Symbol města, nebo betonový kýč? Obyvatelé Vysočiny se nemohou shodnout, jaký z přívlastků k nové soše Michala Olšiaka pasuje lépe. Třímetrovou plastiku zubra si od žďárského výtvarníka objednalo město, skupina umělců z Vysočiny ale kvůli Olšiakovým dílům sepsala petici. Podle nich jsou plytká a do veřejného prostoru nepasují.
Zubr z betonu se postavil mezi radnici a umělce
Spor jako o kance se zelím nebo se šípkovou omáčkou ze slavného filmu Slavnosti sněženek vedou v Bystřici nad Pernštejnem. Jen místo divočáka z masa a kostí se tahanice točí kolem zubra z betonu.
Třímetrovou sochu od žďárského umělce Michala Olšiaka si na místní pohádkové stezce přála bystřická radnice. Zubra má město ve znaku, Olšiakovy sochy jsou navíc oblíbenou turistickou atrakcí.
Sochař Michal Olšiak o zubrovi pro Bystřici nad Pernštejnem (zdroj: ČT24)
Část umělecké komunity ale protestuje. Nechtějí, aby podobné sochy zaplavovaly kraj, a proto poslali radnici otevřený dopis. „Dle našeho mínění vaše město Bystřice nad Pernštejnem touto obsahově i formálně plytkou ‚turistickou mucholapkou‘ spíše utrpí na svém přirozeném půvabu,“ píše se v dopise, pod který se podepsalo přes tři sta umělců z celé republiky.
Umění versus turistika
V čele „protizubrové“ iniciativy stojí kurátor Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě Jaroslav Grodl. „Do veřejného prostoru se vpouští obrovské betonové věci, které tvář tohoto prostoru na desetiletí poznamenají,“ myslí si Grodl.
Bystřice ale trvá na tom, že sochu ve městě chce. Petici umělců proto zamítla a sochu do aleje umístí. „Chtěli jsme posílit rozvoj cestovního ruchu, takže jsme se na to nedívali až tolik jako na umělecké dílo, ale spíš jako na turistický cíl,“ vysvětlil místostarosta Bystřice nad Pernštejnem Josef Vojta (nez.).
GALERIE
Sochy Michala Olšiaka
Za Olšiakovými sochami totiž jezdí na Žďársko lidé z celého Česka. Existují i speciální průvodce, které vedou turisty po krajině podle těchto soch. Kritici se naopak podivují nad tím, že se železobetonové plastiky mohou bez problémů stavět i v chráněné krajinné oblasti. A vadí i údajně nízká umělecká hodnota. Autoři petice se proto nevzdávají, do budoucna se chtějí zasadit o to, aby další Olšiakovy sochy už na veřejných místech Vysočiny nevznikaly.
Sám Olšiak zatím bere tahanice s nadhledem. „Každý má právo na svůj názor, tak ať si ho klidně vyjádří. Já budu dělat to, co mě baví,“ říká umělec, který jablko sváru v podobě zubra právě dokončuje ve žďárském ateliéru. Na své místo v Bystřici se má socha přesunout v polovině září.
Michal Olšiak se narodil ve Žďáře nad Sázavou v roce 1978, v dubnu 2013 ve městě otevřel svoji galerii. Věnuje se tvorbě soch i obrazů, které většinou maluje olejem nebo kombinovanou technikou. Už 10 let se věnuje tvorbě monumentálních plastik z pískovce a betonu, které umisťuje do krajiny. První byla v roce 2006 socha Mamlase u žďárského Starého Dvora. Podobných děl vytvořil téměř tři desítky. Olšiakovy plastiky jsou k vidění nejen v Česku, ale i v Německu (např. u Bodamského jezera) a Itálii.