Sedmaosmdesátiletá Brigita Bakovská přežila holocaust. O svém nelehkém osudu sepsala paměti, které vydalo město Bohumín.
Přežila Terezín i Osvětim. O událostech sepsala knihu
Číslo 736228 si bude Brigita Bakovská pamatovat celý život. Pod tímto číslem byla umístěna do dětského bloku, kde se starala o malé děti. Nejhorší bylo, když se mě tříletí caparti ptali, jestli taky půjdou do plynu, zavzpomínala.
Tehdy jí bylo 13 let. Ona i její matka dostaly předvolání do Terezína v roce 1942, rok na to byla celá její rodina odvezena transportem do Osvětimi.
Když jsme dojeli do Osvětimi, vyhnali nás z vlaku a nic jsme si nesměli vzít. Mně vyrvali i malého plyšového medvídka. Jediné, co jsem zachránila, byl řetízek s malým andělíčkem, který jsem pak při apelech měla stále v puse. Při jednom z nich jsem ho dokonce spolkla.
V knize se věnuje také osvobození. Popisuje, jak jim Angličané s dobrými úmysly házeli vepřové konzervy. „Kdo je ale snědl, zemřel, zesláblý organismus to zkrátka nesnesl,“ uvedla v knize.
Do Prahy se z koncentračního tábora dostala ve věku 16 let. Vážila asi dvacet kilogramů. A přijela s nálezem na plicích. Nemoc jí znemožnila další sen – být lékařkou. Ze zdravotních důvodů totiž musela po šesti semestrech ukončit studia medicíny. Kvůli špatnému stavu nemohla mít ani děti. V necelých padesáti letech jí pak zemřel manžel.
Z Prahy se Brigita Bakovská odstěhovala do Bohumína. Se svým druhým mužem zde žije už více než třicet let.