Zhruba desetikilometrová planetka tehdy do povrchu Země narazila 24krát vyšší rychlostí, než má vystřelený náboj. Následná tlaková vlna srovnala se zemí pralesy Severní a Jižní Ameriky a na jiných místech vyvolala nepředstavitelně rozsáhlé lesní požáry. Při dopadu se do atmosféry uvolnilo tolik prachu, že se narušil proces fotosyntézy.
V místě nárazu nemohlo přežít nic, přesto se v něm bezprostředně po dopadu meteoritu objevily sinice. Řeč je o několika letech – což se v geologickém měřítku rovná mrknutí oka, připomíná NYT.
V roce 2016 vědci ze srdce Chicxulubského kráteru vyvrtali 838 metrů dlouhý sloupec hornin, takzvané vrtné jádro. Stopy po mikroorganismech v něm zkoumal tým geochemičky Bettiny Schaeferové z Curtinovy univerzity v australském Perthu, kterému se podařilo v kráteru doložit přítomnost sinic.
Dohledat tyto bakterie nebylo jednoduché, protože podobné mikroorganismy musí geologové určit na základě prázdných míst či molekul, které po nich zůstanou v sedimentech. Sinice například produkují tuky, které se mohou v usazeninách zachovat stovky milionů let.
Význam pro současnou klimatickou změnu
Tuky sinic Schaeferová s kolegy nalezla mezi vrstvami zkamenělých rostlin, které do kráteru spláchla vlna tsunami vyvolaná nárazem meteoritu, a vrstvou iridia. Ta se vytvořila až poté, co se atmosféra vyčistila od vyvrženého prachu, a sinice tedy prospívaly už v době, kdy oblaky ještě plně neprošel sluneční svit.
Přežití sinic v takto nehostinném prostředí může pomoci porozumět tomu, jak se život umí přizpůsobit i případným katastrofám v globálním měřítku. Takový výzkum by tak mohl mít význam také pro současnou klimatickou změnu, kdy se po celém světě zvyšují teploty, tenčí se zásoby kyslíku a vody světových oceánů jsou stále kyselejší, píší NYT s odkazem na studii zveřejněnou v odborném časopise Geology.
