Sociolog získal zpověď syrských mučitelů: „Nechceme to dělat, prostě se to děje“

Mučení vyvolává v lidech silné emoce a snad každý mučitele jednoznačně odsuzuje. Politický sociolog Jonathan Luke Austin z Graduate Institutu v Ženevě, kde vede Iniciativu prevence násilí (VIPRE), se však rozhodl jít hlouběji. Chce porozumět tomu, co lidi k násilí vede, proč se ho dopouštějí. Nejlepším způsobem, jak to zjistit, je vyzpovídat samotné mučitele. Výsledek desítek rozhovorů prezentoval v pražském Ústavu mezinárodních vztahů.

Syrský povstalec ukazuje věznici IS
Zdroj: Reuters

„Všichni víme, jak mučit. Při zvěrstvech, která se dějí v Sýrii nebo se děla ve Rwandě, nás nejvíc děsí to, že se jich dopouštějí obyčejní lidé, sousedé,“ říká Austin.

Už léta se zabývá tím, jak se z lidí stávají mučitelé a tuto proměnu se vydal zkoumat na Blízký východ a speciálně do válkou zmítané Sýrie. Tam má k dispozici bohatý studijní materiál. Téma má však daleko širší přesah. Ostatně v Česku s ním máme vlastní ne tak dávné zkušenosti, upozorňuje výzkumný pracovník Ústavu mezinárodních vztahů (IIR) Benjamin Tallis.

Austinovým cílem není vytvořit statistiku mučení nebo sbírat údaje o tom kdo a koho konkrétně mučí. Zajímá ho portrét mučitele, jeho osobnost a motivace. Dal si při výzkumu jisté hranice. Dozorce a vojáky, kteří své vězně a zajatce „jen“ bili, rovnou vyloučil. Mohl by totiž mluvit téměř se všemi. Stranou nechal také téma sexuálního násilí. „To má svoji vlastní dynamiku,“ vysvětluje s tím, že nemluvil s žádnými ženami.

Mučitelé jsou překvapivě obyčejní lidé, rozkaz nepotřebují

V Sýrii se mučení s vypuknutím války v roce 2011 rozšířilo z věznic i na frontu. Austin vedl asi polovinu rozhovorů s obyčejnými vojáky, kteří mučili zajatce po dobytí nějaké oblasti. Sami většinou neměli s násilnými metodami výslechu žádnou zkušenost. Nováčků je podle Austina většina, což platí obecně.

„Všichni, s nimiž jsem mluvil, byli překvapivě banální a obyčejní. Nikdo z nich to nechtěl dělat, nikdo si to nevybral,“ popisuje Austin své první dojmy ze zpovídaných. Upozorňuje však, že existuje skupina specialistů, pro které jsou násilné výslechy denním chlebem po mnoho let. Těch je prý málo a dostat se k nim je téměř nemožné.

„Nikdo to nechce dělat, ani když jsme naštvaní. Je to prostě něco, co se děje. Celý den bojujeme a pak najdeme nějakého chlápka. Nějakého idiota, kterého musíme vzít a prověřit, co ví. Je to vyčerpávající. Ten souboj, to řvaní, ten křik. A všechno pro nic. Skoro nikdy nikdo nic neví. Jsou to jen rolníci, idioti. A místo toho, abychom šli spát, tak víme, že je musíme mlátit, dokud nepromluví. Ale ano, dělal jsem to.“

Hamúd

syrský mučitel
Austina zarazilo, proč je mučení tak rozšířené, když ho nikdo nechce vykonávat dobrovolně. Nabízí se vysvětlení, že vojáci a dozorci dostali rozkaz. Jenže ani to není tak úplně pravda. Z Austinova výzkumu vyplývá, že nikdo nemusel přímo zavelet, všichni věděli, že se to očekává.

S tím souvisí i zjištění, že syrský režim není zdaleka tak centralizovaný, jak bychom si mohli myslet. „Je šokující, jak neorganizovaná celá vláda v Sýrii je. Pevné je jen malé centrum armádních kruhů kolem prezidenta,“ vysvětluje Austin.

Automatičnost, s níž se v Sýrii mučí, souvisí s tím, že o těchto metodách každý ví, že jsou ve společnosti dlouhodobě latentně přítomné. Například metodu bičování šlapek prý všichni znají. Spočívá v tom, že dva dozorci drží kalašnikov a jeho popruhem svážou vězni nohy ve vzduchu. Třetí ho pak bičem mlátí po chodidlech.

„Každý ví, jak se to dělá. Jeden si vezme zbraň, druhý si vezme bič a nikdo to nemusí organizovat. Vídáme to v televizi od dětských let, bičování chodidel je tu normální. Když to pak uděláte mockrát, tak se to úplně zautomatizuje. Tělo se prostě hýbe tak, že to dělá.“

Hamza

syrský mučitel
Novinkou je, že mezi dozorce prosakují i metody z jiných částí světa skrze internet. „Jeden voják mi vykládal, že zajali islamistu. Rozhodli se, že na něj musí použít něco zvláštního, protože se o nich říká, že jsou tvrdí. Někdo prý navrhnul waterboarding, protože to našel na Facebooku,“ popisuje zvrácené dopady sociálních sítí Austin.

Mučení je práce, násilí se do soukromí nepřenáší

Všeobecným jevem je podle Austina snaha mučitelů co nejvíce se odpoutat od oběti. Vyhýbají se přímým dotykům a naprosto vyloučený je pohled do vězňovy tváře. Vždy mu proto nasazují na hlavu pytel nebo alespoň přetáhnou přes obličej triko.

„Dělali jsme to rychle, snažili jsme se nedívat, a když jsme to viděli, tak jsme rychle zapomínali.“

Basel

syrský mučitel
Oblíbený je proto elektrický proud. „Je to jednoduché, nesmrdí to a není to provázeno žádnými extrémními zvuky,“ vysvětluje Austin.

Mučitelé se také snaží ke svým činům přistupovat co nejvíc jako k práci, s níž nemají mnoho společného. „Mluví o tom, že když jdou do cely, tak se stávají někým jiným. Mají to striktně rozdělené. Jeden a tentýž muž může být dobrým manželem, který kritizuje kamaráda za to, že mlátí ženu, a přitom denně mlátit vězně.“

Občas se však stane, že si mučitelé začnou týrání užívat. „Vždy to provádí skupina a ta má svoji vlastní dynamiku,“ vysvětluje Austin. Nejčastěji se radost ze způsobené bolesti prý objevuje tam, kde se už nepočítá s vězňovým přežitím.

Život po mučení: alkohol a deprese

Většina lidí nevydrží dlouho. Všichni muži, s nimiž Austin mluvil, nakonec ze Sýrie utekli. Žijí v uprchlických táborech, nejčastěji v Libanonu. Jejich životy jsou většinou v troskách. „Hodně pijí a kouří, jsou na tom hůř než ostatní uprchlíci. Je na nich vidět, že vědí, co udělali a nejsou rádi, že se to stalo,“ popisuje Austin.

Někteří si připouští odpovědnost za své činy, jiní si myslí, že udělali jen to, co bylo nutné. Sedmnáctiletý Sálim říkal, že už se nepoznává, že ztratil sám sebe. Basel zase popisoval sen, který se mu stále vrací. Stává se v něm vězněm a skupina dozorců se na něm dopouští stejných metod, které praktikoval sám.

Austin z toho vyvozuje docela překvapivý závěr: „Když si uvědomíte tu přirozenou touhu drtivé většiny lidí nebýt násilný, dodá vám to optimismus.“ Srovnává to s výzkumy v armádě. Nováčci, kteří mají poprvé vystřelit na živého člověka, podle nich v 98 % případů úmyslně minou.

Přirozený odpor k násilí by se měl podle Austina využít i při snaze o jeho omezení. Nelíbí se mu strategie obhájců lidských práv: „Je to velmi negativní. Říkají: nedělejte toto, nemučte. Ale potřebujeme něco jiného. Musíme motivovat lepší stránku lidské přirozenosti. Musíme klást důraz na to dobré v člověku.“

Nestrannost v Sýrii není možná

Přestože se Austin nepouští do politické roviny syrské války, nechce se úplně vyhnout subjektivnímu hodnocení. Bylo by to podle něj nepoctivé. „Žil jsem v Sýrii několik let a většina mých známých se přidala k povstalcům,“ vysvětluje.

Mučení se v Sýrii dopouštějí všechny strany konfliktu. Nejlépe to vystihuje zpráva Vysokého komisaře OSN pro lidská práva o stavu věznic v Sýrii z února 2016: „Vláda spáchala zločiny proti lidskosti v podobě vyhlazování, vražd, znásilňování nebo mučení. (…) Fronta An-Nusra i některé protivládní ozbrojené skupiny spáchaly válečné zločiny vraždy, kruté zacházení a mučení. (…) Islámský stát vystavil zadržené vážným přečinům včetně mučení a hromadných poprav.“

Dlouhá tradice mučení

Podle syrského spisovatele a disidenta Jasína Hadže Sáliha je podoba vězení odrazem celé společnosti. A v té syrské je mučení přirozeně přítomné už velmi dlouho. Násilí bylo neodmyslitelným průvodním jevem koloniální správy i následné samostatnosti. Jediným rozdílem proti současnosti bylo jeho omezené rozšíření a pronikání do veřejného života.

Až do vypuknutí války v roce 2011 žily v Sýrii podle Austina vedle sebe dva paralelní světy. „Každodenní realita byla krásná, plná různorodosti a tolerance,“ popisuje. Vedle ní však existovala druhá realita podzemních mučíren a věznic.

Podzemní svět začal s válkou pohlcovat čím dál víc částí světa na povrchu. Do bezpečí sklepů, chodeb a prostor bez oken se začaly přesouvat nemocnice, knihovny, divadla nebo sirotčince. A s tím začalo všudypřítomné násilí pronikat do dalších sfér života.

Do věznic také zamířilo řádově víc lidí než do války. Austin popisoval příběh svého známého Hasana, který se ve 22 letech vydal na jednu z prvních protivládních demonstrací. Byla to jeho první politická akce a hned skončila drsně. Neoznačení muži ho odvlekli do neoznačeného vozu a v něm ho odvezli do věznice tajné policie známé jako Oddělení 248. Tam ho bili a mučili dvacet dní.

Cílem bylo získat informace o všech, kteří by mohli znamenat hrozbu pro režim Bašára Asada. Dozorci při tom měli jasný mantinel, Hasan nesměl zemřít. Na to vždy někdo dohlížel, a když se mučení vymklo, tak ho zastavil.

To je podle Austina běžná praxe, ovšem nikoli všude. Režim má i zařízení, ve kterých se s návratem vězňů už nepočítá.