Výraznou intelektuální osobnost Zdeňka Nejedlého zničilo hned několik aspektů. Kladl si větší cíle, než které mohl zvládnout. Protežoval pouze postavy z národní umělecké sféry, které konvenovaly jeho vkusu. Nedokázal čelit mocenským tlakům a vždy podléhal vůli právě vládnoucího establishmentu. A především podlehl iluzi vlastní neomylnosti.
Profesor Zdeněk Nejedlý
O profesorovi Zdeňkovi Nejedlém v pořadu Historie.cs z 30. listopadu spolu hovořili archivář Jiří Křesťan z Národního archivu ČR, historik Petr Čornej z AV ČR a historik Martin Kučera z Historického ústavu AV ČR. Moderoval publicista Vladimír Kučera.
„Zdeněk Nejedlý nepřišel do tábora dělnické třídy na pozice socialismu, ačkoli miloval Jiráska a Smetanu, ačkoli byl strážcem národních tradic našich dějin a naší kultury. Nýbrž právě proto, že miloval Jiráska, Smetanu, Němcovou a střežil odkaz naší minulosti. Proto, že hluboce pochopil smysl a logiku našich dějin, proto, že pochopil, že dělnická třída a pracující lid jsou novou, vůdčí silou národa a uchovatelem a rozmnožovatelem toho nejlepšího, co kdy národ stvořil.“
To pronesl Klement Gottwald v projevu k 70. narozeninám Zdeňka Nejedlého. Vystihují Gottwaldova slova Nejedlého ideově, lidsky. Je to tak?
Křesťan: Pochopitelně je to zjednodušující tvrzení, ale část reality odráží. Naznačuje totiž, že v určitém dějinném okamžiku došlo k propojení komunistické strany a jisté části inteligence. Od 30. let dvacátého století došlo k podivné a z hlediska komunistické strany velice úspěšné symbióze, kdy se komunisti chopili některých národních cílů a programů.
Jaký byl Nejedlý člověk? Jak se vyvíjel?
Čornej: Vyvíjel se velmi dramaticky a zajímavě. Rozhodně nebyl člověkem levicového smýšlení hned od mládí, nýbrž já v něm vidím takový mix jednak národně obrozenecké tradice a potom individualismu moderny, přelomu 19. a 20. století, a toto napětí vnitřní provází Nejedlého celý život. On buduje na národní tradici, ale zároveň se chová velmi dlouho jako individualista a individualita, jako člověk, který se pasuje do úlohy mluvčího, titána, člověka, který dokáže zvládnout široké spektrum oborů.
Zdeněk Nejedlý byl svého času hybatelem našich dějin, to se nedá popřít. Jak se do této role dostal, jak se mu to povedlo?
Kučera: Profesor Holzknecht vždycky spatra říkával o mluvčích, za prvé vždycky nutně zjednoduší, za druhé nutně vždycky něco opomenou. To platí nejen o nás, ale to platí i o Nejedlém jako autorovi. Nejedlý vždycky zjednodušoval a vždycky opomíjel, alespoň ve většině svých děl. V podstatě to byl národně obrozenecký romantik předpozitivistického typu.
Proto měl rád Jiráska, to byla láska z dětství. Proto se odvíjel od Palackého. A proto měl rád Smetanu, protože toho miloval už jeho tatínek. Čili Nejedlý stavěl na těchto národních tradicích. A jeho smetanovská linie v české hudbě je symbolizována šesti jmény, dosti svévolně zvolenými: Smetana, Blodek, Foerster, Ostrčil, Jeremiáš a Fibich. Především Fibich, protože u toho se učil. Prostřednictvím těchto, jak říkal, národně pokrokových tradic (moderna, přátelství s F. X. Šaldou a Nejedlého zaujetí Mahlerem z toho spíše vybočují) se dostával na pozici sovětizující inteligence v meziválečném období. A nebyl sám, komu se tenkrát zdál „zázrak Sovětského svazu“ něčím spásným a samospasitelným, protože neznali skutečné tamní poměry. Typické je to u S. K. Neumanna, sám původně anarchista, velký básník přelomu století, který se pak zcela „sovětifikoval“, dokonce „stalinizoval“. Něco podobného se stalo Nejedlému, ale také fyzikovi Paulu Langevinovi ve Francii. Nebo Romainu Rollandovi a G. B. Shawowi, kteří také v sovětském režimu neviděli negativa. Zdeňka Nejedlého je tak třeba vidět v širokém evropském kontextu.
Čornej: Nejedlý byl živelný dialektik. Neviděl odstíny, vždycky proti sobě stavěl světlo a stín, plusy a minusy, dobro a zlo, černou a bílou, a v podstatě nic nebylo mezi tím. V tom je ten romantismus.
Křesťan: V meziválečném období přišla skutečně obrovská vlna zájmu českých intelektuálů o to, co se stalo v Rusku po říjnové revoluci. Vnímali to jako moment oproštění, budování úplně nové společnosti na nových základech, radikálně. Teige tenkrát psal „socialistický amerikanismus“. Jim se opravdu zdálo, že se vše bude řídit do sebemenšího detailu. Ve srovnání s potížemi, do kterých se dostávala ekonomika, velká hospodářská krize, obrovská sociální nespravedlnost, to bylo velice lákavé.
Nejedlý se stal zakladatelem Společnosti pro hospodářské a kulturní sblížení se Sovětským svazem, kde s ním byla řada jiných lidí, politicky i blízkých Edvardu Benešovi. Na půdě tohoto spolku se dokonce navazovaly první neoficiální vztahy, ještě dříve, než byly navázány diplomatické styky (než byla v roce 1935 podepsána smlouva).
Padla jména šesti autorů, ze kterých udělal Nejedlý národní umělce, a ostatní zavrhl. Takto zavrhl Dvořáka, Janáčka, Martinů. Proč?O Dvořákovi se říká, že ho shodil ze schodů, když přišel pro jeho dceru…
Křesťan: Krásná historka, kterou vyjádřil Josef Škvorecký ve svém dílku Sen o Antonínu Dvořákovi. Je to krásně podaný příběh, ale není pravdivý.
Klíč je v litomyšlských kořenech. Roman Nejedlý (otec Zdeňka Nejedlého) pozval už starého Bedřicha Smetanu do Litomyšle a jako relikvii si uchovával dopis, který od něj dostal. Smetana tam také skutečně přijel. A pokud se Dvořák nějak vymykal ze smetanovské linie, vyzdvihl Smetanu na pozadí díla Dvořákova.
Kučera: Mělo to i politický kontext. Dvořák byl konzervativní staročech, katolík, zatímco Smetana byl radikální mladočech, ale v úplně jiné době. Nejedlý viděl v Dvořákovi kosmopolitní element, který chce proniknout do zahraničí. Zatímco Smetana, chudák, sváděl existenční zápas uvnitř českých zemí. A potom je tu Dvořákův vztah k ruské hudbě. Nejedlý totiž Dvořákovi vyčítá zaujetí novoruskou školou. Přestože Stalin pak stavěl na ruských národních tradicích i v muzice, v Glinkovi a jeho pokračovatelích, Nejedlý tuhle linii nenáviděl.
U Janáčka byl také vztah k ruské hudbě a byl tam trochu verismus. To všechno Nejedlého od Janáčka odvádělo. Osobně si však myslím Janáčkově expresivnímu pojetí muziky prostě nedorostl, nerozuměl tomu. A Bohuslavovi Martinů viděl emigranta, modernistu, v mládí jazzmana, ale jako skladatele ho vůbec nevzal na vědomí. Nejedlého umělecký vkus (ve výtvarném umění je pro něj vrchol českého malířství, „moderno doby“, Max Švabinský) byl vkus velice konzervativní.
Ale to není žádná legrace, jestliže jsme měli tvůrce veřejné kultury s takovými názory?
Křesťan: Bylo to tak. Nejedlý po Ostrčilově smrti přestává sledovat vývoj soudobé hudby.
Kučera: Ale pořád se plete do otázek Národního divadla, rokem 1935 počínaje. On neustále intervenoval do Národního divadla, do dramaturgických plánů, do toho, kdo bude vést orchestr, operu. To ho velice zajímalo.
Čornej: To má hluboké kořeny, protože do dramaturgických plánů Národního divadla se pletl dávno před první světovou válkou, jenomže v Národním divadle ho nebrali na vědomí. Takže si to pak vynahradil a po druhé světové válce zejména.
Křesťan: To samozřejmě. Trávil tam téměř každý večer, vysedával s herci a vykládal jim, jak to mají dělat.
Kučera: Minimálně do roku 1953. Potom je nemocný a trošičku se stahuje. Ale do roku 1953 se v Národním divadle nic nehnulo bez Zdeňka Nejedlého.
historik Martin Boštík z Regionálního muzea v Litomyšli:
Od 30. let, kdy se Nejedlý dal do služeb komunistické strany, se množily i kontroverzní názory spjaté s jeho osobou, a to i v Litomyšli. Přijel tam, agitoval, pronášel ty slavné věty, že poté, co navštívil Sovětský svaz, viděl, jak roste nová společnost, tak dokonce omládl. Tehdy na jeho osobu i politická garnitura města začala hledět trošku podezřele. Proto když byl v roce 1936 podán zastupitelstvu návrh na předání čestného členství Zdeňku Nejedlému, nebyl tento návrh přijat. Zdeňka Nejedlého to velmi urazilo, stejně jako celou řadu místních kulturních osobností, které jeho činnost vnímali především na kulturní a společenské bázi.
Historie.cs - Profesor Zdeněk Nejedlý (zdroj: ČT24)
Zdeněk Nejedlý měl vždycky měl rád husitství a vykládal ho velmi po svém, řekl bych v intencích Aloise Jiráska. Jak přistupoval k této české tradici?
Čornej: Husitství ho fascinovalo. Dokonce když z Litomyšle z gymnázia na Filozofickou fakultu přišel jako student s tím, že nově zpracuje dějiny husitství po Palackém. A protože se dostal do rukou vynikajícího historika, svého učitele Jaroslava Golla, který husitství dělal, opravdu se mu začal věnovat. Nejprve se věnoval náboženské problematice husitství. To ale opustil a je to i věc, která se pořádně dělá znovu až dnes. Takže věděl, co v oboru dělat a co není zpracováno.
Ovšem jak byl velmi ambiciózní, naskytla se mu možnost habilitovat se na hudební vědě, kde musel předložit nějakou práci. Tak začal husitství zpracovávat ve formě dějin husitského zpěvu. A už tady vyzdvihuje radikální elementy, které považoval za mravně čisté. To znamená táborství a Jana Želivského, ve kterém, což je poněkud absurdní, vidí vlastního pokračovatele Husova.
Když jsme tady mluvili o komunistické straně, o jeho vztahu k Sovětskému svazu, Nejedlý vstoupil do KSČ až v Moskvě v roce 1939.Jak vycházel s těmi „karlínskými kluky“? To muselo být zvláštní. On byl intelektuál, byť teď extrovertní, navíc o generaci starší, já si to neumím představit…
Křesťan: Dost těžko. Jsou dochovány deníky Marie Nejedlé, jeho manželky, kde si všímá, jak těžce snášel, když mu cenzurovali projevy, jak úporně bojoval s byrokraty v Kominterně. A v dopisech, které si spolu psali Slánský, Šverma, Kopecký, je vidět, že si z něj dělali legraci, z jeho ješitnosti a potřeby pořád se ke všemu vyjadřovat. Takže komunikace tam nebyla úplně snadná a vždycky trošku zůstával mimo komunistickou emigraci a zachovával si vztahy k vyslanectví, k Fierlingerovi. Věřil totiž tomu, že se může vrátit do republiky tak, jak se kdysi vrátil T. G. Masaryk – jako uznávaný vůdce národa.
Stalin hrál totiž s Nejedlým takovou rafinovanou hru, když mu v určitém okamžiku naznačil, že by to mohl být on, kdo by mohl nahradit Edvarda Beneše: na jedné recepci v roce 1943 k údivu všech přítomných Stalin přistoupil k Nejedlému a připil mu před očima Beneše. To bylo obrovské vyznamenání, jehož se normálně nedostávalo ani ostatním členům vedení. A Nejedlý zřejmě věřil, že ta šance tady je.
To potvrzuje i další citace ze sborníku k 70. narozeninám Zdeňka Nejedlého, Grekov, člen prezidia Akademie věd Sovětského svazu, říká: „Jméno Zdeňka Romanoviče Nejedlého, vynikajícího českého vědce a význačného veřejného činitele, velkého přítele sovětského lidu, je známo široko daleko v Sovětském svazu.“ Je to pravda?
Křesťan: S tím vlivem to až tak nebylo, protože třeba jeho spis o Leninovi nemohl být vydán v ruštině už jenom proto, že tam uváděl svědectví některých Leninových spolubojovníků, které nechal Stalin později zastřelit.Takže jeho věhlas v Sovětském svazu měl určité meze.
Sám se za války přesvědčil o tom, jak snadné je dostat se do problémů, byla tam nejedna aféra v rámci Akademie věd. Sovětská profesorka Milica Ničkinová vystoupila s referátem o příčinách pozdního vstupu Ruska na cestu kapitalismu. Nejedlý se do toho zapojil a musel provést sebekritiku a byl označen za buržoazního nacionalistu. To byla nepříjemná chvíle, z níž ho paradoxně vysvobodil Hitlerův vpád do Sovětského svazu, který tu aféru ukončil.
Čornej: Nejedlý Stalina, stržen tím, jak ho přede všemi vyznamenal, považoval až do smrti za velkou a vynikající osobnost a velmi těžce snášel odhalení na 20. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu. Dokonce ještě před smrtí svým blízkým říkal, že se možná v lecčems mýlil, ale dějiny mu dají za pravdu v hodnocení Stalina, Janáčka a Masaryka.
Zmínili jste, že se pustil do Leninovy monografie. To ale nebyla jediná monografie, že
Kučera: Z jeho velkých monografií je nejlepší, ať si říká dnes kdo chce, co chce, přece jenom Masaryk. Je totiž postavena na velmi precizním archivním výzkumu a přináší adekvátní syntézu. To, co nedokázal udělat u Smetany, se mu u Masaryka poměrně dařilo. Také to F. X. Šalda vysoce ocenil, a myslím, že po právu. A líbilo se to, pokud vím, i Arne Novákovi, který zrovna velký stoupenec Masarykův nebyl.
Křesťan: Masaryk byl udiven tím, že o něm Nejedlý chystá knihu. Říkal si, proč se zrovna on o mě zajímá. A když mu Sedlmeyerová přinesla první, tlustý svazek, říkal, kdo to bude číst? Ale nakonec si nechal z té knihy předčítat, když byl nemocný, protože si vybavoval detaily z dětství a bylo mu to vlastně milé.
historik Martin Boštík z Regionálního muzea v Litomyšli:
Na podzim 1950 proběhla ve Smetanově domě dvě veřejná zasedání státního soudu. V prvním líčení se jednalo o skupinu budislavských Jánošíků, na kterou navazoval proces se skupinou nazvanou Stříteský a spol.. Celý ten proces měl jeden takový háček směrem ke Zdeňku Nejedlému. Byl v něm totiž souzen i syn faráře československé církve Jaromíra Metyše, který byl velkým Nejedlého přítelem.
Jaromír Metyš byl významná kulturní postava, organizátor kulturního dění, velký ctitel Smetany, proslulý hudebník, a s Nejedlým trávil mnoho času. Doufal, že Nejedlý bude ochoten napomoci vahou své osobnosti tomu, aby bylo jeho synovi, ale nejen jemu, nějakým způsobem pomoženo. A proto se spolu s některými dalšími rodiči obžalovaných vypravil za Nejedlým do Prahy a požádal ho o pomoc. Dle ústního podání dětí Jaromíra Metyše i ostatních víme, že Nejedlý je velmi rázně vyprovodil se slovy, že reakce musí být vyhlazena jako klubko zmijí.
Křesťan: Ke konci 50. let se bál, protože věděl, že konce, které nastávají, jsou velice nebezpečné, že bude zatčen, že mu odposlouchávají telefon a podobně. Jsou dochovány deníky jeho zetě Jaroslava Kleuzara, kde je to zachyceno.
Stalina adoroval až do své velmi smutné smrti. Jak se to srovnává s tím, že se de facto bál stalinismu?
Čornej: Lidi byli trošku blázni v té době. On se profiloval jako individualita a chtěl vyniknout. Cítil v sobě poslání a měl představu, že Stalin, jeho poslání a velikost docenil. To pro něho bylo vyznamenání, protože to byla velká figura světové politiky. A měl to černé na bílém, že i takový světový vůdce ho respektuje.
Uznává pana profesora Nejedlého z Litomyšle…
Čornej: Mimo jiné i v komunistické straně o něm říkali „pan profesor“, ne „soudruh Nejedlý“.
Ale mezi lidem se mu říkalo „rudý dědek“.
Čornej: To ano: „Běda, běda, ve škole nám vládne rudý děda!“
nejedlého pravnučka Kateřina Marková, přednostka kliniky Monada:
Máma měla zpětně vztah ke Zdeňku Nejedlému negativní. Myslím, že v ní zůstalo spousta špatného. Vztah je samozřejmě modifikován i tou válkou, to, že nebyla s rodiči, ale pět let byla u příbuzných, které pořádně neznala. Takže to, co jí potom režim v životě způsobil, všechno naložila na bedra Zdeňka Nejedlého.
Když se dědoušek vrátil z Ruska, začal absolvovat tu slávu a postavení a moc. Měli možnost cestovat, měli k dispozici auto a šoféra, ochranku, všechny vymoženosti komunistického předáka. Babička s Haničkou toho využívaly a babička se o Zdeňka Nejedlého starala. Ale začaly rozpory, protože dědoušek se strašně bál. O sebe, o celou rodinu, zakazoval jim jejich svět, Haničce, vnučce, zakazoval kamarády, přátele, na tenis chodila nebo na rande chodila s ochrankou. To bylo hodně nepříjemné a určitě to komplikovalo život.
Nejedlý byl, to už jste naznačil, charismatická osobnost. Ženy z něj byly, pokud vím, docela…
Křesťan: Ano, měl spoustu obdivovatelek, které ho opravdu ctily. A on takové ženy, které mohl poučovat a vést je, vyhledával. Máme to i v pramenu doloženo, že charisma měl. Třeba Vítězslav Nezval vzpomínal na atmosféru při jeho přednáškách, kdy vládlo napjaté ticho, všichni poslouchali, že byl slyšet komár, který bzučel u žárovky. Takže určité charisma v sobě nesporně měl.
Čornej: Většina lidí si ho zná z portrétu, který namaloval Max Švabinský, ale v mládí vypadal úplně jinak. Když mu bylo třicet pětatřicet, vypadal jako Einstein. Byl malý, měl hlavu s velkou kudrnatou hřívou, a když začal mluvit svým ostrým, ne zrovna příjemným hlasem, dokázal publikum fascinovat. A právě v této době u žen slavil úspěchy, krátce po třicítce a potom už dále, protože tady poznal svou podmanivost.
Kučera: Václav Kašlík vzpomínal, že mu Zdeněk Nejedlý vyčítal, že ve Smetanově divadle, které Kašlík umělecky vedl, dávají pořád Carmen. A on říkal, ale pane profesore, ona nám plní kasy. A Nejedlý mu říkal, no to byste taky mohli dávat Nedbalovu Polskou krev, což byla opereta. Tyhle výroky jsou anekdotické, ale jsou pravdivé a svědčí o obrovské vnitřní nejistotě toho člověka: on pronášel autoritativní soudy, které byly nesmyslné. To se nedá svést jenom na sklerózu.
Čornej: Vrcholem všeho bylo to Slovo o české filozofii, kde proti filozofům, špičkovým myslitelům, postavil Kašpárka a českého Honzu jako příklad lidové moudrosti.
Křesťan: Ač sám kdysi napsal zajímavý spisek o Nietzshem, tady ho vlastně zavrhne. Také jeho neustálé rozšiřování pohledu, to dobývání dalších a dalších vrcholů je skutečně asi projev nějaké vnitřní nejistoty nebo stálého pocitu nedocenění.
Jak je možné, že měl takový vliv? On neměl jenom kulturní vliv, ale i politický. Jak je to možné? Jak ho získal, jak se prosadil?
Křesťan: Zřejmě byl v dobrou dobu na dobrém místě, prostě se hodil. Za druhé světové války dokázal formulovat myšlenky národního programu, čímž mobilizoval nekomunistickou část národa. V tom byla jeho cena pro komunistickou stran.
Během roku 1948 ovšem komunistická strana musela opustit veškeré úvahy o specifické československé cestě k socialismu, takže jeho mocenská pozice, potom příliš silná nebyla. Celou dobu ustupoval před stranickým aparátem, před Václavem Kopeckým a podobně, takže jeho reálný politický vliv nebyl tak silný.
Kučera: Hodně z jeho renomé dělali právě jeho meziváleční žáci. Jeho přednáškami na fakultě prošli Václav Kašlík, dirigent Jaroslav Krombholz nebo herec František Filipovský. Na jednu stranu jim už v těch 50. letech taky připadala směšný, ale současně vždycky říkali, víte, on pan profesor Nejedlý, to bejvávala osobnost! A to i lidi, kteří byli tenkrát třeba perzekvováni režimem.
S tím školstvím to tedy bylo jak?
Čornej: Nejedlému se přičítá k tíži, že může za školskou reformu v roce 1953. Ve skutečnosti Nejedlý ten zákon nepodepsal, on s ním vnitřně nesouhlasil. Zákon přišel jako direktiva ze Sovětského svazu, když se hospodářství orientovalo na válečný konflikt a třetí světovou válku. Byla to známá Stalinova teze. Takže bylo zapotřebí lidi co nejdříve dostat do výroby a do těžkého průmyslu. Zkracovala se proto školní docházka základní na osm let a střední školství se devastovalo z tradice prusko-rakouské, která tady byla od 19. století. Nejedlý si tohle uvědomoval, ale neměl v sobě sílu, aby něco takového řekl nahlas.
Komunisti mu při dovršení 75. narozenin udělali velkou slávu a zároveň ho ministra školství zbavili, už byl jenom ministr bez portfeje, a ze Slovenska přišel Ernest Sýkora, který ten zákon podepsal. S Nejedlého jménem je to však spojováno proto, že zákon v nějakém rozhlasovém vystoupení dodatečně podpořil, ačkoli s ním vnitřně nesouhlasil, a všichni to slyšeli. To je doba, kdy byla i měnová reforma. Vím z rodiny Nejedlých, že se choval tak disciplinovaně, že o tom doma nic neřekl, takže zatímco všechny manželky velkých soudruhů šly nakupovat a nosily peníze po taškách, jemu se potom válely peníze v šuplíku a doma mu nadávali, proč nic neřekl.
Nejedlý také zasáhl výrazně do české historie. Třeba popsal stavovské povstání, k němuž zaujal velmi překvapivý postoj? Podle něj bylo nenárodní, nečeské.
Čornej: Nejedlý někdy v 50. letech napsal doslov k Jiráskovu románu Skály. Protestantští kněží odcházejí v roce 1627 do exilu a přicházejí sem katoličtí národně čeští kněží a z nich vyrůstá budoucnost národa a budoucí obrození. Ten doslov reflektuje tuto filozofii dějin, která rozhodně není marxistická, a tváří se, že Bílá hora byla logickým důsledkem morálního úpadku české politiky zdevastovaného husitství 16. století. A že na Bílé hoře nešlo o národní zájmy, protože se na jedné straně prala románská kultura s germánskou. Vlastně se tím Nejedlý dostává blízko ke stanovisku Josefa Pekaře, což je velmi kuriózní a zase tím docházíme k tomu, jak se v něm všechno motá a míchá.
Zdeněk Nejedlý napsal hodně děl, ale nikdy žádné nedokončil. Dokonce se tradoval takový vtip, že bude mít na hrobě epitaf: Zde leží Zdeněk Nejedlý, první díl. Čím to bylo? On byl tak nestálý?
Kučera: Nedokončil svá mnohosvazková díla, ta stěžejní. Pokud jde o Smetanu, tak toho prostě dokončit nemohl. Tak, jak on to pojal, to přesahovalo síly jednotlivce. To je víc než faktografický dějepis. To je asociativní. Tam je všechno možné, o českém bolzanovství, které se Smetanou vůbec nesouvisí. Pokud jde o Masaryka, tam ho zaskočila doba. To dokončit nemohl, protože přišla válka, a pak už Masaryk nebyl ve flóru, což bylo pro Zdeňka Nejedlého důležité. A pokud jde o Lenina, to, že také není dokončen, snad ani tolik nevadí.
Křesťan: Nejedlého téma přestalo bavit v okamžiku, jakmile měl sebraný materiál pohromadě. To už sám věděl, sám si to pro sebe vyřešil a už ho to nebavilo. Takže ho zase zaujalo jiné velké téma.
Další je, že byl školením medievalista. Ve středověké historii je přitom dat a pramenů málo, takže se eviduje každý. To ale nejde uplatnit na materiál 19. a 20. století, protože to je obrovská masa materiálu, takže se dílo potom zákonitě rozpadne nebo nedospěje ke konci.
Kučera: Nejedlý má ještě jedno nedokončené dílo, a to jsou Dějiny národu českého. To je ale nesmírně slabé, řekl bych… Čili je dobře, že to je nedokončené. Ono je vůbec špatně, že to takhle začal psát.
Čornej: Nejedlý chtěl překonat Palackého. Už tím názvem dává najevo, že na něj navazuje a zároveň ho překonává. Ale začal to psát jako 71letý, funkcemi vytížený člověk, kterému se hlásily stařecké nemoci. Skončilo to tedy dosti neslavně. On nedospěl vůbec k dějinné době, zůstal protohistorii, takže archeologové z toho už v té době šíleli. A legraci si z toho dělali i někteří mladší Nejedlého vrstevníci.
Křesťan: Jeho význam je v tom, že po roce 1948 přispěl k tomu, že tady byly uchovány určité kulturní hodnoty. Tehdy přece nastupovali tvrdě zleva někteří kulturní bojovníci, kteří se pokoušeli totálně vyčistit kulturní krajinu a začít budovat společnost úplně nově. On ale přichází s jiráskovskou akcí, buduje symbolická místa, obnovuje Betlémskou kapli, Jabkenice, letohrádek Hvězda, Karolinum.
Čornej: To je sice sázka na národní tradici proti levému vyhrocenému stalinismu. A zásadně se to míjí s moderním myšlením, které bylo vlastní mladé generaci a které se potom přihlásilo výrazně v 60. letech. Tomuto myšlení musel Nejedlý už připadat jako člověk z jiných časů, reziduum národního obrození. A myslím si, že to je také důvod, proč jeho pověst vyznívá tak rozporuplně a spíše negativně.
Kučera: Zdeněk Nejedlý je inspirativní dnes spíše v negativním smyslu slova – ukazuje, jakou cestou nejít jako intelektuál. Tedy nebýt oportunní vůči moci a vždycky a za všech okolností hájit své. Tedy proti establishmentu, ne s establishmentem. A Zdeněk Nejedlý šel s establishmentem vždy, zcela se tím zdevalvoval, bez ohledu na to, jaký měl umělecký vkus, jaké měl názory a tak dále.
(redakčně kráceno)