„Celý život je zápas.“ Sestry Válovy malovaly stranou, a přesto na cestě předurčené osudem

Nahrávám video

Výstava Cesta předurčena osudem, již kutnohorská GASK uspořádala ke stému výročí narození sester Jitky a Květy Válových, připomíná mimořádný odkaz těchto stále poněkud opomíjených umělkyň. Zároveň vyšel knižní rozhovor, který vedla s Jitkou Válovou novinářka Marcela Pecháčková.

Sestry Jitka a Květa Válovy prožily v podstatě celý život v rodném Kladně a s tímto hornickým a ocelářským městem je také bytostně spjata jejich celoživotní tvorba.

Jak píše v průvodci expozicí v GASK její kurátor Richard Drury, tvůrčí výpověď sester Válových „vycházela z hlubokého soucítění s údělem člověka, nejdříve promítaného do konkrétních výjevů z průmyslového prostředí jejich rodného Kladna, posléze jako všelidská symbolika zobecněných figur. I když je jejich umělecké svědectví jasně zakotvené v generačních a historických souvislostech, neobyčejně silný lidský náboj jejich tvorby tyto hranice daleko přesahuje.“

Jitka a Květa se narodily jako dvojčata v roce 1922 a s výjimkou čtyř let, kdy Jitka studovala na sklářské škole v Železném Brodě a následně pracovala na Malé Skále, prožily celý život spolu. Ostatně, tak si to slíbily již v mládí, nikdy se nevdaly, a řekneme-li, že se zcela oddaly umění a tomu podřídily vše, není to žádná nadsázka. „My jsme asi měly být jeden člověk, ale pak jsme se nějak rozdělily,“ podotýkala Jitka Válová.

„Vřed Kladna“

Nebyly ochotny přistoupit na žádné ústupky, nikdy si nezadaly s režimem a raději žily velice skrovně, ba přímo v bídě. Desítky let. Přestože byly velice uznávané nejbližšími přáteli, například malířkou Adrienou Šimotovou, režisérkou Ester Krumbachovou či spisovatelem a dramatikem Ivanem Vyskočilem, širší kritická obec o nich nevěděla, nebo je prostě ignorovala. Nezapadaly – a s velkou určitostí o to ani nestály. Ostatně v knižním rozhovoru Marcely Pecháčkové s Jitkou Válovou můžeme číst: „Byly jsme dvě malý hovna ve vysoký trávě.“

Například soud národní umělkyně Marie Majerové zněl: „Sestry Válovy jsou vřed Kladna.“ Již někdy v polovině čtyřicátých let si Jitka zapsala do deníku: „Naše obrazy často urážely kritiky svojí neumělostí, neestetičností, drsností. Ale ve zdlouhavém a stále kontrolovaném procesu tvorby byly nejvhodnějšími prostředky k dosažení určitého cíle: Dohlédnout do vlastního vnitřního světa, vyzdvihnout a proměnit skrytá poselství: prvotní záznam velké energie lásky, úzkosti i výstrahy.“ Tento zápis zůstal aktuální až do konce jejich života (Květa zemřela v roce 1998, Jitka 2011).

Chtěly malovat, ale čekalo je šití a totální nasazení

Obrazy obou sester nebyly nic líbivého, o to však poctivějšího. Kreslily a malovaly odmala, jak v knize říká Jitka, „jakmile jsem začala mluvit, hned jsem říkala: budu malířka. Ani jsem nevěděla, co to je, no bodejť. Kreslila jsem ale odjakživa a pořád. Jako malé jsme ty svoje obrázky někdy poslaly do novin, do nějaké soutěže, a jednou mi pošťák přinesl balíček s kufříkem barev a já jsem neměla odvahu s nimi dělat, že je to moc drahé – blbá, no. Nemalovala jsem, jenom kreslila, čmárala. Na pytlíky od mouky.“ A to samé platilo i pro Květu.

Z výstavy Květa a Jitka Válovy: Cesta předurčená osudem
Zdroj: GASK

Otec děvčatům zemřel, když byly malé, domácnost táhla obětavá maminka a na nějaká velká studia tedy nebylo ani pomyšlení – přesto se podařilo aspoň Jitce vystudovat sklářskou školu, Květa, protože nebyly peníze, musela chodit v Kladně na rodinnou školu a místo kreslení se vzdělávala v šití a vaření.

V roce 1944 byly obě totálně nasazené v kladenské Poldovce, v rozlehlých nevytápěných halách si užily jak zimy, tak dřiny. Obě byly drobné, přitom práce na soustruhu by dala zabrat i chlapovi. Jak vzpomíná Jitka, soustruh byl „obrovskej krám a k němu byl takhle vysokej klíč, kterým se to utahovalo. Holka, já ho ani nezdvihla, to mi museli dělníci přišroubovat ingot a seřídit to.“

Absolutní izolace

Po válce se sestrám podařilo dostat se na UMPRUM, kde studovaly u profesora Emila Filly, i přesto ale stále zůstávaly stranou, a jistě to nebylo pouze tím, že nežily v Praze. „To byla absolutní izolace,“ vzpomíná v knize Jitka. „I když už jsme chodily na UMPRUM, furt jsme byly stranou. Některý lidi si našli cesty, aby mohli vystavovat třeba v Polsku, my jsme se nikdy nedozvěděly, jak na to. Opravdu to byla izolace.“

Nic na tom nezměnila ani šedesátá léta, kdy sice sestry měly úspěšnou výstavu ve Špálově galerii, pak ale přišel rok 1968 a obě přestaly z šoku nad srpnovou okupací na několik let víceméně zcela tvořit. O nějakém vystavování si mohly nechat jen zdát, byly vytěsňovány z oficiálního kulturního života a třeba v sedmdesátých letech téměř nevystavovaly.

Žily proto stále velice skromně, až chudobně, a díla, která začala v té době vznikat, tuto situaci zákonitě odrážela. Jak píše Drury, byla to „temně laděná dramata znázorňující propad jedince do podsvětí vším prostupujícího strachu“. Vidět je to například na Květině oleji Strážci z roku 1969 – asociace na všudypřítomný dohled je zde okamžitá.

První velký úspěch zaznamenaly až v roce 1983, kdy jim manželé Ševčíkovi uspořádali putovní výstavu v Chebu, Roudnici nad Labem a Ostrově nad Ohří. Situace se pro ně postupně zlepšovala, stále ovšem zůstávaly na okraji zájmu – a to i komerčního. Větší výstavy měly až po roce 1989, například retrospektivy ve Středočeské galerii, ve Zlíně či v Plzni, v roce 2000 soubornou výstavu v Národní galerii.

Symbolická pouť

Kutnohorskou výstavu rozdělil kurátor Drury do dvanácti tematických, nikoli chronologických částí. Výstava je podle něho koncipována jako symbolická
„pouť“, „v úzkém dialogu mezi kresbami, grafikami a obrazy je zdůrazněn soustavný přístup, jímž obě sestry rozvíjely zvolené náměty“. V nápadité instalaci návštěvníci mezi jednotlivými stupni poutě prochází jakýmisi branami vyříznutými v panelech.

Podobně tematicky je pojat i zmíněný knižní rozhovor Marcely Pecháčkové, přibližující nejen Jitku, ale i Květu Válovou a zároveň nabízející mnoho fotografií z jejich života a řadu reprodukcí. Funguje přitom jak samostatně, tak jako textový protějšek celé výstavy.

Sled jednotlivých témat kutnohorské expozice má patrnou vývojovou linku. Začíná Skutečností, kde najdeme díla spjatá s realitou Kladna. Ovšem toto „prostředí nebylo jen zdrojem formálních námětů, ale naopak hluboce zakořeněno v jejich uvažování, cítění, do jejich způsobu nazírání světa“.

Zápas s hmotou

Do tématu nazvaného Souběh kurátor zařadil díla inspirovaná totálním nasazením v Poldovce. Sestry Válovy zachytily drsné prostředí oceláren, kde šlo doslova o život, zároveň se nad ostatní dělníky nevyvyšovaly, jejich vidění bylo silně humánní, plné pokory. „Tak si uvědomuju, “ říká Jitka Válová, „že člověk by měl být skromnější, a hlavně ne nafoukanej, takoví ty lidi, který si o sobě myslejí, že jsou nad jiný – to je nesmysl.“

Z výstavy Květa a Jitka Válovy: Cesta předurčená osudem
Zdroj: GASK

V Poldovce vzniklo mnoho výstižných portrétů, ale také třeba Jitčini Valcíři. V knižním rozhovoru k nim říká: „Nejradši jsem kreslila valcíře a uvědomila jsem si, že je to vlastně zápas s hmotou. A že celý život je zápas. I každý myšlence předchází zápas. Těch valcířů jsem nadělala spoustu, ale pak jsem začala dělat zápasníky, jak lidi spolu zápasí nebo zápas o myšlenku.“ Přestože sama na zápasy nechodila, ostatní oceňovali, jak přesně zápasnické chvaty zachytila.

Nejhorší zápas, přiznává v rozhovoru, vede člověk sám se sebou. „Řekla jsem si, že Bůh byl první a chtěl něco stvořit a věděl, že bez zápasu to nejde, musíš něco vždycky obětovat,“ dostala se Jitka Válová k duchovnější úvaze.

Nesentimentální spiritualita

Duchovnem, nerigidním a skrytým, jsou prodchnuta všechna díla obou sester, zvláště Jitka pak nad tímto směřováním často uvažovala. „Tyhle dvě venkovanky, jak dokázaly chytit tu dobu – výtvarně i duchovně – to bylo úžasný. Jitka má v sobě nějakou víru. V širším i užším slova smyslu. Nemyslím tím, že chodí do kostela, je to spíš vztah k spirituálnímu světu. Zvláštní je právě ta síla jejího projevu, která přitom ukazuje nekonečnou něžnost, soucit – naprosto nesentimentálně,“ říkala výtvarnice Adriena Šimotová.

Výstavu člení dále oddíly nazvané Dotyk, Rozmluva, Smíření či Souznění, ten přibližuje díla vzniklá při poslechu hudby, kdy Jitka zachycovala perem imprese z hudby Haydna, Beethovena či Dvořáka. Tyto nervní „muzikogramy“ vypovídají o dalším hledání, stejně jako Jitčiny lité obrazy, připomínající metodu Jacksona Pollocka.

Výstava Cesta předurčena osudem je v kutnohorské GASK k vidění až do 19. března 2023, po novém roce by měl vyjít katalog.

Výběr redakce

Aktuálně z rubriky Kultura

VideoJak to bylo možné, zamýšlí se Ostrochovský s Geislerovou nad sterilizací Romek

Koprodukční drama Pramen se vrací do osmdesátých let v Československu, kdy o právu mít děti rozhodoval stát. Anna Geislerová v něm hraje lékařku, která provádí sterilizace romským ženám, aniž by plně rozuměla důsledkům. „Člověk má být v systému ve střehu. Lidi si někdy říkají ‚Já přece nedělám nic nezákonného‘, a to je velká past. Člověk by nikdy neměl ztrácet vlastní lidskost a měřítko morálních hodnot, protože to platí pořád stejné, na rozdíl od zákonů,“ pojmenovává herečka obecnější přesah tématu. „Chtěli jsme se zamyslet nad tím, proč to lidem v té době přišlo jako dobrý nápad, jak čas utíká, vidíme věci už jinak,“ uvedl režisér Ivan Ostrochovský. Film Pramen promítl festival ve Varech v hlavní soutěži. Na případnou diskusi je prý připraven.
před 7 hhodinami

VideoZůstat svůj je na vesnici složitější, říká Tomicová o filmu Chica Checa

V hlavní soutěži karlovarského festivalu se promítá i novinka režiséra a scenáristy Šimona Holého. V citlivé komedii o ovdovělé venkovské pošťačce a jejím synovi, který se domů vrací jako drag queen, hrají Pavla Tomicová a Jan Cina. „Je to hodně o tom, zůstat svůj a ubránit si právo být svůj a žít si po svém, přestože na vesnici je to ještě složitější,“ podotkla herečka ke své roli v rozhovoru pro Českou televizi. „I když ve finále se ukáže, že když si necháme pomoct změnit svůj pohled na svět a na život od někoho blízkého, tak že je to ku prospěchu,“ dodala.
před 7 hhodinami

Botticelliho Venuše podlehla zákeřnému nádoru, zjistil výzkum

Lékaři a historici spojili síly, aby dohromady odhalili záhadu spojenou se životem a smrtí jedené z nejslavnějších žen renesanční Itálie. Tvrdí, že se jim podařilo odhalit opravdovou příčinu smrti Simonetty Vespucciové, která byla zřejmě předlohou pro slavný obraz malíře Sandra Botticelliho Zrození Venuše.
před 13 hhodinami

Kameraman Richardson ve Varech převzal Křišťálový glóbus

Kameraman Robert Richardson, držitel tří Oscarů a sedmi dalších oscarových nominací, v neděli převzal na karlovarském festivalu ocenění Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii. Poté uvedl dokument Bílý ďábel kameramanky a režisérky Jany Hojdové, který nabízí osobní i profesní portrét tohoto dlouholetého spolupracovníka režisérů Olivera Stonea, Martina Scorseseho či Quentina Tarantina. K předání ceny si výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha a umělecký ředitel Karel Och přizvali herce Harveyho Keitela.
včera v 15:35

Hoffman ve Varech uvedl film Absolvent

Dustin Hoffman, který v pátek na karlovarském festivalu převzal Křišťálový glóbus za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii, ve Velkém sálu Thermalu osobně uvedl film Absolvent z roku 1967. Příběh mladíka dezorientovaného společenskými očekáváními vynesl herci nominaci na Oscara a Zlatý glóbus a cenu BAFTA pro herecký objev roku. Přitom tuto hlavní roli paradoxně získal po neúspěšném pokusu v konkurzu na úlohu v broadwayském muzikálu The Apple Tree.
4. 7. 2026Aktualizováno4. 7. 2026

VideoHosté Událostí, komentářů debatovali o propojení kultury a politiky

V Karlových Varech začal v pátek mezinárodní filmový festival. Ministr kultury Oto Klempíř (za Motoristy) se nezúčastnil zahájení festivalu s odůvodněním, že večer má podle něj patřit filmům a ne politickým sporům. O kultuře i propojení kultury a politiky debatovali hosté Událostí, komentářů moderovaných Terezou Řezníčkovou. Tématem byly například také dozvuky protestů na strážnickém festivalu. Pozvání přijali náměstek ministra kultury Adam Kocián (Motoristé), bývalý ministr kultury a člen sněmovního výboru pro mediální záležitosti Martin Baxa (ODS), komentátor z Echo 24 Jiří Peňás a sociolog a redaktor deníku Alarm Stanislav Biler.
4. 7. 2026

Kdo by rušil idylický klid, psal tisk ironicky o první výstavě Albertiny

Vídeňská Albertina, významná nejen evropská, ale i světová galerie, slaví dvě stě padesát let svého trvání. Výročí připomíná výstavou ve velkém stylu. Začátky instituce s více než milionem sbírkových položek jsou mimo jiné spojeny s Bratislavou.
4. 7. 2026

Letní festivaly bez bariér. Organizátoři rozšiřují služby pro návštěvníky s handicapem

Kinosály bez bariér, speciální tribuny nebo odborná poradna. I letos se letní festivaly snaží ještě více otevřít účastníkům se zdravotním postižením, jak České televizi potvrdili oslovení zástupci festivalů. Například Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary už má letos devět kinosálů s bezbariérovým přístupem, na festivalu Colours of Ostrava nově bude fungovat poradna od Národní rady osob se zdravotním postižením, Hrady CZ umožňují lidem na vozíčku dostat se přímo na pódium. Několik interpretů s handicapem se objeví i mezi vystupujícími.
4. 7. 2026

Evropský pohled