Lenost je velmi účinná evoluční strategie, ukázal výzkum. Spolehnout se však na ni nelze

Nový výzkum zkamenělin z Atlantiku ukazuje, že lenost může být velmi funkční evoluční strategií druhů. Mořští tvorové s pomalejším metabolismem vymírali méně. Aktivita je však jen jedním z mnoha faktorů, které o přežití druhů rozhodují.

Ilustrační foto
Zdroj: Neogene Atlas of Ancient Life / University of Kansas

Vědci z Kansaské univerzity studovali vývoj organismů v Atlantickém oceánu od současnosti do minulosti asi pěti milionů let. Analyzovali metabolismus 299 druhů organismů a při tom je zajímalo, kolik energie potřebovaly k přežití. Právě rychlost metabolismu je faktorem, který to dokáže velmi přesně popsat.

Během výzkumu se ukázalo, že čím rychlejší metabolismus, tím větší je pravděpodobnost, že daný organismus vymře. „Říkali jsme si, dá se z množství energie, kterou organismus spotřebuje, předpovídat pravděpodobnost jeho vymření?“ uvedl Luke Strotz, který tento výzkum vydaný v odborném časopise PNAS vedl. „Opravdu jsme našli rozdíl mezi druhy měkkýšů, které během posledních pěti milionů let vymřely, a těmi, které existují dodnes. Ty vyhynulé měly větší rychlost metabolismu než ty, které přežily do současnosti,“ vysvětlil Strolz.

Zjednodušeně: měkkýši, kteří spotřebovávali méně energie, přežily jako druh mnohem déle než ty, které potřebovaly k přežití více energie. Větší spotřeba energie přitom znamená aktivnější způsob života, větší rychlost a více interakce s okolním prostředím.

„Je možné, že z dlouhodobého hlediska je nejúčinnější evoluční strategií pro zvířata být lhostejná a pomalá,“ komentoval výsledky další z autorů práce Bruce Lieberman. „Čím menší je totiž rychlost metabolismu, tím pravděpodobněji druh přežije. Místo přežití nejsilnějších by možná byla lepší metafora přežití nejlínějších nebo přežití nejpomalejších,“ dodal vědec.

K čemu je takový výzkum?

Podobný výzkum by se mohl zdát poněkud samoúčelným, ale podle jeho autorů může mít důležité poznatky pro předpovědi toho, které druhy budou nejzranitelnější odehrávající se změnou klimatu. „V jistém smyslu hledáme nástroj, jak poznat pravděpodobnosti vymření. Na úrovni druhů rozhodně není rychlost metabolismu hlavním faktorem při vymírání. Ale tyto výsledky ukazují, že je součástí pravděpodobnosti vyhynutí,“ tvrdí vědci.

Je to podle nich jen jeden z mnoha faktorů ve velmi složitém procesu, který je složený z mnoha nejrůznějších a mnohdy protikladných vlivů. Zdá se však, že dopad rychlosti metabolismu je vyšší, než se čekalo a jeho role je poměrně značná. Nejvíce se projevila, když byl daný druh zvířete omezený na menším prostoru. Naopak nejmenší vliv měla, pokud byl organismus rozprostřen na větším území.

Vědci také v rámci tohoto výzkumu popsali, že rychlost metabolismu se v rámci druhů vlastně neměnila, a to ani, když se daná populace dostávala pod tlak a hrozilo jí vymření. Autoři upozorňují, že jejich výzkum se týkal jen mořských zvířat, nikoliv těch suchozemských. Rádi by v další studii popsali právě to, zda se stejná pravidla týkají i těchto organismů.