„Bylo to jeho rozhodnutí, věnovat muzeu celý archiv. Když zemřel, cítila jsem, že je mojí povinností toto přání dodržet,“ vysvětlila vdova po spisovateli Sabina Grušová. Dodala, že mezi věcmi, které muzeum získalo do sbírky, je i soukromá korespondence a deníky. Do nich ale každý nahlédnout nemůže. „Kdo chce o něm něco psát, může mě navštívit a já rozhodnu, co může číst a co ne,“ vysvětlila.
Archiv českého spisovatele zabere celou místnost. Podle pracovníka muzea, který jej bude zpracovávat, bude mít sedm až devět tisíc evidenčních čísel. „Máme tu ale i psací pult, u kterého rád pracoval. Audiozáznamy, videozáznamy, ale také jeho ceny,“ vyjmenoval generální ředitel Moravského zemského muzea Martin Reissner.
Bez komentáře: Archiv Jiřího Gruši se přestěhoval na půdu MZM
Bez komentáře: Archiv Jiřího Gruši se přestěhoval na půdu MZM
Reportáž: Brno má Dům Jiřího Gruši
Dodal, že většina Grušova textů jsou v dobrém stavu a nevyžadují žádnou intenzivní péči. „Je pro ně ideální stabilní teplota, vhlkost, tma a nesmí se na ně sahat,“ vysvětlil. Dodržet všechny podmínky ale pracovníci muzea nemůžou už proto, že archiv sice nebude otevřený veřejnosti, ale studentům a badatelům ano. Do budoucna instutce plánuje digitalizaci archivu.
Grušova díla i osobní věci se nově nachází v budově v ulici Hudcova 76. Tam sídlí Centrum dějin literatury, budova ale nyní nese název Dům Jiřího Gruši.
Psal poezii i experimentální romány
Svou spisovatelskou kariéru začal v listu Tvář. Gruša se nejprve zabýval psaním poezie. Jeho prvními dvěma básnickými sbírkami byla Torna a Světlá lhůta. Později přešel k prozaickým textům. Mezi ně patří například i Listy z Kalpadocie. Za jejich částečné publikování byl trestně stíhán. Věnoval se i experimentálním románům a pohádkám pro děti.
Za svou tvorbu získal mnoho ocenění: Cena Jiřího Koláře (1976), Cena Egona Hostovského (1978), Cena Andrea Gryphia (1996) za německou poezii, Cena Jaroslava Seiferta (2002) za českou poezii a mnoho dalších.
Spisovatel, politik a velvyslanec v jednom
Gruša se však nevěnoval pouze psaní, ale také politice a diplomacii. Za socialismu podepsal Chartu 77, za což ho úředníci dokonce zbavili československého občanství. Žil proto chvíli v Německu. Po pádu železné opony se sice vrátil do vlasti, ale Německo zcela neopustil. Až do roku 1997 tam působil jako velvyslanec.
Poté se opět přestěhoval zpět do České republiky, kde se stal ministrem školství. Předsedou vlády tehdy byl Václav Klaus. Po ukončení své politické kariéry, která trvala pouhé dva roky, se vrátil k diplomacii. Místo v Německu ale až do roku 2004 působil jako velvyslanec v Rakousku. V té době získal také předsednictví v Mezinárodním sdružení PEN-klubů. Tuto funkci vykonával do roku 2009, kdy se vrátil k literární tvorbě. Zemřel v roce 2011 během operace srdce ve věku 72 let.