Rakety V-2 sice pootevřely dveře do vesmíru, hlavně však přinášely zkázu

Úspěšnému říjnovému letu, při kterém raketa ozdobená dívkou sedící na měsíčním srpku dosáhla výšky 90 kilometrů a pak se po balistické křivce zřítila do moře 190 kilometrů od startovací rampy, ale předcházel dlouhý vývoj.

Technici a vědci se na základně Peenemünde u Severního moře pod vojenským vedením zabývali konstrukcí od roku 1937, navázali ale na ještě starší práce. Ani u nich přitom nechyběl pozdější otec americké měsíční rakety Wernher von Braun.

„Jediná chyba tohoto letu spočívá v tom, že raketa přistála na nesprávné planetě,“ pochvaloval si první úspěšný start von Braun, kterému tehdy mohl spadnout kámen ze srdce. Premiérový pokus, kterého se zúčastnil tehdy čerstvě jmenovaný říšský ministr zbrojní výroby Albert Speer, totiž 18. března 1942 skončil výbuchem ještě před startem. Ani další starty v průběhu léta onoho roku pak nebyly úspěšné, zkušební A-4 vzlétly jen do výšky pěti a 12 kilometrů a pak spadly zpět na zem.

Ani říjnový let nebyl úplně bez chyb, dráha rakety byla příliš strmá, a k jejímu bojovému použití vedla ještě dlouhá cesta, kterou nekomplikovaly jen technické potíže. A že jich nebylo málo. Sedm měsíců trvalo, než mohli Speer a další nacističtí pohlaváři v květnu 1943 sledovat dva úspěšné starty rakety A-4. Německé pokusy – kromě V-2 se v Peenemünde rodila i křídlatá střela V-1 – ale nezůstaly utajené očím pilotů a kamerám spojeneckých průzkumných letounů.

Rakety pod bombami

A tak již rok po prvním úspěšném startu, v říjnu 1943, se středisko v Peenemünde stalo terčem ničivého náletu britského Královského letectva (RAF). Vývoj rakety ale pokračoval dál, byť jej nálet notně zpomalil a přinutil německé vedení hledat náhradní prostory pro výzkum i výrobu. Vhodné místo nalezli v pohoří Harz v samém středu Německa, kde nedaleko města Nordhausen vězni z koncentračních táborů vybudovali rozsáhlou podzemní továrnu, zvanou Dora.

Téměř až do konce války v ní v otrockých podmínkách pracovaly desítky tisíc vězňů z koncentračních táborů a nejméně 20 000 z nich zahynulo. S nápadem použít při výrobě rakety vězně sice přišel v létě 1943 říšský vedoucí SS Heinrich Himmler, o jejich nasazení ale podle poválečných odhalení věděl i sám konstruktér Wernher von Braun. Ten byl ostatně Himmlerovým podřízeným. Již v roce 1933 se přihlásil do SS a dosáhl hodnosti sturmbannführera, tedy přibližně majora.

Ani ukrytí do podzemí ale nepomohlo práce na raketě příliš urychlit. Konstruktéři se například dlouho potýkali s tím, že při návratu k zemi hlavice samovolně explodovala. První V-2 tak byly připraveny k nasazení teprve koncem léta 1944, tedy až po invazi do Normandie – a pro Německo beznadějně pozdě. Přesto jich ale proti Británii a nedávno osvobozenému Beneluxu Němci vypustili přes 2900. Poslední zabíjela v březnu 1945 a celkem se počet obětí „zázračné zbraně“ odhaduje na osm tisíc.

Dárek pro USA 

Na samém konci války se von Braun, který svou válečnou kariéru viděl jen jako nezbytnou epizodu v cestě za splněním svého snu, dosažením vesmíru, vzdal i se svými spolupracovníky americké armádě.

Američané, podobně jako v honbě za von Braunem neúspěšní Sověti, znali význam jeho práce. Zatímco však Stalinova říše získala jen méně významné vědce a také součástky k výrobě raket, zamířil za oceán sám mozek německého raketového vývoje a s ním i kompletní střely.