Muž, který Marxovi „hrál druhé housle“. Před 200 lety se narodil Friedrich Engels

Stál u zrodu komunismu, nazdory kritice kapitalismu ale sám podnikal. Přesně před 200 lety, 28. listopadu 1820, se narodil Friedrich Engels. Věrný spolupracovník Karla Marxe patřil mezi největší vzdělance své doby. Jejich společné učení zásadně ovlivnilo myšlení a životy milionů lidí na celém světě.

Friedrich Engels (vlevo) a Karel Marx
Zdroj: ČTK/AP

„Celý svůj život jsem dělal to, k čemu jsem byl stvořen, totiž k hraní druhých houslí, a věřím také, že jsem tak činil obstojně. A byl jsem šťasten, že jsem měl takové skvělé první housle, jakými byl Marx,“ zhodnotil Friedrich Engels své působení.

Německý filozof, historik, ekonom a revoluční socialista tak možná i z toho důvodu zůstal ve stínu svého známějšího kolegy. Jeho vliv na zrod komunismu však zůstává nezpochybnitelný. 

Dětství v „německém Manchesteru“ 

Engels vyrostl v Barmenu – dnešní součásti města Wuppertal – v rodině textilního továrníka. Poté, co dokončil městskou školu, studoval na gymnáziu, kde vynikal v celé řadě předmětů. V té době sympatizoval s mladohegelovci a stal se socialistou.

Otec měl ale o kariéře nadaného syna vlastní představy, proto Engels v roce 1837 studií zanechal. Nějakou dobu pak pracoval v rodinné textilce a poté u brémské obchodní společnosti. Láska ke vzdělání však chlapce neopustila – ve volném čase se věnoval literatuře, historii, filozofii či jazykům, kterých nakonec ovládal více než dvacet. 

Prostředí „německého Manchesteru“, v němž vnímavý Engels vyrůstal, ho velmi ovlivnilo. Vedle pozitiv industrializace a urbanizace – jako byla efektivnější výroba, rychlejší doprava či třeba vznik nových pracovních pozic – si všímal také jejich stinných stránek.

Engelsově pozornosti tak podle Ivana Puše z katedry historie na Filozofické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci neunikly obecně špatné životní podmínky řemeslníků a dělníků. Mezi ně patřilo například rozšíření alkoholismu, život v nevyhovujících hygienických podmínkách, nejistota zaměstnání či odloučení od rodiny. „Šlo také o choroby jako syfilis a tuberkulózu – byť se nejednalo o nemoci jenom chudých a jenom dělníků,“ dodal Puš s tím, že Engels kritizoval také podmínky dětské práce. 

Friedrich Engels v mládí
Zdroj: ČTK/Sueddeutsche Zeitung Photo

„Tyto zážitky zaznamenal v Dopisech z Wuppertalu, které byly vydány v roce 1839. V nich zachytil též realitu tehdejší Anglie, kde později získával praktické zkušenosti v řízení výroby,“ uvedl Puš. Wuppertal totiž v té době ještě nebyl tolik průmyslově rozvinutý jako právě Británie.

Poměry v „kolébce průmyslové revoluce“ o pár let později detailně rozebral ve spisu Situace dělnické třídy v Anglii. Kniha zásadním způsobem obžalovala nelidskost kapitalismu a vyšla v Lipsku v roce 1845. Engelsovi bylo teprve 25 let a měl už za sebou i vojenskou službu.  

Mouřenín a Generál 

Na začátku čtyřicátých let Engels přispíval svými články do německých novin. V té době se také seznámil s o dva roky starším Karlem Marxem, jenž po získání doktorátu pracoval krátce jako šéfredaktor Rýnského deníku. Právě v redakci tohoto listu, který v roce 1843 vláda zrušila, se mladí muži potkali poprvé. „V mnohém si rozuměli zřejmě díky vztahu ke vzdělání,“  podotkl Puš.

Vznikla tak několik desítek let trvající spolupráce, kterou ukončila až Marxova smrt. Dvojice, která si přezdívala Mouřenín a Generál, vytvořila mimo jiné Komunistický manifest. Spis vyšel v revolučním roce 1848 a je ovšem podle Puše více dílem Marxe. „Nechť se třesou panující třídy před komunistickou revolucí! Proletáři nemají v ní co ztratit, leda své okovy,“ vyzývali ke spojení dělníků všech zemí ve spisku. Toto učení se po pozdějším „rozpracování“ vůdcem ruské bolševické revoluce V. I. Leninem stalo jedním ze symbolů nechvalně známé „diktatury dělnické třídy“.

Marx s Engelsem tak v průběhu let vytvořili vlastní pojetí dějin, založené na ekonomických zákonitostech. Ve společnosti je podle jejich učení přítomen konflikt mezi ovládanými a vládnoucími. Ten může být odstraněn zrušením soukromého vlastnictví výrobních prostředků a nastolením beztřídní, komunistické společnosti.

Oba muži přitom představovali známé osobnosti už za svého života. „Širší veřejnost je vnímala mimo jiné prostřednictvím jejich novin a klíčových publikací. Předáci socialistických hnutí je uznávali, až na výjimky,“ uvedl Puš.

„Druhé housle“ 

Engels během let Marxe motivoval k literární tvorbě a editoval jeho spisy. „Kromě toho vytvářel pro oba síť důležitých kontaktů. Ovlivňoval také Marxův úsudek vůči některým ideovým oponentům,“ dodal historik.

„Engels tak například silně kritizoval Ferdinanda Lassala, jehož neměl v lásce. Marx Lassalla uznával, Engels ne. Engels se s Lassallem rozcházel mimo jiné v pohledu na zahraniční politiku – mezinárodní vztahy 50. a 60. let 19. století. Především šlo o vztahy mezi Pruskem, Rakouskem-Uherskem a Itálií. K posílení kritiky Lassalla využíval Engels rád vulgárních narážek na jeho židovský původ. Marx byl ovšem také Žid,“ dodal Puš. 

Engels zprostředkovával svému příteli také mnoho informací z dělnického prostředí. „Vítal technický pokrok, ovšem domníval se, že práce v průmyslu je špatně organizována a to je jeden z důvodů sociálních problémů,“ poznamenal historik.

Podle něj Engels ovlivňoval Marxovo a společné dílo především z pohledu filozofie a společenských věd. „Marx měl silné zázemí v hospodářské problematice. Engels měl ovšem zjevně submisivní sklony, vždy mluvil o tom, že ,hraje druhé housle' a Marx první. Možná také z toho důvodu je dnes většina díla a vlivu na formování poválečné politiky připisována Marxovi,“ dodal Puš.

 V neposlední řadě pak Engels podporoval Marxe finančně. Ten si totiž nikdy nenašel stálejší zaměstnání, které by jeho početnou rodinu vytrhlo z velké materiální bídy. Ta tak žila nějakou dobu například z rozprodávání stříbra Marxovy ženy, darů či půjček. Dokonce se stalo, že Marx nemohl vycházet ven, protože svoje oblečení nechal odnést do zastavárny, jindy jim bylo zabaveno vybavení bytu.

Právě pravidelná doživotní renta od Engelse, který dokázal skloubit kritiku kapitalismu s vlastním, poměrně úspěšným podnikáním, umožnila Marxovi se věnovat hlavně literární činnosti a přemýšlení. Engels navíc na sebe vzal otcovství Marxova nemanželského syna, který se narodil po aféře s hospodyní. Dvojice si pravidelně psala dopisy a posledních patnáct let Marxova života se denně navštěvovala – Engels se totiž přestěhoval do Londýna, kde jeho spolupracovník již roky pobýval.

Po smrti Marxe

Po Marxově skonu v roce 1883 Engels hájil dílo vůči ideovým protivníkům. Ze zápisků také sestavil zbylé dva díly Kapitálu. Marx totiž stačil dopsat a roku 1867 vydat pouze jeho první díl.

Kromě toho se Engels věnoval také vlastní literární činnosti  a rozšiřování Marxových myšlenek novým směrem. „V roce 1887 například publikoval v anglické mutaci doplněné vydání Situace dělnické třídy v Anglii,“  uvedl Puš.  V té době taky položil základy socialistického feminismu, a to spojením kapitalistického vykořisťování s genderovou nerovností.

V devadesátých letech se pak snažil pomoct zformovat socialistické hnutí v Německém císařství. „V letech 1878–1891 tam platil takzvaný zákon proti socialistům, který byl vydán v reakci na radikalizaci tehdejší společnosti. Na třináct let tak byl v tehdejším Německu ochromen politický život komunistů i sociálních demokratů (a samozřejmě anarchistů),“ vysvětlil Puš.

Na sklonku života trpěl Engels rakovinou hrtanu. Zemřel v Londýně pátého srpna 1895. Na jeho přání bylo jeho tělo spáleno a popel rozptýlen do moře. Stalo se tak z výběžku Beachy Head nedaleko přímořského města Eastbourne, kam se jezdil léčit.

„I v tom, v čem Engels se mýlil, mýlil se člověk poctivý a neobyčejný; pro lidstvo nemají význam pouze názory naprosto správné, nýbrž i částečně správné, a dokonce i pochybené mu prospívají, jestliže vytryskly z hloubi duše, bažící po pravdě a usilující o pokrok člověčenstva. A právě tu Engels je vzorem pracovníka, ano dělníka – myslitele.“

Tomáš G. Masaryk

z knihy Velcí mužové