Polským Sejmem prošel návrh na změnu zákona o Institutu národní paměti – obviňování Polska ze spoluodpovědnosti za nacistické zločiny bude napříště kriminalizováno. Izrael mluví o přepisování dějin. „Na čí straně je pravda? Proč může jeden stát kriminalizovat popírání holocaustu a druhý nesmí zákonem ošetřit poškozování svého dobrého jména? Polští a izraelští politici se rozhodli utkat v soutěži o to, komu se podaří lépe rozkopat vosí hnízdo národních traumat toho druhého,“ píše ve svém komentáři Johana Kudrnová.
Podstata konfliktu se občas zjednodušuje na polskou nelibost vůči užívání pojmu „polské koncentrační tábory“, který je ve své podstatě nesmyslný, ale v minulosti uklouzl například i americkému prezidentovi Baracku Obamovi. Změna článku 55 příslušného zákona ale cílí na daleko hlubší problém. Ten je spojený s citlivým tématem polské kolaborace v době druhé světové války.
Národní výklad dějin v současnosti rozhodně nepopírá, že se především obyvatelé východních regionů země ve své době podíleli na udávání Židů a v důsledku tak na jejich vraždění. Příkladem budiž pogrom v Jedwabném nebo profitování na konfiskacích židovského majetku. Co však naši sousedé zásadně odmítají, je obviňování z organizovaného podílení se na nacistických zločinech.
Reakce izraelských představitelů na změnu zákona skvěle ilustruje kořeny toho, proč ji Poláci považují za nutnou. Premiér Benjamin Netanjahu neváhal u této příležitosti zmínit popírání holocaustu, vůdce opozice Yair Lapid, který současného předsedu vlády v blízké době dost možná nahradí, na sociálních sítích napsal: „Polské koncentrační tábory existovaly a žádný zákon na tom nic nezmění. Statisíce Židů zemřely, aniž by potkali jediného Němce. Polsko bylo partnerem holocaustu.“
Takto silné výroky bohužel nelze interpretovat jinak než jako demagogické a precedentem hrozící prohlášení, které ačkoliv cílí především na domácí publikum, představuje opak dnes tolik potřebného transnacionálního dialogu o bolestivých kapitolách moderních dějin.
Změnu v zákoně o Institutu národní paměti je jistě třeba zasadit do kontextu nacionalistického étosu vlády Práva a spravedlnosti. Na polské straně se proti ní například vyslovilo Centrum pro výzkum holocaustu organizované při tamní Akademii věd. V otevřeném dopisu deklarovalo obavu z kriminalizace debaty o minulosti a vynucování si oficiálního výkladu dějin přirovnalo k „nejhoršímu období rudého a hnědého totalitarismu“.
Paragraf č. 2 článku 55 zmíněného zákona přitom říká, že nebude možné stíhat člověka, jenž by se výroků odporujících zákonu dopustil v rámci akademického výzkumu nebo jenž by téma zpracoval umělecky. Kritici váhu tohoto paragrafu zpochybňují s poukazem na stav polské justice, což je v atmosféře vážného oslabení ústavního soudu a čistek na nižších instancích zcela pochopitelné.
V Zemské armádě existovala jednotka zaměřená na záchranu Židů
Přesto je izraelský atak zcela nepřípustný a Polsko by jej nemělo tolerovat. Zákon ve své podstatě totiž není nepodobný zákonům kriminalizujícím popírání holocaustu, jež jsou dnes platné v Německu, Polsku, České republice a mnoha dalších zemích Evropy. Jeho primárním cílem je ochrana památky polských obětí nacismu a ta je výroky podobnými těm o zplynovaných Židech, kteří nikdy nepotkali Němce, zašlapávána do země bez postihů, a co je horší, bez oněch dějinnou paměť zpytujících debat.
Změnu v polském zákoně musíme vnímat v obecnějším kontextu – je vhodné si připomenout několik stručných historických faktů týkajících se dopadů druhé světové války nejen na polské Židy, ale i na samotné Poláky:
Zemská armáda (Armia Krajowa) byla největší odbojovou organizací v Evropě. Jako jediná založila jednotku věnující se záchraně Židů.
Odhaduje se, že díky pomoci statisíců Poláků válku v bezpečí přečkalo dvacet až čtyřicet tisíc polských Židů.
Kromě tří milionů polských Židů nacisté zavraždili také tři miliony polských občanů nežidovského původu.
Během varšavského povstání bylo v roce 1944 popraveno okolo dvou set tisíc civilistů. Miliony byly po válce přesídleny.
Slova Benjamina Netanjahua o polském přepisování dějin v tomto světle poněkud blednou. Důsledkem polsko-izraelského sporu bude utužení dominance Práva a spravedlnosti. Poláci jsou totiž ze zřejmých důvodů na nespravedlivé interpretace svých dějin stejně citliví jako Izraelci.
Johana Kudrnová, doktorandka na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK a publicistka. Dlouhodobě se zabývá reáliemi Velké Británie a Střední Evropy.
