Novinář a skrytá identita: Kdy se představit? Kdy pracovat inkognito?

Spor kvůli reportáži o sexuálním zneužívání v týdnu otevřel debatu o novinářské etice. Reportérka Televize Seznam volala psycholožce, ale neuvedla, že je novinářka. Nahrávky poté použila v reportáži. Kritici tvrdí, že se představit měla. Redakce se hájí, že vše proběhlo v souladu s kodexem a že cílem bylo otestovat, jak funguje praxe. Kdy tedy může novinář pracovat inkognito? A kdy naopak svou identitu skrývat nesmí? Otázky pro Newsroom ČT24, který začíná v neděli ve 22:02.

Situace, která může nastat v každé redakci. Novinář spolu se štábem nahrává telefonní rozhovor. Výsledný záznam chce pak použít ve své reportáži. Nemůže se ale představit – důvodů existuje více. Jde třeba o vyšetřování nekalé praktiky nebo respondent vyjádření médiím zkrátka odmítá poskytnout. Je na místě utajit svou identitu a odpověď dotyčného získat?

Kdy a jak lze takový postup použít, řeší drtivá většina etických kodexů jednotlivých tuzemských i zahraničních médií. Například britská veřejoprávní BBC svým novinářům v krajním případě umožňuje totožnost zatajit. Vždy ale s jasným souhlasem nadřízených.

„Většinou rozhoduje o použití takových extrémních prostředků, jako je skrytá kamera, skrytý mikrofon nebo novinářská legenda šéfredaktor či nějaká rada, kterou šéfredaktor sám stanoví, nebo přímo vedení média. Rozhodně by o tom neměl rozhodovat novinář sám,“ tvrdí odborník na etiku médií Jan Motal z Masarykovy univerzity v Brně.

Stavovská čest a veřejný zájem

Redakčním kodexem se pak musí novináři řídit. „Dodržování etického kodexu je součástí stavovské cti. To, že novinář pracuje v utajení, by se mělo používat skutečně jen velmi výjimečně a jen tehdy, pokud ty informace nelze získat standardní cestou,“ popisuje Motal.

O chvílích, kdy se není nutné představit, má jasno novinář Jaroslav Kmenta. „Jakmile jde o veřejného činitele – politika nebo státního úředníka, tak povinnost dopředu mu oznámit nahrávání člověk nemá,“ míní Kmenta.

„To znamená, že se nepředstavím takto: jsem Jaroslav Kmenta, reportér magazínu, budu si vás nahrávat, nezlobte se. Myslím, že za a) na to ten politik ani nemá nárok nebo za b) je to prostě nadbytečná informace. On s tím prostě musí počítat,“ dodává Kmenta.

Několikrát se mu i stalo, že nahrávání sami politici vyžadují. Jde o situace, kdy poskytnou nějaké rychlé vyjádření k aktuálnímu dění. Jsou pak podle Kmenty dokonce i rádi, že je vše zaznamenáno, a berou to jako případný důkaz o tom, co vlastně přesně řekli.

„Pokud ale nejde o nějakou veřejně činnou osobu, pokud potřebujeme jen výpověď třeba občana, který se stal nahodile svědkem situace, tak tam si myslím, že bychom měli zvolit jiný postup a říct mu vše dopředu. Nejde nám o to dostat ho do úzkých,“ vysvětluje Kmenta.

„Obecně se dá říct, že všechny, jak říká kodex syndikátu novinářů, nepoctivé praktiky, to znamená chvíle, kdy nevystupujete jako novinář, by měly být využívány jen tehdy, kdyby jejich nepoužitím vznikla společnosti velká škoda. To je ten takzvaný veřejný zájem,“ uzavírá Motal.