Primatolog Fabian Leendertz se věnuje studiu šimpanzů už léta, takže když mu v tlupě, kterou monitoruje, začali umírat jeden za druhým, pochopitelně byl znepokojený. Přicházeli o život extrémně rychle, během pár hodin byli mrtví.
Šimpanze zabíjí antrax. Sněť se ale v pralese Taï chová jinak, než jsou vědci zvyklí
Nejprve se domníval, že šimpanzi v pralese Taï v Pobřeží slonoviny umírají na nějaký virus, jako je například Ebola. Jenže poté, co prozkoumal jejich těla, ukázalo se, že příčina byla zcela jiná. Antrax. A podrobnější analýza ukázala, že je to celé velmi podivné.
Normálně totiž antrax neboli sněť slezinnou způsobuje bakterie Bacillus anthracis, která vyrábí koktail silných toxinů. Jenže těla šimpanzů tuto bakterii vůbec neobsahovala – na jejich těla zaútočil jiný jednobuněčný organismus, nový kmen bakterie Bacillus cereus, který dokázal získat velké množství stejných toxických genů. O tomto kmeni nazvaném Bcbva je známo jen velice málo, vyskytuje se totiž jen v izolovaných oblastech deštného pralesa.
Analýza expertů z německého Institutu Roberta Kocha v Berlíně ale ukázala, že jde o velmi rozšířeného zabijáka savců v této oblasti. Podle kvalifikovaných odhadů je tento kmen bakterie zodpovědný asi za třetinu úmrtí savců (přesně 38 procent) v pralese Taï – a pokud se něco zásadního nezmění, podle prognóz by mohla vyhubit místní populaci šimpanzů během příštích 150 let.
- Sněť slezinná, jak se antrax rovněž nazývá, může zasáhnout tři oblasti lidského organismu. Příznaky plicního antraxu se podobají nejdříve silné chřipce, pak silnému zápalu plic a nakonec nastává respirační selhávání. Střevní antrax způsobuje vážnou infekci žaludku a střev a projevuje se mimo jiné horečkami a prudkými bolestmi doprovázenými krvavými průjmy a zvracením. U kožního antraxu bývá prvním projevem svědivé místo nebo puchýř tmavé barvy v místě infekce. Posléze se objevují velké nebolestivé vředy. Všechny formy se léčí pomocí antibiotik, přičemž klíčová je včasná diagnóza.
Díky tomu, že výzkum zde probíhá už déle než čtvrt století, všimli si vědci těsně po přelomu tisíciletí příchodu bakterie velmi rychle. Přestože byl tento kmen objeven teprve nedávno, zřejmě už nějakou dobu v pralese zabíjí.
„V podmínkách pralesa o sněti nevíme prakticky nic,“ uvedla pro server the Atlantic specialistka Katie Hampsonová, která se věnuje chorobám subtropické Afriky. „Normálně je sněť nemocí suchých savan – když zaprší, propukne pak epidemie, zabije pár stovek antilop a zase zmizí. Ale v Taï je zřejmě aktivní v průběhu celého roku a naopak vrcholí během období sucha.“
Nevysvětlitelné rozdíly
Rozdíl je i v tom, že v savanách napadá především kopytníky, kteří se krmí na půdě nasycené těmito bakteriemi. Přestože může nakazit i člověka, až do roku 2001 nikdy nenapadla volně žijící primáty. Ve výše uvedeném lese ale napadá nejen je, ale také opice, které žijí vysoko v korunách stromů a k půdě se ani nepřiblíží. Vědci tedy vůbec netuší, jakým způsobem se tato zvířata nakazí a jak se za nimi spóry do vrchního patra pralesa dostanou.
Teorií je více, jedním z přenašečů může být například moucha, která se živí těly mrtvých zvířat. Další průzkum tohoto fenoménu může být klíčový i pro člověka – už jen proto, že se čeká další šíření antraxu.
Sněť na Sibiři
Propuknutí antraxu na severosibiřském poloostrově Jamal na konci července roku 2016 usmrtilo dvanáctiletého chlapce a desítky lidí musely být hospitalizovány poté, co se smrtící bakterie v oblasti objevila poprvé po 75 letech. Podle vědců se do ovzduší dostala z rozmrzajícího těla soba, který na následky antraxu uhynul před desítkami let. Rychle se šířící výtrusy poté začaly decimovat celá stáda.
V Rusku zemřelo dítě na antrax (zdroj: ČT24)
„Jestli se může takový proces zopakovat? Samozřejmě,“ varoval na nedávné tiskové konferenci Boris Kerchengolc, badatel z ruského Ústavu pro biologické problémy permafrostu. Teploty na poloostrově Jamal tehdy překročily sezonní průměr o celých osm stupňů Celsia a přiblížily se k tropické pětatřicítce. „Jde o bezprecedentní anomálii. Bavíme se o oblastech za polárním kruhem,“ upozorňuje Sergej Semjonov, ředitel ruského Ústavu pro globální klima.
Antrax přitom nemusí být poslední skrytou hrozbou. „Na severu jsou také zbytky pravých neštovic z konce 19. století a vědci nově v mamutí kůži objevili neznámé ‚obří viry‘,“ vysvětluje náměstek ředitele rukého Výzkumného ústavu pro epidemiologii Viktor Malejev. „Myslím, že klimatické změny nám ještě připraví pořádná překvapení. Nechci nikoho strašit, ale musíme být připraveni,“ říká.