Bramborová neboli švestková válka, jeden z pozapomenutých konfliktů poslední čtvrtiny 18. století, má zvláštní primát. Obě strany se bály přímého střetu natolik, že nakonec nejvíce ztrát způsobila dezerce a začínající epidemie tyfu. Šlo také o jedno z posledních přednapoleonských válečných klání, a tak i závěrečnou epizodu klasického válečnického stylu.
Bramborová válka
O bramborové válce z období vlády Marie Terezie a Josefa II. hovořila moderátorka Marie Koldinská v Historii.cs z 13. dubna s historiky Pavlem Bělinou, Eduardem Maurem z Univerzity Pardubice a Zdeňkem Munzarem z Vojenského historického ústavu.
Úvodní otázka našeho pořadu se nabízí sama. Jak přišla bramborová neboli švestková válka ke svému bizarnímu názvu?
Bělina: U podobných tradic se obtížně dohledává reálné jádro. Spolehlivě víme jenom v podstatě jednu věc: název bramborová válka (Kartoffelkrieg) vznikl na pruské straně, v zázemí pruských armád ve Slezsku, kde už se brambory pěstovaly. Nemohl vzniknout na naší straně hranic, protože v té době byla tato plodina často úplně neznámá nebo minimálně nepěstovaná.
V českých zemích se pro tento konflikt zpočátku užíval pojem cvrčkenruml, což znamenalo něco jako švestkový randál, švestkový povyk. Odvezeno to bylo zřejmě z toho, že na podzim, v době hlavních operací, se vojáci živili vším možným, mimo jiné také nezralým ovocem, dozrávajícími, ještě zelenými švestkami a mívali zažívací potíže. Lidové prostředí pak tyto problémy připisovalo právě požívání nezralého ovoce. Ve většině případů, jak dnes už víme, to signalizovalo počátek epidemie úplavice, tyfu, paratyfu a podobných nemocí.
Oficiální název bramborové války je válka o bavorské dědictví. O co v této válce šlo? Jaké byly okolnosti jejího vypuknutí?
Maur: Vymřela větev wittelsbašského rodu, která panovala v Bavorsku, a šlo o to, kdo toto území získá. Jestli to budou další větve Wittelsbachů, anebo Josef II., který by to připojil k habsburské monarchii a podstatně ji tím rozšířil směrem na západ. Zároveň by se spojily državy Habsburků, Horní Rakousy, Dolní Rakousy, Tyroly a takzvané předorakouské země v jeden celek.
Jedná se o rok 1778, v té době ještě stále vládla Marie Terezie, ale Josef II. už byl jejím spoluvladařem. Názor na vstup do války měli shodný?
Maur: Pokud jde o získání Bavorska, oba byli pro. Pokud jde o vedení války, Marie Terezie byla mnohem zdrženlivější než Josef. Dokonce v průběhu konfliktu Josefa II. brzdila a přispěla k tomu, že nebyly využity možnosti, které se situací na frontě nabízely.
Bělina: Tomu se nelze divit. Marie Terezie zažila tři rozsáhlé konflikty s Pruskem a po zkušenostech ze sedmileté války, kdy se pokoušela neúspěšně znovu dobýt Slezsko, věděla, že další konflikt vlastně nemá smysl. Navíc byla dost citlivá na proměnu veřejného mínění v rámci Svaté říše římské národa německého. Posílení habsburské monarchie se totiž v první řadě nelíbilo Prusům a pak celá řadě říšských knížat.
Ve skutečnosti však nešlo o to, jestli Habsburkové budou vládnout v Bavorsku, ale o výměnu Rakouského Nizozemí (zhruba nynější Belgie) za Bavorsko. Proti tomu byli zásadně rýnští Wittelsbachové, protože Rýnská Falc a Rakouské Nizozemí, zhruba dnešní Belgie, takřka sousedí. Tlak veřejného mínění způsobil nakonec, že se od toho odchýlil i falcký kurfiřt, dědic. Vlámové a Valoni byli totiž na císaře Josefa II. naštváni, že s nimi licituje v mocenském kšeftu. Bavorům se do habsburské monarchie moc nechtělo, protože byli tradičně protihabsburští. A nakonec se to neblaze dotklo i obyvatelstva českých zemí, protože to bylo už poněkolikáté během jedné dvou generací, kdy se řešil spor mezi Habsburky a Hohenzollernem.
Munzar: K rozporům mezi Marií Terezií a Josefem II. v době spoluvlády docházelo už i v jiných otázkách. První byl spor v otázce dělení Polska. Marie Terezie byla jednoznačně proti rakouské účasti na dělení, ale protože Josef měl velmi silné přímluvce, Rakousko přistoupilo k dohodě o dělení Polska posléze, která byla původně ušita Kateřinou II. a Fridrichem Velikým.
Maur: I později ve vztahu ke spojenectví s Kateřinou II. byla Marie Terezie velmi zdrženlivá, protože ji nepovažovala za mravně na výši.
Je to válka o bavorské dědictví, ale odehrává se na českém území. Můžete přiblížit její počátky a průběh?
Munzar: První vojenské operace proběhly ještě před započetím samotné války. Jakmile došlo k dohodě o výměně Rakouského Nizozemí za Bavorsko, Josef II. nečekal na vyjádření dalších představitelů říše a vyslal do Bavorska vojáky, kteří oblast obsadili. To se samozřejmě setkalo se značnou nevolí místního obyvatelstva.
Jak na to zareagoval pruský král?
Munzar: Pruský zareagoval diplomatickou cestou, vznesl protest k říšským kurfiřtům a mnozí ho podpořili, mimo jiné Sasové, kteří se posléze přidali na pruskou stranu i v samotné válce. Po krachu diplomatických jednání obě strany mobilizovaly své armády a 5. července vstoupily pruské jednotky na českou půdu.
Válka probíhala na svou dobu ne úplně obvykle. Byla velmi pasivní z obou stran, nedošlo k žádné velké bitvě ani významnější srážce. Dá se hovořit o rozdělení bojiště na dvě fronty. Na hlavním bojišti proti sobě stáli císař Josef II. a pruský král Fridrich Veliký v severovýchodních Čechách, na linii mezi Vrchlabím a Jaroměří. A v druhém případě to byla severní fronta, kde byla měla válka mnohem dynamičtější, nicméně ve finále bezvýsledný průběh. Tam proti sobě stáli polní maršál Laudon a bratr pruského krále, princ Jindřich.
Byla to už několikátá válka v průběhu 18. století mezi habsburskou monarchií a Pruskem. Dá se říci, že se císařští velitelé poučili z předchozích válek, takže tuto válku vedli jiným způsobem?
Munzar: Rakousko od prvních válek o rakouské dědictví až po válku o bavorské dědictví prodělalo řadu vojenských reforem a většina z nich měla pozitivní dopad. V prvé řadě to byly reformy z konce 40. a 50. let, které proběhly právě po válce o rakouské dědictví. Před sedmiletou válkou byla reformována pěchota, vypracován nový reglement, který sestavil primárně maršál Daun. Jezdectvo reformoval generál Radicati, který posléze padl u Lovosic. A velký význam na rozvoj rakouského dělostřelectva, které se pro následující století stalo jedním z nejlepších v Evropě, měl čestný šlechtic Josef Václav Lichtenštejn.
S reformami asi souvisí i budování pohraničních pevností nebo opevňování stávajících měst. Jakou roli v té válce o bavorské dědictví měla královéhradecká pevnost?
Bělina: Abych pravdu řekl, hovořit o královéhradecké pevnosti je dost nadsazené, protože v podobě, v jaké vstoupila do obecného povědomí, ještě nebyla vybudována (stejně pevnost josefovská). K masivnímu budování polních opevnění, provizorních fortifikací, se přiklonila zejména strana v defenzivě, tedy armáda habsburské monarchie. Válka se poprvé ze všech konfliktů mezi Habsburky a Hohenzollerny stala válkou poziční. A i když na severozápadním bojišti docházelo k masivnějšímu pohybu, i tam se vojska vedená maršálem Laudonem nakonec opevnila na východním břehu Jizery, který bylo obtížné překročit. Uvážíme-li, že to bylo v místech, kde jsou skalní města, rakouská armáda je zaujala dosti úspěšně ještě v roce 1866. Průběh bojů byl mnohem statečnější na horním Labi, kde byly pozice předem vytyčeny a vybudována řada provizorních opevnění od Vrchlabí až k Hradci Králové, prakticky po celém západním břehu Labe.
Obě armády byly profesionálně na výši, Prusové tradičně, armáda císařsko-královská po rozsáhlých reformách. Ovšem strategie, operační umění a taktika se ocitly ve slepé uličce, protože císařsko-královská armáda setrvávala v defenzivě a pruská armáda si kladla velmi omezené operační cíle, jiné ani mít nemohla. Na obou stranách se podle mě čekalo, kdy budou zahájena mírová jednání a vyhlášeno příměří, protože na českých bojištích vznikla patová situace. Ovšem týkalo se to i rakouského Slezska, kde se Prusové pokoušeli o diverzní výpad. Vojenský význam ale prakticky neměl, měl pouze odlákat pozornost,
Archeolog Martin Nechvíle:
Vrchu Císařský kámen je 637 metrů vysoko nad mořem, nachází se u Milíře, v katastru Vratislavic nad Nisou. Pojmenován je podle návštěv císaře Josefa II. v letech 1778 až 1779. Josef II. navštívil toto místo asi třikrát v souvislosti s přípravou zdejších opevňovacích prací v rámci bramborové války. V roce 1779 navštívil vrch císař Josef II. proto, že je to dobrá strategická pozice pro pozorování okolní krajiny. Další jeho cesta byla inspekční, kdy kontroloval opevňovací práce a zjišťoval, zda je vojenská pevnost připravena. Stejně jako v Josefově u Hradce Králové chtěl vybudovat velkou vojenskou pevnost u Hodkovic nad Mohelkou, ale nakonec z toho sešlo. Jak se ukázalo v pozdějších vojenských taženích, tento druh opevnění byl poměrně zastaralý.
Nakolik se mohli tehdejší vojevůdci orientovat v terénu? Jak vypadaly tehdejší mapy, které měli k dispozici?
Maur: Ještě za války o rakouské dědictví byly přitom mapy dost jednoduché, všechny strany se opíraly buď přímo o Müllerovu mapu, nebo mapu z ní odvozenou z roku 1720, která vznikala pouhým pozorováním v terénu, bez vyměřování, na základě starších map. Takže to jim jistě moc nepomohlo. Ovem v 60. letech probíhalo první josefínské mapování a výsledné mapy byly relativně dobré, i když ještě nebyly plně k dispozici. Dnes jsou hojně využívány při studiu starých stezek, při studiu starých opevnění.
Munzar: Prusové v době války, ale i v době míru vysílali tajně skupiny vojenských kartografů, vojáků a důstojníků, kteří se zdržovali na území severních Čech. Hmotně i zpravodajsky je podporovali místní evangelíci, respektive tajní nekatolíci. Zejména princ Jindřich tak získal dokonalý soubor orografických i vojenských map severních Čech, a proto se jeho operace zpočátku pohybovaly na mnohem větším prostoru.
Dáno to bylo i tím, že uskupení v severovýchodních Čechách (armády pruského krále Bedřicha II., tak armády vedené Josefem II. a maršálem Lacym) byla přibližně stejně silná, mezi 80 až 90 tisíci muži. Stejný počet vojáků měl princ Jindřich, ale Laudon měl jenom 60 tisíc vojáků, dvě třetiny počtu. Proto byl Laudon, ač ofenzivní typ a mistr pohybové války, nakonec donucen se stáhnout do obranného postavení, což těžce nesl.
Maur: Ve východních Čechách stejně jako na Jizeře byl terén nakloněn Rakušanům, protože na pravém labském břehu se tyčí poměrně vysoké kopce v čele se Zvičinou, které navazují na Krkonoše. Pokud by byly obsazeny nepřátelskou armádou, bylo pak velmi obtížné postoupit dál. Tok Labe byl vidět jako na dlani a bylo možné využít dělostřelby a bránit se. Rovněž spojení těch dvou armád bylo složité, protože kopcovitý terén u Krkonoš mezi oběma armádami byl jako určitá překážka.
Munzar: Pozice hlavní císařsko-královské armády na Labi a posléze u Mnichova Hradiště byly skutečně připraveny velmi dobře. Labe tvořilo de facto předsunutý příkop, který Prusy nemohli překročit. Rakouská linie sestávala z mnoha redut a redanů (vojenských opevnění), které byly vzájemně propojeny liniemi záseků. Záseky jsou stromy pokácené tak, aby ležely větvemi proti protivníkovi křížem přes sebe. Ve své době to pro pěchotu i jezdectvo mělo podobný efekt později zátarasy z ostnatého drátu. Byla to velmi těžko prostupná zábrana, která zastavila nepřítele.
Bělina: Dodnes je tam Království, pozoruhodný lesní masiv, který byl ve své době prakticky nepřekročitelný. Pruský král se pokoušel překročit Labe u Vrchlabí, kde je tok poměrně nepatrný, ale údajně se pouze uchýlil k rezignovanému výroku: „Mrzí mě to, ale vidím, že zde se nedá nic dělat.“ A vydal rozkaz k ústupu.
Jsou některé terénní zásahy patrné v krajině dodnes?
Bělina: Na vrchlabském předměstí Harta jsou znatelné terénní úpravy. O Valu u Žehrova v Českém ráji se usuzovalo, že byl zbudován ve válce roku 1866, ale to byl nesmysl, pro rychlost válečných akcí by se s tím nikdo nezdržoval. Takže pravděpodobně spadá do této doby. A unikátním celkem je linie polních opevnění jižně od Ploučnice mezi Českou Lípou a Mimoní. Například u bývalého vojenského letiště Hradčany je místo zvané Šance, což je unikátní přírodní pevnost, zdokonalená lidskýma rukama. Je zajímavé, že linie jižně od Ploučnice byla ve 30. letech 20. století opevněna řadou lehkých objektů. Československá generalita se ve svých plánech nejspíše poučila v historii, nejen ve válce z roku 1866, ale i v bramborové válce, což její význam z historického hlediska značně vylepšuje.
Historie.cs - Bramborová válka (zdroj: ČT24)
Martin Nechvíle – archeolog:
V Lukášově mezi Libercem a Jabloncem nad Nisou se nachází velmi zajímavý útvar, pravděpodobně vojenské opevnění z 18. století. V okolí se nachází dalších šest míst, která byla takto opevněna. S největší pravděpodobností opevnění vzniklo v období let 1778 až 1779 v souvislosti s válkou o dědictví bavorské a vybudovalo je rakouské vojsko. (V roce 2011 ministerstvo kultury prohlásilo šest nalezených lokalit tohoto pevnostního systému za kulturní památku.)
Je to strategické místo nad historickou komunikací směrem od Liberce přes Starý Harcov do Lukášova a směr do Jablonce nad Nisou, čili šlo o jednu z komunikací, kterou nepřítel mohl využít. Proto tam a na prosečském hřebenu byly vybudovány opěrné body rakouského dělostřelectva i pěchoty, které preventivně tuto cestu hlídaly.
Stavba těchto vojenských opevnění, ač se zdají poměrně mohutná, netrvala příliš dlouho. Samozřejmě záleželo na početnosti mužstva, ale můžeme počítat, že vznikala v řádech jednotek dní nebo desítek hodin.
Bramborová válka proběhla bez velké rozhodující bitvy, přesto na obou stranách byly ztráty. Čím byly způsobeny?
Bělina: Způsobeny byly hlavně podzimními epidemiemi. Na konci léta klesá hladina spodních vod a jejich kvalita se blíží úrovni kalu. Představme si, že do vesnice, kde studna sloužila pro několik desítek lidí a pár kusů hospodářského zvířectva, přišlo několik stovek ozbrojených dobyvatelů. Epidemie pak propukaly poměrně rychle a velmi rychle zachvacovaly stovky i tisíce vojáků. Z pruské strany, z habsburské strany to nikdo nemohl ověřit, se uvádí, že nemoc vyřadila doslova a do písmene ze služby asi 20 tisíc vojáků. A podle mě jich mohlo být více.
Maur: V teplém létě se také víc kazily potraviny, mléčné výrobky a další, protože žádné konzervační metody tehdy vlastně neexistovaly, a svou roli hrálo i soustředění vojáků do míst s nedostatečnými hygienickými zařízeními. Nadto značné ztráty byly způsobeny dezercí.
Historik Ondřej Švehelka:
Důvodů ke zběhnutí bylo více. Na prvním místě to byl strach – ze smrti, z doživotní vojenské služby, z neznámého. Mohl to být také stesk po blízkých nebo po domově. Anebo také nedostatek zásob, případně krácení či přímo nevyplácení mzdy. To však platí pouze do počátečního období vlády Marie Terezie. Tato panovnice je totiž známa až mateřským přístupem ke své armádě a dala si osobně záležet na tom, aby se jejím vojákům („jejím synům“) dařilo dobře. Je tak bezpečně zjištěno, že po roce 1748 zbíhání kvůli nedostatku mzdy nebo přídělu potravin vymizelo.
Munzar: Všechny armády trpěly úbytkem lidí kvůli nemocím, špatné hygieně, špatnému zdraví, špatnému stavu táborů a nedostatečnému zásobování. V případě bramborové války pak měla výrazně nižší ztráty ta strana, která byla lépe připravena po logistické stránce, a to byla strana rakouská.
Bělina: Nejméně 20 tisíc onemocnělých Prusů a Sasů a minimálně 10 tisíc dezertérů byla téměř sedmina spojených prusko-saských vojsk. O samotných krvavých ztrátách ve válce o bavorské dědictví se v pramenech nemluví.
Ve knize o generálu Laudonovi píšete, jak ho trápilo, že bitvu nakonec nesměl svést, protože ho Josef II. v podstatě přijel přemluvit, aby do bitvy nešel. Zdůrazňuje se, že Laudon to odnesl těžkou žaludeční nevolností. Proč nesměl jít do bitvy?
Bělina: Zpočátku nemohl, protože byl výrazně slabší než protivník, takže a žádal o posily. Josef II. spoléhal jak na schopného organizátora Lacyho, tak na starého dobrého praktika Laudona. A i když Lacy na Laudona žárlil, právě on nakonec přemluvil císaře Josefa II., aby poslal Laudonovi požadované posily. Jenže v momentu, kdy Laudon vyrovnal nepřátelskou převahu a chystal se k masivnímu útoku a vyhnání Prusů a Sasů ze severozápadních Čech, přišla zpráva o počátku mírových jednání.
Bojové akce začaly počátkem července a do konce září na českém území již nestál žádný pruský, saský voják, nicméně to území vyklidili dobrovolně. Už v polovině září totiž proběhly diplomatické sondáže a vše vyvrcholilo ujednáními v Těšíně na jaře 1779.
Celá vojenská kampaň trvala přibližně pouhé dva měsíce a válka o dědictví bavorské končí o rok později těšínským mírem. Co vlastně přinesl těšínský mír? Byl výhodný pro habsburskou stranu?
Maur: Cíl, který si Josef II. a monarchie stanovili, na konci 70. let dosažen nebyl – k dobytí Bavorska nedošlo. Spokojit se museli s innskou čtvrtí, nevelkým bavorským územím na řece Innu, o které se rozšířily Horní Rakousy, zisk to byl velmi malý. A naopak se museli vzdát lén, třeba českých, která byla v Bavorsku, takže to byla i určitá ztráta.
(Zisk innské čtvrti, Innviertel, na soutoku Dunaje a Innu byl v dlouhodobém časovém horizontu problematický. Leží tam totiž městečko Brannau, kde se narodil jistý Adolf Schickelgruber (Hitler). Tím pádem se narodil jako rakouský, nikoli bavorský poddaný, což dodnes Rakušanům velkou čest nedělá. Setkal jsem se i s názorem, kéž by byl tenkrát císař Josef II. tu válku nevedl, nemuselo na nás toto ódium (opovržení) padnout.)
Munzar: Veškeré vojenské operace zcela ukončeny nebyly. Pruská armáda sice vyklidila Čechy, ale byla stále bojeschopná, a dokud nebyla diplomatická jednání definitivní, obě strany plánovaly tažení na další rok. A poté, co se císař Josef a maršál Lacy odebrali do zimních kvartýrů a vrchní velení císařsko-královské armády bylo svěřeno maršálu Hadikovi (jednomu z mistrů vedení malé války), došlo během zimních měsíců ještě k několika zajímavým ofenzivním operacím.
Šlo o pokus obsadit Kladsko, což by při diplomatických jednáních hrálo výrazně ve prospěch rakouské strany. A protože se pruská hlavní armáda stáhla do Slezska, císařsko-královská armáda se přesunula částečně na Moravu a částečně k rakouskému, dnes českému Slezsku. Tam se jí podařilo vytlačit pruské jednotky prince Brunšvického z většiny území a Prusové byli nuceni se uchýlit za dobré pevné hradby. Udrželi se v Opavě a obdobných městech. Ke střetu došlo ještě v únoru u Mostu a poslední ozbrojený střet je datován 27. únorem 1779.
Mnohokrát tady zaznělo jméno generála Laudona. Jak se vlastně dostal do habsburských služeb, protože jeho cesta byla poměrně spletitá?
Bělina: O generálu (později dokonce generalissimovi) Laudonovi se neustále tvrdošíjně traduje, že byl skotského původu. Tak tomu není. Laudon byl typický junker, pobaltský Němcem, který se narodil na území dnešního Lotyšska. Dodnes je tam městečko a snad zbytky zámku, které se nazývají Laudona.
Původně své služby nabízel pruskému králi Bedřichovi II., ale údajně řekl, že se mu nelíbí fyziognomie toho člověka. Ovšem po negativních zkušenostech, které s Laudonem udělal coby protivníkem, měl na známé schůzce panovníků v Uničově (císaře Josefa II. a pruského krále Bedřicha II.) říct: „Sem ke mně, drahý maršále, vidím vás raději po svém boku než proti sobě.“
Laudon tedy hledal zajištěnou existenci a nutno říci, že přišel v situaci, která byla pro habsburskou monarchii zoufalá – v době války o rakouské dědictví, v době nejhlubší krize monarchie. Byl samozřejmě přijat a až dodatečně se zjistilo, že byl draftován správný uchazeč o vrcholnou velitelskou funkci.
Armáda se v průběhu 18. století z důvodů zcela pochopitelných stávala velice důležitou pro habsburskou monarchii. Jak se měnil postoj státu nebo vztah státu k armádě?
Maur: Spíš se měnil pohled na to, jak má armáda vypadat. Armáda se mnohem víc profesionalizovala a daleko lépe se zajišťovalo její materiální zabezpečení. Šlo například o usazení vojska v kasárnách. Dříve byli vojáci ubytováni po domácnostech sedláků nebo měšťanů, ale v té době pro ně vznikají ve městech kasárna. A patří k tomu také určitá péče o manželky a děti vojáků, výchova a vytváření profesionálního důstojnického sboru, který ctil určité stavovské sebevědomí a tvořil pevný celek. To všechno probíhá právě v druhé polovině 18. století (ovšem se značným zpožděním třeba za Francií, kde tyto reformy probíhaly mnohem dříve).
Munzar: Marie Terezie roku 1752 založila nejstarší vojenská akademie na světě, Tereziánská vojenská akademie, která byla určena pro přípravu důstojníků. Osvícenská doba totiž začala klást výrazně vyšší nároky na vzdělanost a profesionalizaci důstojníků než doby předchozí. V osnovách Tereziány se vedle pěti jazyků objevuje matematika, integrální počet, de facto deskriptiva, architektura, plánování pevností a tak dále. Rovněž jsou na zásah osobního lékaře Marie Terezie van Swietena polní chirurgové podrobováni aspoň základní atestaci, aby do té doby funkci felčara vykonával člověk, který má alespoň základní medicínské vědomosti. A také aby se zdravotníci, unterfelčaři, dokázali postarat o raněné.
Maur: Byly tady i další věci, které nebyly určeny jenom armádě, ale zároveň měly pro armádu velký význam. Od konce 30. let až do začátku 19. století probíhala například výstavba hlavních silnic, které podstatně zkvalitnily možnosti přesunu armád.
Takže proměny armády zasahují do jiných sfér života společnosti, mění se i profil profesionálního důstojníka. Ale mění se i obyčejný voják? Tato doba je přece jen v obecném povědomí pouze o vojenském drilu, o krutém pronásledování a popravách dezertérů a podobně.
Historik Ondřej Švehelka:
Zběhnutí bylo zločinem, který se až do roku 1749 trestal smrtí oběšením. Marie Terezie ovšem shledala, že tak tvrdé potrestání nepředstavuje příliš velký projev moudrosti, a roku trest zmírnila na deset let nucených pevnostních prací v Uhrách, nejčastěji v Temešváru nebo Petrovaradínu. V některých případech, například za sedmileté války, byli ale zběhové v rámci trestu posíláni do Chebu.
Bělina: Částečně tomu odpovídá slovo dril, pocházející zřejmě z hornoněmeckého trillen z 16. nebo 17. století, což znamená obrábět nebo soustružit dřevo. Bylo to docela případné. Vzpomeňme si na vojáky, kteří pochodují za rozkazu „seno, sláma“, nikoliv „levá, pravá“. To není žádná pohádková licence z filmu S čerty nejsou žerty, to je skutečná realita. Vojáky bylo obtížné naučit, co je pravá a levá strana, a poddůstojníci a důstojníci neměli mnoho trpělivosti, takže rákosky nezahálely. Podle mého soudu je to důvod masivní dezerce z pruské armády, protože tam byly poměry skutečně neuvěřitelné. A je příznačné, a ne příliš šťastné, že Josef II. chtěl něco podobného prosadit i ve vlastní armádě. Pochopitelně se mu to v takové míře nepodařilo.
Lze tedy říci, že když přišla velká revoluce v mezinárodních vztazích, ve válkách a válečnictví, kterou přinesla francouzská revoluce a napoleonské války, důstojníci císařsko-královské armády byli na novou realitu jakž takž připraveni, ale jejich vojáci ne. S takto vycepovanými vojáky se nedala provádět velkorysá strategie, protože by k dezerci využili první příležitosti, kterou by měli. A navíc tady bylo civilizované hledisko – armáda se musí živit na své vlastní náklady. Logistický systém byl na rozdíl od napoleonských válek ale tak těžkopádný, že velkorysé útočné operace ani nedovoloval.
Válka o bavorské dědictví tak byla cennou zkušeností, jenže hned vzápětí došlo k něčemu, s čím nepočítal nikdo v habsburské monarchii, ale ani v Evropě.
Tereziánská a josefínská éra je většinou spojována s tím, že Marie Terezie ztratila Slezsko. Dnes jsme si připomněli válku o bavorské dědictví, kdy je územní zisk též velmi rozpačitý. Kdybychom se měli pokusit o jakousi bilanci, převládají zisky, ztráty, nebo je to spíše vyrovnané skóre?
Maur: V průběhu druhé poloviny 18. století monarchie ztratila Slezsko, ale i část Milánska a Belgii, respektive Rakouské Nizozemí, což byly všechno země s rozvinutou kulturou a vyspělou ekonomikou. Místo toho získala Halič, severní Moldavsko, zvané Bukovina, což byly země velice zaostalé. Když Josef II. podnikl na Halič inspekční cestu, přijel z tamních poměrů zděšen.
Zisky to byly tedy velmi problematické ale také proto, že se tím prohloubila etnická rozmanitost a kulturní rozmanitost monarchie. Šlo o pravoslavné nebo řeckokatolické země s velkým zastoupením židovského obyvatelstva. Monarchie tak vypadala na konci 18. století úplně jinak než v okamžiku, kdy se Marie Terezie ujímala vlády.
Pokud jde o Josefa II., kromě zisku Haliče a Bukoviny, což nebylo dáno výsledkem války, nepodařila se mu jediná politická akce. Nepodařilo se mu prorazit blokádu Šeldy, získat celé Bavorsko a vyměnit ho za Nizozemí. Nepodařilo se mu výrazněji prosadit ve válkách na Balkáně, které vedl po boku Kateřiny II. Naopak za té války umírá.
Bělina: Je tu jeden trošku neviditelný a obtížně rozšifrovatelný zisk. Ve 40. letech šlo o bytí a nebytí habsburské monarchie, takže podstatný zisk vlády Marie Terezie a syna Josefa II. byl ten, že se podařilo monarchii zachovat tváří v tvář opakované pruské agresi. Myslím, že tady se do určité míry hrálo o budoucnost českého národa a obyvatelstva českých zemí.
Maur: V každém případě. Hrozilo nejen roztržení habsburské monarchie, ale přímo roztržení českých zemí, které měly být rozděleny mezi sousedy. Nakonec z toho byla jen ztráta Slezska, což z hlediska českého národního hnutí v 19. století nebyla jednoznačná ztráta, protože to bylo území většinou s německým obyvatelstvem, takže váha českého živlu stoupla.
(redakčně kráceno)