Školní fotografie 1940-1941. Karel Ellinger čtvrtý zleva

Prošel peklem čtyř koncentračních táborů. Karel Ellinger přežil jako jediný student ze třídy

Karel Ellinger prošel za války čtyřmi koncentračními tábory. Na rozdíl od svých spolužáků a bratra přežil. Dlouho o svých zážitcích nemluvil, až v posledních letech. Ve svých 89 letech je stále aktivní a o holocaustu, který je dodnes nad lidské chápání, beseduje ve školách se studenty.

V roce 1940 přestoupil tehdy dvanáctiletý Karel Ellinger na jediné židovské gymnázium v Protektorátu Čechy a Morava. Bylo v Brně na Hybešově ulici. Jinde už studovat nemohl. V té době ještě netušil, že do konce války projde čtyřmi koncentračními tábory a přežije.

Jeho bratr to štěstí neměl. Stejně jako většina jeho spolužáků ze třídy. „Z těch kluků zabili všechny, jediný já jsem přežil z těch dvaceti kluků. A holek zabili čtrnáct. Na tom gymnáziu učil mimo jiné taky Pavel Haas. Otec Hugo Haase, i jeho zabili,“ probírá dobové fotografie a vzpomíná Karel Ellinger.

V Terezíně se dalo žít kulturně. Byla tam knihovna, koncerty, přednášky

V roce 1943 deportovali Karla Ellingera do terezínského ghetta, kde se naučil opravovat boty a mohl tak pro sebe i bratra zajistit o něco víc jídla. Přes bídu a nesvobodu se dalo v Terezíně žít celkem kulturně.

„Byla tam knihovna, mohli jsme si vypůjčovat knihy, chodili jsme na přednášky. Karel Poláček nám tam povídal o pátečnících. Byl velice smutný, protože věděl, co ho čeká,“ popisuje setkání s Karlem Poláčkem Karel Ellinger při listování knihou Bylo nás pět. Tu dopsal Karel Poláček těsně před nástupem do Terezína. Dva roky před svou smrtí.

Video Týden v regionech (Brno)
video

Paměťová stopa: vězeň č. 115597

Zdroj: ČT24
V Terezíně prožil Karel Ellinger i první lásku. Josefíně Zelmanové bylo tenkrát patnáct let, stejně jako Karlovi. „Byla to taková holka pěkná, vlasatá, ona byla sirotek. Takže byla ráda, že jsme se spolu kamarádili,“ vzpomíná Karel na Josefínu, které ušil v Terezíně sandály. „Dal jsem jí sandály k narozeninám, byl jsem na to hrdý. A pak jsem ještě udělal boty bráchovi, než jsme jeli do Auschwitzu.“ Josefína zemřela v Bergen-Belsenu.
Karel Ellinger krátce před odjezdem do Terezína a po návratu z Dachau
Zdroj: archiv Karla Ellingera

Přežil Mengeleho selekci i peklo v Ladshutu

Noční Osvětim ho přivítala šestimetrovými plameny, které šlehaly z komínů krematorií. Karel Ellinger třikrát stanul před doktorem Josefem Mengelem. Přežil, byl silný a práce schopný. Karlův bratr Jan tak silný nebyl.

Ale v táborech Landsberg, Landshut a Dachau začalo zdraví rychle slábnout i Karlovi. „V tom posledním šíleným Landshutu nám šest týdnů netekla voda, byla zamrzlá. Umývat jste se nemohli, podchlazení jsme byli. Chodili jsme v noci devětkrát přes appel plac na latríny. Ty poměry byly strašné,“ popisuje pobyt v Landshutu Karel Ellinger.

K tomu všudypřítomný hlad, zima a neustálá hrozba smrti nebo bití. „Měli potěšení z toho, si donesli dlouhou kozu, člověk si na ní musel lehnout a oni ho umlátili k smrti. To bylo denně. Za pět týdnů tam ti Němci ubili sto dvacet lidí,“ pokračuje v děsivých  vzpomínkách.

Nemocný a vyhublý se dočkal osvobození v Dachau

V té době Karel Ellinger při svých 178 centimetrech vážil 38 kg a zánětlivé onemocnění se mu šířilo do celé nohy. Na marodce bez lékařů se navíc nakazil navíc skvrnitým tyfem, se kterým se léčil ještě po osvobození tábora Dachau. „Já jsem tam ležel v horečkách, když jsem se trochu zvedl, viděl jsem, jak prochází tím špitálem americký voják v plné zbroji,“ vzpomíná Karel Ellinger. 29. dubna 1945 v pět hodin odpoledne byl tábor osvobozen. „Dneska, když si na to vzpomenu, já se zajíkám. To je ten poslední rozhodující moment. Věděl jsem, že je konec toho všeho,“ dodává.

Maminka chodila čekat každý den na nádraží 

Další dva měsíce se tenkrát sedmnáctiletý Karel Ellinger léčil z tyfu v americkém špitále. Do Brna se vrátil až 20. června 1945. „ Maminka tehdy pravidelně chodila čekat na nádraží, jestli se s bratrem nevrátíme. Přijel jsem jen já,“ smutně vzpomíná Karel Ellinger. Patřil mezi ty šťastné, kteří přežili období, kdy nad životem, utrpením a smrtí vybrané skupiny obyvatel stáli sadisté a lidé bez svědomí. Dodnes neexistuje nic, co by jejich činy ospravedlnilo.