Portrét: Recep Tayyip Erdogan. Turecký prezident, vládce, sultán?
Přijetí ústavních změn těsnou většinou tureckého voličstva znatelně proměňuje povahu tureckého politického systému a samotnému Erdoganovi současně zajišťuje, že bude stát v čele pětasedmdesátimilionové země až do roku 2029.
Mění se i prezidentovy politické možnosti a nejvyšší představitel země v Malé Asii získá právo navázat vazby na politickou stranu. K tomu pravděpodobně dojde už v nejbližších dnech, protože členství chce Erdoganovi na konci dubna nabídnout vládnoucí Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP), kterou v roce 2001 spoluzakládal.
Vzory: Washington, nebo Moskva?
Politik, který svého času obracel Turecko směrem k Evropě a dlouhá léta usiloval o vstup do unijního klubu, tak nyní oficiálně vyměnil svůj obdiv k Evropské unii za obdiv ke Spojeným státům; deklarovanou motivací k vytvoření nové republiky bylo Erdoganovo přesvědčení, že Turecku bude lépe padnout model podle washingtonského střihu.
Přesvědčení je to ale minimálně z části pouze formální, protože americký prezident na rozdíl od toho tureckého nemůže rozpouštět Kongres. Erdoganovi kritici tvrdí, že systém, který někdejší starosta Istanbulu nyní zavádí, přibližuje jeho zemi spíš autoritářství maďarského premiéra Viktora Orbána nebo ruského prezidenta Vladimira Putina.
„Novou ústavu nemůžeme označit pouze za prezidentský systém. To je autokratický režim, kde je zásadním způsobem posílena moc prezidenta nad vládou, justicí i parlamentem,“ prohlásil ve vysílání ČT24 ředitel think-tanku Evropské hodnoty Radko Hokovský. „Prezident Erdogan drží v ruce všechny trumfy a veškeré opoziční síly bude moct razantně potírat. V koncentraci moci mu nemůže nic zabránit.“
Recep Tayyip Erdogan s manželkou zdraví své příznivce na istanbulských oslavách přechodu na prezidentský systém
Koktejl starého Turecka
Náznaky nového směřování Turecka, jež se dlouhá léta prezentovalo jako demokratická a sekulární bašta mezi autokratickými a náboženskými režimy Blízkého východu, mohou dát Erdoganovy první kroky po získání kýžených pravomocí.
Jedno z prvních témat, které Erdogan po změně režimu otevřel, bylo znovuzavedení trestu smrti. Od něj země upustila roku 2004 v rámci snah o vstup do Evropské unie a turecký prezident se k možnosti jeho obnovy vrátil v rámci kampaně před ústavním referendem. Nyní oznámil, že o hrdelním trestu začne jednat s dalšími politiky.
V pondělí navštívil hrobku tureckého sultána Mehmeda II. Dobyvatele, pod jehož náporem v polovině patnáctého století padla Byzantská říše a z dobyté Konstantinopole se stala nová metropole vznikajícího osmanského impéria: Istanbul. Ještě před uctěním velkoturecké tradice se poklonil také islámu, když zavítal na jedno z jeho svatých míst – do istanbulské hrobky Mohamedova blízkého společníka Abu Ayyuba al-Ansariho.
Na symbolické rovině tak Erdogan pokračoval v politice, kterou sleduje už několik let, akcentuje v ní národní hrdost a nestaví se k islámu tak odmítavě, jako to dělal otec sekulárního Turecka Mustafa Kemal Atatürk.
Opora skrytá ve vnitrozemí
Za Atatürkovy vlády ve dvacátých letech přestal být islám státním náboženstvím a sám první turecký prezident ho označoval za „absurdní teologii nemorálního beduína“. Erdogan naopak už v říjnu 2013 zrušil pravidla zakazující ženám nosit šátky ve státních institucích a přestože sám sebe označuje za stoupence sekularismu, opozice varovala před jeho islamizačními tendencemi, mj. proto, že Erdoganova žena Emine šátek nosí.
Erdoganova tradiční voličská bašta totiž leží ve venkovských konzervativních oblastech Anatolie. „Těží z podpory dlouho opomíjených a na periferii vytlačovaných skupin, které jsou konzervativní, proislamistické a které právě za minulých republikánských prokemalistických sekulárních režimů více trpěly,“ uvedl před půlrokem pro ČT politolog Tomáš Kaválek.
Díky jejich podpoře ustál Erdogan ekonomickou krizi, korupční skandály svých ministrů i pokus o převrat a nyní mu zajistily podporu v rozhodujícím referendu. Ústavní změny sbíraly i pětasedmdesátiprocentní podporu v rurálních regionech centrálního pohoří Taurus, na Anatolské plošině a prakticky po celém pobřeží Černého moře.
Proti zavedení prezidentského systému se naopak nejhlasitěji vyslovily evropské regiony (víc než sedmdesát procent proti při hranicích s Bulharskem) a celé středomořské pobřeží včetně třetího největšího města Izmiru. S těsnou převahou necelých dvou procent je odmítl i kraj kolem Ankary a Erdoganův rodný Istanbul.
Turci podpořili přechod z parlamentního systému na prezidentský
Turci podpořili přechod z parlamentního systému na prezidentský
Místopředseda Evropského parlamentu Telička (nestr. za ANO) a europoslanec Mach (Svobodní) o referendu
Europoslanci Poche (ČSSD) a Pospíšil (nestr. za TOP 09 a STAN) o výsledcích referenda
Ředitel think tanku Evropské hodnoty k výsledku tureckého referenda
Turkolog Laně o výsledcích tureckého referenda
Body na Západě
„Vypovídá to o nízké míře integrace do liberálně demokratického hodnotového systému mezi tureckými přistěhovalci v Německu, Rakousku, Holandsku a Belgii,“ soudí ředitel Evropských hodnot Hokovský a de facto tak kopíruje rozpaky předsedy německé turecké komunity, který podotkl, že je potřeba najít způsob, jaké „lépe oslovit lidi, kteří žijí svobodně v Německu, a přesto chtějí pro Turecko autokracii.“
V Německu mohlo hlasovat bezmála půldruhého milionu zdejších Turků a podle komentátora Spiegelu Hasnaina Kazima je kladný hlas pro Erdogana především vzkazem komunity Spolkové republice; němečtí Turci coby potomci někdejších gastarbeiterů se mohou v zemi cítit jako občané druhé kategorie a navíc vnímají, jak kritické je k tureckému prezidentovi většinové veřejné mínění.
„Je třeba vzít na vědomí, že chybějící Willkommenskultur dopomohla k tomu, že i lidé, kteří v Německu strávili celý život a kteří se zde narodili, se přece jen cítí jako cizí. Je třeba přemýšlet o nové snaze o integraci,“ píše Kazim.
