Dana a Zuzana, tak se jmenují skryté kandidátky na sopky pod ledovým příkrovem v okolí jezera Vostok v Antarktidě.
Je možné i v současnosti na Zemi objevit horu? A ne ledajakou, dokonce dominantu, která se tyčí víc než kilometr na okolí? Výsledek vědecké práce týmu profesora Jaroslava Klokočníka z Astronomického ústavu ukazuje, že to je možné i v dnešní době, kdy je zemský povrch pod bedlivým dohledem kosmických družic, kterým nic neunikne.
Přesněji – objevy nových hor a pohoří jsou možné právě díky dohledu kosmických družic. Ale ne takových, které pořizují přímé snímky povrchu. Využít se musí jiné údaje, konkrétně měření gravitačního pole s patřičným rozlišením.
Základem dnešních studií gravitačního pole Země jsou data pocházející z umělých družic a z pozemských měření. Výsledkem velmi přesných a promyšlených měření detailů gravitačního pole a následného zpracování těchto dat jsou modely gravitačního pole Země. Analýzou lze potom ukázat na existenci doposud skrytých hor nebo jiných struktur pod zemí nebo pod ledem.
Sopky jsou vidět jako anomálie
Některé typy terénu totiž vykazují v modelu gravitačního pole zvláštní chování. Takovými objekty jsou třeba projevy vulkanismu, zejména sopky, na něž se skupina odborníků v poslední době soustředila. Sopky se v mapách gravitačních anomálií projevují několika typickými vlastnostmi. A toho vědci využili.
„Modely gravitačního pole, pochopitelně s výrazně menším rozlišením než pro Zemi, jsou k dispozici i pro Měsíc, Venuši a planetu Mars. Velké marsovské vulkány v oblasti Tharsis, včetně Olympu Mons, největšího vulkánu ve Sluneční soustavě, se v modelech chovají stejně jako sopky pozemské,“ uvedl profesor Jaroslav Klokočník, vedoucí autor studie.
Jak se hledá sopka
Zkušenost získanou hlavně ze známých pozemských sopek využili k hledání podobných útvarů pod ledovcovým příkrovem Antarktidy. Na tomto kontinentu je v současnosti známo na tři desítky vulkanických kuželů mimo oblast trvalého zalednění. Lze ale samozřejmě očekávat, že sopečné kužely se nacházejí i pod ledem – jen se je zatím našimi přístroji nepodařilo najít. Vzhledem k lokálním podmínkám půjde podle vědců spíše o projevy výlevného vulkanismu havajského typu.
Pokrytí gravitačními daty není pro Antarktidu úplně dokonalé. Čeští vědci si tedy vzali na pomoc ještě snímky podloží, které je výsledkem družicových i leteckých měření s radarem – v případě ledu lze totiž tímto způsobem proniknout i několikakilometrovou vrstvou ledu.
Stejná metodika dovoluje studovat tvar podloží i pod pouštěmi, neboť v případě suchého a čistého písku proniká radar až 20 metrů pod jeho povrch. V Antarktidě tak dosáhne až ke skalnímu nebo vodnímu podloží: výsledkem jsou grafy v podobě nadmořských výšek. Vznikl tak model RET14, z něhož autoři vycházeli.
Jaroslav Klokočník a jeho tým se pečlivě soustředili na oblast v okolí jezera Vostok. „Z našich analýz vyplývá, že v bezprostředním okolí jezera se pod ledem nacházejí přinejmenším dva sopečné kužely, jeden s výškou kolem jednoho kilometru, druhý je ještě o dalších čtyři sta metrů vyšší,“ říká Jaroslav Klokočník.
Existenci těchto sopek je nutné potvrdit dalšími nezávislými metodami, například průzkumem přímo na místě, což rozhodně nebude snadné. Ale právě třemi a půl kilometry ledu jezera Vostok se odborníci již před několika lety provrtali a dostali se i k tekuté vodě, z níž odebrali vzorky.
Tým Jaroslava Klokočníka zvolil pro kandidátky na sopky ženská jména – konkrétně jména manželky a dcery hlavníhou autora studie. V oblasti jezera Vostok se tak zřejmě v budoucích mapách objeví pozice dvou „českých“ hor označených jako Dana a Zuzana.
