidenti (Carter, Bush st., Clinton a Bush ml.). Na Slovensku žijí dva bývalí prezidenti – Michal Kováč a Rudolf Schuster. Až na Klementa Gottwalda a Antonína Zápotockého všichni prezidenti v našich dějinách přežili svůj mandát. Nikdy se však nestalo, že žili souběžně dva českoslovenští či čeští exprezidenti. Nejblíže k tomu bylo v roce 1975 – Antonín Novotný zemřel v lednu, Ludvík Svoboda byl zbaven úřadu v květnu téhož roku. A jak dlouho žili u nás prezidenti po odchodu z funkce? T. G. Masaryk necelé dva roky (1935–1937), E. Hácha v roce 1945 necelé dva měsíce, E. Beneš o tři roky později tři měsíce, A. Novotný sedm let (1968–1975), L. Svoboda déle než čtyři roky (1975–1979), G. Husák necelé dva roky (1989–1991) a V. Havel bezmála devět let (2003–2011). Mimochodem, Havel byl prvním prezidentem v našich dějinách, který odešel do prezidentského důchodu poté, co řádně dovršil svůj poslední mandát. Všichni jeho předchůdci (včetně něj samotného ještě za Československa) buď rezignovali, byli zbaveni úřadu, skončila existence útvaru, v jehož čele stáli, nebo ve funkci zemřeli.

Prezident… čeho?

V roce 1990 vydali čeští jazykovědci doporučení, aby bylo slovo „prezident“ vzhledem k návratu vážnosti (a respektované osobnosti) do tohoto úřadu napříště spojováno pouze s hlavou státu. Jako by prorocky tušili, že s prezidenty se u nás doslova roztrhne pytel. A i Václav Havel rád říkal, že ho fascinují prezidenti soutěží krásy a podobně. Ale pokud pomineme různé opravdu bizarní prezidenty (jako je při vší úctě třeba prezident Cechu topenářů a instalatérů České republiky), pak máme i tak s označením prezident poněkud problém. Rádi označujeme vše maximálně oficiálně, a proto často mluvíme o „prezidentovi České republiky“. Není to ale správné! Ústava – nejvyšší zákon státu – hovoří výlučně o „prezidentovi republiky“. Mimochodem – tak se funkce hlavy státu oficiálně a úředně nazývala vždy (jen s drobnou změnou písmenka „s“ za „z“), ať už se naše republika jmenovala jakkoliv. Výjimku tvořil tzv. protektorát Čechy a Morava a jeho „státní president“.

Pane prezidente…

Oslovení „pane prezidente“ je bohužel – jak už řečeno výše, často nadužíváno u funkcí šéfů různých profesních či jiných sdružení a asociací. U hlavy státu je jasné, jak toho, kdo tuto funkci zastává, oslovovat – jak jinak než „pane prezidente…“! Co ale dělat u exprezidenta? Tato otázka se objevila po odchodu Václava Havla. A přitom je ve slušných zemích zcela jasně vyřešena: demokraticky zvolený prezident v demokratickém státě se výrazem „pane prezidente“ oslovuje i po odchodu z funkce! Pokud se o něm mluví, může se mluvit jako o bývalém prezidentovi či exprezidentovi, oslovení by mělo zůstat takové jako v dobách, kdy mandát vykonával. A není v tom skryté žádné politické přesvědčení, jak se mohli domnívat odpůrci Václava Havla, když jej někdo právě takto oslovoval. Vždyť právě tak, tedy: „…pane prezidente Havle…“ oslovil svého předchůdce Václav Klaus na úvod svého inauguračního proslovu v březnu 2003. A ihned dovysvětlil, že právě tak je ve světě běžné oslovovat bývalé hlavy státu. Dodejme, že právě tak by měl být oslovován i on, až odejde z úřadu. Je to oslovení velmi zdvořilé, ale bezpříznakové. A ještě něco: jak oslovovat již zvoleného prezidenta, který se ještě neujal úřadu? Nepochybně také „pane prezidente…“, vždyť byl právě do funkce prezidenta zvolen, byť se jí de iure ujme až za čas. 

Havel jako rekordman

Nejdéle ze všech prezidentů pobyl ve funkci hned ten první – Tomáš Garrigue Masaryk – sedmnáct let a jeden měsíc. Přesto i Václav Havel drží jeden zajímavý rekord. Aniž by úřadoval kdekoli jinde než na Pražském hradě, přesto byl vlastně prezidentem čtyř zemí! Abychom byli úplně přesní, byl prezidentem pouze dvou (Československa a Česka), ale oficiálně se během jeho éry třikrát změnil název státu – nejprve to byla Československá socialistická republika, pak malou chvíli na jaře 1990 Československá federativní republika, poté až do rozpadu státu Česká a Slovenská Federativní Republika a od 1. ledna 1993 Česká republika. Změny názvu státu zažili i jiní prezidenti – krátce Edvard Beneš před svou demisí (místo Československá republika se začal užívat název Česko-slovenská republika) a poté i Emil Hácha. Ten počínaje 15. březnem 1939 byl takzvaným „státním presidentem“ útvaru nazývaného Protektorát Čechy a Morava. Změnu názvu nejenže zažil, ale sám inicioval i Antonín Novotný. Ústava z července 1960 kodifikovala nové označení Československá socialistická republika, a to na přímý Novotného popud (ústavě se také říká „Novotného ústava“).

Prezidenti v jiných vysokých funkcích

Končící hlava státu Václav Klaus je v naší historii teprve druhým prezidentem, který kromě nejvyšší státní funkce byl i v čele vlády a parlamentní komory. Od léta 1992 byl českým premiérem (do konce roku jen tzv. „republikovým“ premiérem, své premiéry měly jak Česká, tak i Slovenská republika v rámci federace, ale „hlavním“, celostátním předsedou vlády byl ten, který stál v čele federálního kabinetu), předsedou vlády samostatného státu od 1. ledna 1993. A v letech 1998–2002 vedl Poslaneckou sněmovnu. Podobné položky v životopise má už jen Antonín Zápotocký. Ten byl československým premiérem v letech 1948–1953 a pak čtyři roky až do své smrti prezidentem. Zároveň ale v roce 1946 krátce předsedal parlamentu – Ústavodárnému Národnímu shromáždění. I další prezidenti zažili vládní angažmá – Edvard Beneš byl v letech 1918–1935 ministrem zahraničí a v letech 1921–1922 dokonce i premiérem. Předsedou vlády byl do roku 1948 i Klement Gottwald. Všichni komunističtí prezidenti (tedy v časech, kdy vláda nebyla nejdůležitějším orgánem země, neboť o všem podstatném rozhodovalo vedení KSČ) byli nějakou dobu členy vlády. O Gottwaldovi a Zápotockém už byla řeč, moc se ale neví, že i Antonín Novotný byl chvíli (1953) v tehdy zcela podružné roli místopředsedy vlády (tehdy nazývané „náměstek předsedy vlády“). Jeho nástupce Ludvík Svoboda byl v letech 1945–1950 ministrem národní obrany a poté i on krátce náměstkem premiéra. A konečně Gustáv Husák – ten byl po válce až do roku 1950 v různých funkcích (včetně předsednické) v takzvaném Sboru pověřenců (povereníků), což byla de facto jakási slovenská autonomní vláda. A od dubna do prosince 1968 byl také místopředsedou československé vlády. U komunistických prezidentů ještě dodejme, že všichni byli i ve vysokých (většina část života i v nejvyšších) stranických funkcích, které byly nejen důležitější než pozice ve vládě, ale i než úřad prezidenta. A výčet vládních angažmá u zmíněného Václava Klause ještě doplňme tím, že v letech 1989–1992 byl československým ministrem financí a v letech 1991–1992 též vicepremiérem.