Dosud zůstávala poslední nesplněnou osmitisícovou výzvou, letos by tento titul mohl padnout. Pákistánský gigant K2 vysoký 8611 metrů zatím nikdy nebyl vylezen v zimě, horolezci se dostali maximálně k hranici osmi tisíc metrů nad mořem. O zimní výstup na nejobtížnější osmitisícovku světa se letos pokouší hned čtyři expedice.
Na hranici čínské provincie Sin-t'iang a pákistánské části Kašmíru v pohoří Karákoram leží jedna z nejznámějších horolezeckých výzev planety, ne-li rovnou ta největší. Mount Godwin-Austen, Čhogori i Qogir nebo Vysoká hora. Názvů má hora hned několik, nejvíce se však vžilo neosobní kódové označení, které dostala v 19. století.
K2 je sice nižší než Mount Everest, do jeho výšky jí chybí 237 metrů, výstup je ale mnohem obtížnější, vyžaduje perfektní aklimatizaci, bezchybnou připravenost, lezecké zkušenosti a velké štěstí na perfektní podmínky. Relativní převýšení, které tu musí horolezec urazit od úpatí na vrchol, je větší, těžší a strmější než u Everestu.
Prudká, obtížná a nevyzpytatelná
Při výstupu hraje velkou roli zejména počasí. Oproti Everestu je severněji, nehrozí tu tak sice monzuny, hora ale ční 600 metrů nad okolní vrcholy a je vystavená silným poryvům větru. Vzhledem k poloze blíže ke střední Asii jsou tu také výrazně krutější, delší zimy a ani v létě, kdy se o výstup pokouší nejvíce horolezců, tu nejsou výjimkou laviny, sesuvy ledu, mrazy dosahující i minus 60 stupňů Celsia nebo vánice a silný vítr.
„Potřebujeme dobrou předpověď, podrobná být nemusí. Potřebujeme vědět, že v určitém období nebude sněžit a že v den, kdy my míříme k vrcholu, nebude foukat a po sněžení. Nahoře je totiž třeba specialita, takzvaný jet stream, což je vítr neuvěřitelné síly, který má ve výšce mezi osmi až deseti tisíci metry rychlost 100 až 700 kilometrů za hodinu. V okamžiku, kdy je nahoře takový vítr, člověk tam samozřejmě být nemůže, protože je bez šancí na přežití,“ popisoval svůj letní výstup na K2 v roce 2014 český horolezec Radek Jaroš.
Tradičním strašákem je kromě podmínek také samotná horolezecká obtížnost hory – obzvlášť komplikovanou partií je Bottleneck, kuloár vedoucí na vrchol, který má v nejprudších partiích sklon k šedesáti stupňům a nutí lezce projít přes tvrdý led nebo seraky, velké bloky ledu a sněhu o velikosti auta, které se mohou z ledovce snadno uvolnit, sesunout a lezce smést.
Nad osmi tisíci metry pak horolezci vstupují do zóny smrti, kde je hladina kyslíku tak nízká, že lidské tělo postupně přestává fungovat, člověk by tu neměl pobývat déle než 24 hodin. „Na jakékoliv hoře v osmi tisících už bojujete o život. Ještě fakt, že je to K2 a je zima… Lapám po dechu, jen na to pomyslím. Snadno bychom mohli být svědky několika úmrtí,“ komentoval letošní pokus Kenton Cool, britský horolezec, který čtrnáctkrát stanul na vrcholu Everestu.
Všechny tyto faktory s sebou nesou smutnou statistiku. Zhruba každý pátý horolezec, který se o výstup pokusí, za to zaplatí životem. Mezi všemi osmitísícovkami je K2 tou, na které se odehrálo vůbec nejvíce nezdařilých pokusů o výstup. Ten zimní s sebou nese vyšší rizika než výstup během letní sezony – sníh je hlubší, laviny větší a častější, mráz mnohem krutější.
Drsné mrazy, nehostinná krajina a silné vichřice
Ačkoli tradičně jsou zimní horské výstupy záležitostí převážně polských horolezců, letos se takové pokusy odehrají hned čtyři v podání mezinárodních expedic. Mezi účastníky jsou Španělé, Britové, Nepálci, Italové, Rumuni, Pákistánci nebo Islanďani.
„Lidi měli na letošní rok jiné plány, ale nemohou jet nikam,“ uvedl Arnold Coster, který organizuje výpravu Seven Summit Treks, jednu z expedic, která se o zimní výstup snaží. V padesátičlenné skupině je kolem třicítky horolezců, včetně Španěla Mingoteho. Ten musel kvůli celosvětové pandemii zrušit svůj plán vystoupat během tisíce dní všech čtrnáct osmitisícovek bez použití kyslíku. Stejně jako jemu i prakticky všem dalším horolezcům pandemie covid-19 zrušila všechny plány. I proto se sešli právě v Karákoramu.
Kromě Seven Summit Treks se na vrchol chystá také tým Islanďana Snorriho, tým šerpy Gyaljeho, který se na zimní pokus chystal už loni, a také skupina kolem Nirmala Purji. Právě Purja v roce 2019 fascinoval horolezecký svět, když během šesti měsíců vylezl za použití kyslíku všech 14 osmitisícovek. Každá skupina plánuje stoupat jiným stylem, někteří horolezci jdou s kyslíkem, někteří využijí pomoc šerpů, jiní se hodlají spoléhat zcela sami na sebe.
Expedice musí být připraveny na kruté podmínky, a to už od základního tábora. Tam sice mají k dispozici vyhřívané stany, teploty venku se ale běžně pohybují kolem minus 25 stupňů. Purja se na sociálních sítích již svěřil, že vichřice jeho týmu zcela zničila expediční stany a vybavení, které nechali v druhém výškovém táboře. Přišli o spací pytle, oblečení, rukavice, obuv i vybavení na vaření. Tábor při výstupu plánovali použít. Tým tak musí veškeré potřebné vybavení vynést do C2 znovu. Ztráty vybavení a stanů postihly i ostatní týmy.
„Posledních 48+ hodin bylo vyčerpávajících, museli jsme v přípravě na další postup znovu vynést těžký náklad. Ten u každého člena týmu vážil více než 35 kilogramů. Jsem opravdu spokojen s dosavadním pokrokem týmu a superhrdý. Dnes je náš tábor místo ve výšce 7400 metrů. Podařilo se nám opravit fixní lana až do výšky 7900 metrů. Nyní jsme se spojili s týmem Migma G a Sonou Sherpou a budeme úzce spolupracovat na dalším postupu. Dnešní počasí je v pořádku, pouze trochu fouká. Stále je mrazivá zima, nicméně máme jasnou oblohu s viditelnými hvězdami nad hlavou. Zítra se předpovídá špatné počasí,“ sdílel na sociálních sítích Purja zprávu v noci ze 14. na 15. ledna.
Na vrchol hory, na kterém poprvé stanul človek v roce 1954, vede deset lezeckých tras, většina z nich je ale tak obtížná, že byly vylezeny pouze jednou. První výprava, která se pokusila horu vylézt v roce 1902, zvolila cestu severovýchodním hřebenem, dosáhli však maximální výšky 6600 metrů. V běžné zimní sezoně se tu o výstup pokouší kolem deseti horolezců.
Noc, o jakou by nikdo nestál
Vůbec nejznámější a také nejčastěji lezenou cestou je Abruzziho pilíř na jihovýchodě, kterou se jako první v roce 1909 pokusil vystoupit Luigi Amedeo, vévoda Abruzzský. Vrátil se ale s neúspěchem, dosáhl pouze kus nad hranici šesti tisíc metrů.
Obě tyto cesty nesou i českou stopu – 31. července 1983 a 5. července o tři roky později jimi na vrchol vystoupal Josef Rakoncaj, první člověk na světě, který na vrcholu K2 stanul dvakrát, vždy bez použití kyslíku. Rakoncaj si při svém prvním výstupu připsal i poměrně nečekané prvenství.
Cesta na vrchol se horolezcům protáhla a Rakoncaj, který lezl společně s Italem Agostinem da Polenzou, se na vrchol dostal až kolem osmé večer. Oba tak byli nuceni bivakovat 50 metrů pod vrcholem hory. „Tam se nespí, tam se vaří čaj a doplňují se tekutiny,“ popsal noc Rakoncaj. S Italem tak přežili jeden z nejvyšších bivaků, jaké historie horolezectví pamatuje. „Bivak s Agostinem, to byl zážitek na celý život. Už bych to nikdy nechtěl prožít.“
Kromě Rakoncaje se z českých lezců na vrchol K2 podíval i Libor Uher (2007), Pavel Bém (2012), Radek Jaroš s Janem Trávníčkem (2014) a v roce 2019 se výstup podařil také Kláře Kolouchové.
