NASA hlásí významný pokrok ve vývoji solárních plachet – možného pohonu pro kosmické lodě budoucnosti. Tento projekt postoupil do třetí a závěrečné fáze; během ní by měli vědci za dva roky tuto technologii dokončit.
NASA na konci května oznámila, že projekt vedený inženýry z Laboratoře aplikované fyziky Univerzity Johnse Hopkinse je natolik nadějný, že dostane finanční injekci ve výši dalších dvou milionů dolarů. Výsledkem by měl být už reálný prototyp, který by se měl a mohl zúčastnit demonstrační mise.
„Protože se teď vydáváme do vesmíru dál než kdykoli předtím, budeme potřebovat inovativní, špičkové technologie, které budou pohánět naše mise,“ uvedl v prohlášení ředitel NASA Bill Nelson. Tento projekt fungoval v druhé fázi poslední tři roky, kdy se pracovalo na tom, aby technologie byla funkční, praktická a hlavně dostatečně efektivní.
Vesmír jako oceán
Solární plachty fungují tak, že využívají sluneční světlo k pohonu lodí v prostoru. Princip je stejný jako u plachetnic na moři: do plachty se opírají částice (na lodi větru, ve vesmíru slunečního větru) a posunují pak celou loď vpřed.
Až doposud se zvažovaly plachty reflexní, na těch pracuje několik jiných projektů. Jenže ty mají spoustu problémů: musely by být nesmírně velké, navíc neumožňují lodi manévrování – mohou mířit jen tam, kam vane sluneční vítr.
Projekt NASA ale vyvíjí plachtu difrakční. Difrakce (česky ohyb) je jev, u kterého se vlnění za překážkou „ohýbá“ od svého původního směru a dostává se tak do oblasti geometrického stínu překážky. Díky tomuto jevu by kosmická loď mohla měnit kurz, přitom by ale zůstala zachovaná vysoká efektivita. A navíc bude tato plachta menší a současně odolnější vůči teplu i dalším vlivům kosmického prostředí.
V rámci první a druhé fáze inženýři navrhli, vytvořili a otestovali různé materiály difrakčních plachet. Tým také provedl testy a vyvinul navigační a řídicí schémata, pomocí nichž se kosmická loď mohla s plachtou pohybovat. Vědci totiž už dokonce ví, k čemu by takové stroje využili: mohli by tak vytvořit soustavu družic na oběžné dráze kolem polárních oblastí Slunce. Sluneční družice, které by se pohybovaly nad severním a jižním pólem Slunce, by díky stálému zdroji pohonu mohly provádět unikátní vědecká pozorování.
„Difrakční sluneční plachtění je moderním pojetím desítky let staré vize světelných plachet,“ vysvětlila v prohlášení NASA. Pokud vše půjde podle plánu, mohla by tato koncepce vyústit ve skutečnou vesmírnou misi a navrhované sluneční družice. To bude ale trvat celé roky.
Další sluneční plachty
Není to jediný pokus o využití technologie sluneční plachty, kterou NASA testuje. Například až se k Měsíci zřejmě už letos vydá mise Artemis I., bude její součástí miniaturní sluneční plachetnička jménem NEA Scout.
A za tři roky by chtěla americká vesmírná agentura vyzkoušet projekt Solar Cruiser neboli Sluneční křižník. Víc než 1600 metrů čtverečních velká plachta má umožnit let ke Slunci – také jako test této technologie.
