Polským Sejmem prošel návrh na změnu zákona o Institutu národní paměti – obviňování Polska ze spoluodpovědnosti za nacistické zločiny bude napříště kriminalizováno. Izrael mluví o přepisování dějin. „Na čí straně je pravda? Proč může jeden stát kriminalizovat popírání holocaustu a druhý nesmí zákonem ošetřit poškozování svého dobrého jména? Polští a izraelští politici se rozhodli utkat v soutěži o to, komu se podaří lépe rozkopat vosí hnízdo národních traumat toho druhého,“ píše ve svém komentáři Johana Kudrnová.
KOMENTÁŘ: Poláci, Židé, druhá světová válka a Izrael. Připomeňme si pár faktů
Podstata konfliktu se občas zjednodušuje na polskou nelibost vůči užívání pojmu „polské koncentrační tábory“, který je ve své podstatě nesmyslný, ale v minulosti uklouzl například i americkému prezidentovi Baracku Obamovi. Změna článku 55 příslušného zákona ale cílí na daleko hlubší problém. Ten je spojený s citlivým tématem polské kolaborace v době druhé světové války.
Národní výklad dějin v současnosti rozhodně nepopírá, že se především obyvatelé východních regionů země ve své době podíleli na udávání Židů a v důsledku tak na jejich vraždění. Příkladem budiž pogrom v Jedwabném nebo profitování na konfiskacích židovského majetku. Co však naši sousedé zásadně odmítají, je obviňování z organizovaného podílení se na nacistických zločinech.
Reakce izraelských představitelů na změnu zákona skvěle ilustruje kořeny toho, proč ji Poláci považují za nutnou. Premiér Benjamin Netanjahu neváhal u této příležitosti zmínit popírání holocaustu, vůdce opozice Yair Lapid, který současného předsedu vlády v blízké době dost možná nahradí, na sociálních sítích napsal: „Polské koncentrační tábory existovaly a žádný zákon na tom nic nezmění. Statisíce Židů zemřely, aniž by potkali jediného Němce. Polsko bylo partnerem holocaustu.“
Takto silné výroky bohužel nelze interpretovat jinak než jako demagogické a precedentem hrozící prohlášení, které ačkoliv cílí především na domácí publikum, představuje opak dnes tolik potřebného transnacionálního dialogu o bolestivých kapitolách moderních dějin.
Změnu v zákoně o Institutu národní paměti je jistě třeba zasadit do kontextu nacionalistického étosu vlády Práva a spravedlnosti. Na polské straně se proti ní například vyslovilo Centrum pro výzkum holocaustu organizované při tamní Akademii věd. V otevřeném dopisu deklarovalo obavu z kriminalizace debaty o minulosti a vynucování si oficiálního výkladu dějin přirovnalo k „nejhoršímu období rudého a hnědého totalitarismu“.
Paragraf č. 2 článku 55 zmíněného zákona přitom říká, že nebude možné stíhat člověka, jenž by se výroků odporujících zákonu dopustil v rámci akademického výzkumu nebo jenž by téma zpracoval umělecky. Kritici váhu tohoto paragrafu zpochybňují s poukazem na stav polské justice, což je v atmosféře vážného oslabení ústavního soudu a čistek na nižších instancích zcela pochopitelné.
V Zemské armádě existovala jednotka zaměřená na záchranu Židů
Přesto je izraelský atak zcela nepřípustný a Polsko by jej nemělo tolerovat. Zákon ve své podstatě totiž není nepodobný zákonům kriminalizujícím popírání holocaustu, jež jsou dnes platné v Německu, Polsku, České republice a mnoha dalších zemích Evropy. Jeho primárním cílem je ochrana památky polských obětí nacismu a ta je výroky podobnými těm o zplynovaných Židech, kteří nikdy nepotkali Němce, zašlapávána do země bez postihů, a co je horší, bez oněch dějinnou paměť zpytujících debat.
Změnu v polském zákoně musíme vnímat v obecnějším kontextu – je vhodné si připomenout několik stručných historických faktů týkajících se dopadů druhé světové války nejen na polské Židy, ale i na samotné Poláky:
Zemská armáda (Armia Krajowa) byla největší odbojovou organizací v Evropě. Jako jediná založila jednotku věnující se záchraně Židů.
Odhaduje se, že díky pomoci statisíců Poláků válku v bezpečí přečkalo dvacet až čtyřicet tisíc polských Židů.
Kromě tří milionů polských Židů nacisté zavraždili také tři miliony polských občanů nežidovského původu.
Během varšavského povstání bylo v roce 1944 popraveno okolo dvou set tisíc civilistů. Miliony byly po válce přesídleny.
Slova Benjamina Netanjahua o polském přepisování dějin v tomto světle poněkud blednou. Důsledkem polsko-izraelského sporu bude utužení dominance Práva a spravedlnosti. Poláci jsou totiž ze zřejmých důvodů na nespravedlivé interpretace svých dějin stejně citliví jako Izraelci.
Johana Kudrnová, doktorandka na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK a publicistka. Dlouhodobě se zabývá reáliemi Velké Británie a Střední Evropy.
Johana Kudrnová