V souvislosti s jednáními o vystoupení Velké Británie z Evropské unie se britská premiérka Theresa Mayová opakovaně nechala slyšet, že „žádná dohoda je lepší než špatná dohoda“. Bylo tomu tak i v jejím projevu z londýnského Lancaster House z ledna 2017, v němž představila dvanáctibodový plán budoucího směřování své země.
Analýza: Pokud Británie zabouchne dveře bez dohody, otřese brexit Evropou i Ostrovy
Narážela tak na variantu, kdy by Velká Británie neuzavřela s EU ve stanovené dvouleté lhůtě žádnou dohodu a zároveň by nedošlo k prodloužení této vyjednávací lhůty na základě jednomyslného rozhodnutí Evropské rady a souhlasu Británie. Pro úplnost dodejme, že řeč je nyní o tzv. výstupní smlouvě (neboli také „rozvodové“ smlouvě, v angličtině Withdrawal Agreement), která se aktuálně vyjednává podle článku 50 Lisabonské smlouvy.
Ta „druhá“ klíčová dohoda – dohoda o budoucím uspořádání vzájemných vztahů mezi Británií a EU – se v současné chvíli teprve začíná rýsovat a všeobecně se počítá s tím, že bude finalizována až po formálním odchodu Spojeného království z EU.
Čas se krátí
Vzhledem k pokrokům v brexitových vyjednáváních dosaženým v první čtvrtině letošního roku – zejména ve smyslu shody na značné části textu výstupní smlouvy či podobě přechodného období – začalo převládat přesvědčení, že scénář nedohody („no-deal“) je krajně nepravděpodobný. Během léta se však o variantě odchodu bez předem vyjednané dohody začalo mluvit stále častěji.
Kupříkladu panel vlivného think-tanku The UK in a Changing Europe z King’s College London, který sdružuje více než 100 předních vědců působících v oblasti sociálních věd, vyhodnotil pravděpodobnost scénáře no-deal na 50 procent. I guvernér anglické národní banky Mark Carney označuje riziko nedohody za „nepříjemně vysoké“.
Ponecháme-li stranou, že se částečně může jednat i o součást vyjednávací taktiky, pak hlavním důvodem, proč se varianta nedohody aktuálně skloňuje stále častěji, je rapidně ubývající čas. V souladu s dvouletou lhůtou pro vyjednávání stanovenou v článku 50 Lisabonské smlouvy by Britové měli opustit unii 29. března 2019. To znamená, že by výstupní dohoda měla být finálně dojednána nejpozději do října 2018 tak, aby zbyl dostatek času na její ratifikaci (dohodu po souhlasu obou komor britského parlamentu ve Westminsteru a Evropského parlamentu bude muset schválit Rada EU).
A přestože Velká Británie v první polovině července zveřejnila Bílou knihu o budoucím vztahu s EU, což je zajisté krok kupředu, zdá se, že jednání o celé řadě záležitostí (zejména pak hraničním režimu mezi Irskem a Severním Irskem) uvázla na mrtvém bodě. To ostatně dokládá i nedávné prohlášení hlavního vyjednavače EU pro brexit Michela Barniera, že na stole je stále více otázek než odpovědí.
Situaci neulehčují ani vleklé problémy v rámci vládní Konzervativní strany, které v červenci vyústily v rezignaci dvou ministrů – ministra pro odchod z Evropské unie Davida Davise a ministra zahraničí Borise Johnsona.
Nikým nechtěný scénář
EU i Velká Británie však od počátku shodně deklarují, že si takový scénář nepřejí. Britská vláda opakovaně potvrdila, že takovou variantu „nechce ani neočekává“.
Podle ministra financí Philipa Hammonda by se jednalo o „velmi, velmi špatný výsledek“; pro Jeremyho Corbyna, předsedu opoziční Labouristické strany, „to není možnost“ a i zmiňovaný Mark Carney vnímá tuto eventualitu jako „vysoce nežádoucí“ (naopak pro Borise Johnsona, bývalého ministra zahraničí a zastánce tzv. tvrdého brexitu, by tato varianta byla „naprosto O. K.“).
Zároveň z obou stran Lamanšského průlivu přichází zprávy o zintenzivňující se přípravě pohotovostních plánů pro variantu nedohody. Před několika dny – 23. srpna – vydalo britské ministerstvo pro odchod z EU 24 dokumentů, jež detailně radí odvětvím, jako je například zemědělství, finančnictví či farmaceutický průmysl, co dělat v případě, že takový scénář opravdu nastane.
Ostatně i EU již zveřejnila 68 podobných zpráv pro jednotlivé hospodářské sektory. Současně se množí hlasy upozorňující na to, že ani EU, ani Británie nejsou na tuto variantu vlastně vůbec připraveny. V polovině července například Evropská komise vydala dokument, podle něhož by mělo být krizové plánování zintenzivněno ve všech zemích EU a pro všechny sektory ekonomiky.
Dopady scénáře no-deal
Co by se tedy stalo, pokud by Britové skutečně opustili EU bez předem vyjednané dohody, a Británie se tak stala ze dne na den pro EU třetí zemí s absencí jakýchkoli zvláštních opatření? Co by takový scénář obnášel a jaké by měl následky?
Podle převažujícího názoru odborníků se jedná o model, který by měl na Spojené království i jeho vztahy s EU nejtvrdší dopad – ať už v politickém, právním či ekonomickém slova smyslu. Vzájemné obchodní vztahy by se řídily pravidly Světové obchodní organizace (WTO) a mezinárodním právem. To by podle mnohých zastánců tvrdého brexitu bylo v pořádku, avšak dodejme, že žádný z klíčových obchodních partnerů s EU neobchoduje pouze na základě pravidel WTO. Mnoho podnikatelských subjektů proti nim naopak silně lobuje.
Na britské zboží dovážené do EU i na zboží importované na Ostrovy by byla okamžitě uvalena cla, jejichž výše by se lišila v závislosti na daném druhu zboží. U průmyslového zboží by dosahovala 2–3 %, u automobilů 10 % a v případě zemědělských produktů 20–40 %.
Vzájemné obchodování by tak výrazně podražilo, což by se odrazilo mj. i ve výši cen pro konečné spotřebitele. Dramatický by byl nárůst cen zejména u potravin jako například maso či sýry, a to v důsledku vysoké závislosti na importu z Evropy a komplexních dodavatelských řetězců citlivých na zpoždění. Tyto celní a další obchodní bariéry by pro některé podnikatelské subjekty mohly být až likvidační. Dopad nedohody by byl přitom nerovnoměrný v závislosti na konkrétních sektorech s tím, že obecně by platilo, že čím větší a užší provázanost, tím negativnější efekt.
Na hranicích by začal fungoval klasický hraniční režim EU se cly a mezi Irskem a Severním Irskem by došlo k vytvoření tolik obávané „tvrdé hranice“. Vedlo by to i k řadě logistických problémů, neboť v přístavech, jako je kupříkladu ten v Doveru, a na pozemních hraničních přechodech by se začaly tvořit dlouhé kolony kamionů čekajících na celní kontrolu. Dokonce i ty nejvyspělejší high-tech systémy kontroly nákladu u kamionové dopravy totiž vyžadují čekací dobu v délce minimálně 5 či 10 minut (jde-li vše hladce).
Utrpěl by rovněž obchod se službami, neboť by britské firmy ztratily tzv. passportingová práva (passporting rights), která jim umožňují prodávat jejich služby po celé EU, aniž by musely získat licenci v každé zemi zvlášť. Nejzranitelnější by byl sektor finančních služeb, který představuje klíčový pilíř britské ekonomiky.
Kvantifikovat ex ante přesné, konkrétní důsledky scénáře no-deal pro britskou ekonomiku je velmi obtížné, nicméně mnohé instituce a orgány se o to pravidelně pokouší. Např. dle kalkulací britského ministerstva financí zveřejněných před referendem by během dvou let došlo ke snížení HDP o 6 %, zvýšení počtu nezaměstnaných o přibližně 800 tisíc osob, oslabení libry o 15 % a nárůstu inflace o 2,7 %.
Dopady na každodenní život občanů
V případě nedohody by Velká Británie přestala být členem mnoha regulačních agentur, které ovlivňují řadu aspektů běžného života. Příkladem budiž agentury regulující leteckou dopravu či farmaceutický průmysl. Na to, aby Británie všechny tyto agentury nahradila vlastními, by potřebovala poměrně dlouhý čas a stovky nových zaměstnanců s příslušnou kvalifikací. Teoreticky – a v tom nejhorším možném případě – by se tak mohlo stát, že by letadla britských aerolinek nemohla obsluhovat letiště v EU27 či že by mohl být dočasně ohrožen import léčiv.
Občané EU, kterých v současné době ve Velké Británii žije více než tři miliony, by se na britském území netěšili žádným zvláštním podmínkám – naopak by se formálně stali státními příslušníky „třetích“ zemí, na něž se vztahují běžné imigrační zákony. To stejné by se týkalo i Britů pobývajících v zemích EU, jejichž počet aktuálně činí přibližně jeden milion. Na britské občany by se při cestách do EU začala vztahovat vízová povinnost.
Před brexitem ve variantě no-deal nedávno varovala i britská policie, podle níž představuje značné riziko pro veřejnost, neboť by Spojené království okamžitě ztratilo přístup k celoevropským bezpečnostním databázovým systémům. V současnosti jich je na denní bázi používáno 32, a to včetně Schengenského informačního systému či Evropského informačního systému rejstříků trestů.
Žádné přechodné období
V neposlední řadě by vzhledem k zásadě, že „nic není dohodnuto, dokud není dohodnuto vše“, samozřejmě neplatilo ani přechodné období (resp. implementační období, jak jej důsledně označují Britové). Tvoří součást smlouvy o vystoupení a jeho cílem je usnadnit zemi přechod ze statusu plnohodnotného člena EU k odlišné podobě budoucích vztahů a poskytnout dostatek času na uzavření dohody upravující budoucí rámec vzájemných britsko-unijních vztahů.
Varianta nedohody by samozřejmě měla výrazně negativní dopad i na EU. Nový britský ministr pro brexit Dominic Raab sice na konci července prohlásil, že nedohoda by byla pro EU horší než pro Brity, avšak následně svůj výrok zmírnil prohlášením, že měl na mysli pouze jednu oblast ekonomiky, a sice finanční deriváty. Pravdou nicméně zůstává, že velikost obou ekonomik je odlišná a relativní význam britského trhu pro EU je nižší než význam unijního trhu pro Británii.
Chaotický brexit
Závěrem je třeba poznamenat, že se v případě výše uvedeného samozřejmě stále do značné míry jedná o spekulativní informace. Konkrétní dopady by závisely mimo jiné na tom, jakým způsobem by taková varianta nastala a kolik času by zbylo na přípravu (právní, administrativní i jinou).
V zásadě se nabízí dvě základní možnosti. V rámci té první by se obě strany shodly na tom, že vyjednávání vzdají a „počkají“ do 29. března 2019, než nastane čas z EU odejít (tzv. timed-out brexit). Teoreticky by mohlo dojít rovněž k prudkému a nepřátelskému ukončení vyjednávání, kdy by britská vláda jednostranně vypověděla členství v EU (tzv. premature brexit).
Témat, na jejichž základě by vyjednávání mohla potenciálně ztroskotat, se nabízí celá řada a sahají od hraničního režimu v Irsku přes otázku Gibraltaru až po roli Soudního dvora Evropské unie.
Na straně druhé je však zřejmé, že varianta brexitu bez dohody by přinesla okamžité negativní konsekvence hned první den poté, co by Velká Británie „získala zpět kontrolu“. Navzdory mnoha nejistotám a spekulacím tak lze oprávněně očekávat, že by, slovy ředitele zmiňovaného think-tanku The UK in a Changing Europe Ananda Menona, takový scénář minimálně v krátkodobém horizontu znamenal „politický zmatek, právní chaos a hospodářskou katastrofu“. Není proto divu, že jej mnozí označují termínem „chaotický brexit“.
Mgr. Monika Brusenbauch Meislová, Ph.D., působí na Katedře mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně. Výzkumně se dlouhodobě věnuje britské politice a problematice vztahů Velké Británie a Evropské unie.
Monika Brusenbauch Meislová