Ve vídeňské galerii Albertina je do 8. ledna k vidění velká retrospektiva Jeana-Michela Basquiata. Jde o první představením tohoto významného amerického umělce v Rakousku. Návštěvníky vystavuje frontálnímu útoku Basquitovy vizuální smrště.
Albertinu zachvátila vizuální smršť Jeana-Michela Basquiata. Talentu, který prostě „vždycky maloval“
Basquiatovy výrazně expresivní malby v sobě často spojují jak vizuální představy, tak slova, a to vše výrazně zmnožené. Působí tak jako mnohonásobné fasety, střepy hologramu, erupce psychického vulkánu nebo jako jeden šílený sen, pozorovaný z halucinačního tobogánu, po němž se řítíme obrovskou rychlostí. Tolik všemožných vjemů na diváka totiž útočí, a to i ve chvíli, kdy je umělec uměřenější, tedy střídmější, jako třeba na obraze Světlemodří stěhováci (Light Blue Movers).
Sám Basquiat mluvíval o inspiraci ulicí. Tu je možné vnímat daleko šířeji než jako pouhý odkaz na syrovost, agresivitu a přímost, totiž také vizuálně jako smršť zrakových, hlukových i dalších impulsů. Basquiat se narodil v New Yorku a zde také, s výjimkou jednoho roku, prožil celý svůj krátký život. A právě New York je skutečně neskutečná peep-show, v níž se o slovo hlásí a naši pozornost uzurpují veškeré smyslové podněty – a je jedno, jestli člověku přijdou libé či nelibé.
Ve světě bělochů
Návštěvníci jsou tváří v tvář Basquiatovým dílům vystaveni frontálnímu útoku. Nijak to neumenšuje, že umělcovy obrazy a kresby jsou zároveň výpovědí, sociologickým výzkumem, hlubokou sondou do společnosti. Ostatně věděl o tom sám až dost z vlastní zkušenosti. Byl prvním afroamerickým umělcem, který se prosadil ve světě, jemuž naprosto dominují běloši, a to jak mezi umělci, tak kritiky i galeristy.
Ještě významnější je fakt, že se mu to podařilo právě výraznou společenskou kritikou – nehledě na skutečnost, že právě jeho dílo bylo radikální obžalobou mocenských a majetkových nerovností, vykořisťování a kolonialismu, diskriminace, rasismu a státního násilí proti černochům. Basquiatovo dílo je přitom stále aktuálnější v souvislosti s hnutím Black Lives Matter, nepolevující policejní brutalitou a zvětšujícími se sociálními rozdíly.
Škola ulice
Jak to tedy s jeho univerzitou života bylo? Jean-Michel Basquiat se narodil v roce 1960 v newyorském Brooklynu jako syn Haiťana a Portorikánky, rodina patřila ke střední třídě. Nebyl tedy problém vycházet vstříc chlapcovým touhám a jak vzpomínala jeho matka, již od dětství chtěl být umělcem, neustále kreslil nebo maloval. Matka s ním chodívala na výstavy, podporovala jej, ovšem po rozvodu rodičů zůstal se dvěma sestrami u otce, zatímco matka se začala potýkat s psychickými problémy a zbytek života strávila v psychiatrických léčebnách.
Malý Jean-Michel se uzavíral do světa umění, zároveň rebeloval – v patnácti utekl z domu, poté, co jej otec přistihl, že doma kouří marihuanu. Spával na lavičkách ve Washingtonově parku, bral LSD a jak jednou přiznal, peníze získával i prostitucí. Nakonec ho policie přivezla domů. V sedmnácti otec nicméně Basquiata stejně z domu vyhodil, když přestal chodit do školy. Živil se různě, po nocích křižoval městem.
Od zdí k plátnům
„Tohle město se hemží nervózními a podrážděnými rádoby panáčky ze střední třídy, co se snaží vypadat jako prachy, které ale nemají; symboly postavení. Z toho jsem úplně hotovej. Jako kdyby chodili s cenovkami přicvaknutými k hlavě. Hele, lidi by měli žít duchovněji. Nemůžeme ale stát celý den na chodníku a křičet na lidi, aby se dali do pucu, a tak místo toho píšeme po zdech.“
Takhle po letech vysvětloval období, kdy v sedmnácti letech vytvářel s kamarádem graffiti, která podepisovali jako SAMO©. Setkával se díky tomu s dalšími představiteli této subkultury. Chodíval do undergroundového klubu Mudd, kde se nepořádaly pouze koncerty kapel nové vlny a experimentální scény, ale také výstavy, různé performance, čítávali zde Allen Ginsberg či William Burroughs, chodívali sem Andy Warhol, Madonna či David Bowie.
Pokud byl – již jako slavný umělec – zmiňován v souvislosti s graffiti, ohrazoval se: „Označení nic neznamenají. Mé dílo nemá nic společného s graffiti. Je to malba, a vždy také byla. Vždycky jsem maloval.“ Bez ohledu na tato slova jsou právě vlivy graffiti v Basquiatových obrazech snadno identifikovatelné.
Basquiat byl jasný autodidakt, sám také řekl: „Nikdy jsem nechodil do žádné výtvarné školy, ve všech hodinách výtvarky, které jsme měli ve škole, jsem propadl. Jen jsem se díval… a tam jsem se nejspíš poučil o mém umění – tím, že jsem se na něj díval.“
První obraz prodal za dvě stě dolarů
Galeristé ovšem záhy vycítili, že je zde mimořádně nadaný, zcela jedinečný – a tím i dobře zpeněžitelný – umělec, a tak již v roce 1982 mohl dvaadvacetiletý Basquiat vystavovat na kasselské přehlídce Documenta 7, a to s takovými esy, jako jsou třeba Gerhard Richter, Joseph Beuys, Georg Baselitz, Francesco Clemente, Keith Haring, A. R. Penck či Andy Warhol. Zároveň byl v historii této prestižní přehlídky nejmladším vystavujícím.
Někdy v té době měl také krátký románek se stále ještě nepříliš známou Madonnou, která později vzpomínala: „Jean-Michel vstával ve čtyři ráno a hned začal malovat a když jsem šla spát, tak stále ještě pracoval…“ A toto pracovní nasazení, jež mohlo vypadat i jako posedlost, anebo jako snaha přehlušit jím kdovíjaká vnitřní pnutí a démony, mu vydrželo až do smrti.
Basquiat šel od jedné výstavy ke druhé, od jednoho uznání ke druhému – tak například v roce 1985 se objevil na obálce The New York Times Magazine, přičemž posledním „obálkovým“ umělcem zde byl před třiceti lety Jackson Pollock.
Ruku v ruce s tím šly i rostoucí ceny jeho obrazů. Úplně první prodal za dnes směšných dvě stě dolarů v roce 1981 zpěvačce Debbie Harry, ještě v témže roce italská galeristka koupila na radu známé deset Baquiatových obrazů za deset tisíc dolarů, a pak už to jen rostlo. V polovině osmdesátých let již za jeho díla inkasovali galeristé přes milion dolarů ročně. A v roce 2020 zaplatil kupec za jeden Basquiatův obraz přes sto milionů. Peníze přitom pro posedlého malíře zjevně tolik neznamenaly, rád sice chodíval v drahých oblecích od Armaniho, zároveň v nich však maloval a náležitě pocákaný od barev chodil i ven.
Warholův maskot?
Velkým vzorem byl pro Basquiata Andy Warhol, a není těžké pochopit, proč. Když se poprvé setkali v roce 1982, Basquiat vešel do restaurace, kde Warhol seděl, a prodal mu za pár dolarů několik pohlednic, kreslených divokým, punkově expresivním stylem. Warholovi se moc líbily, a když se pak začali setkávat, rozhodli se na výzvu švýcarského galeristy malovat společně. Probíhalo to vždy tak, že Warhol namaloval úvod a Basquiat jej dále dotvářel. Baquiat ale podobně tvořil i s Francesem Clementem.
Když ale v roce 1985 svá Warhol a Basquiat společná díla, označovaná jako Collaborations, vystavili, newyorská kritika je nemilosrdně rozcupovala. Životní dráhy obou umělců se začaly rozcházet, ovšem stále zůstával oboustranný velký respekt.
Jak říká malíř Julian Schnabel, který v roce 1996 režíroval chválený životopisný film Basquiat, v němž hrály takové hvězdy jako David Bowie (v roli Andyho Warhola), Benicio del Toro, Dennis Hopper, Christopher Walken, Willem Dafoe či Courtney Love, vztah mezi Warholem a Basquiatem byl sice z Warholova pohledu motivovaný láskou i nenávistí, zároveň se zde rýsoval vztah otce a syna, mentora a žáka.
Oba ze vzájemného kontaktu profitovali, a rozhodně neplatilo, že by byl Basquiat Warholovým maskotem, nějakou malou roztomilou opičkou. Malíř Keith Haring, další hvězda té doby (i on předčasně zemřel v roce 1990 na AIDS) a Basquiatův dobrý přítel označil Basquiatovu spolupráci s Warholem za „fyzickou konverzaci, ovšem ne slovy, ale barvou“, a dodal: „Andymu se líbilo, s jakou energií Basquiat zcela vymazal nějaký jeho motiv a jiný naopak zdůraznil. Pracovali na řadě pláten najednou a jeden nápad inspiroval druhý, až nakonec další a další vrstvy barvy a motivů dospěly k finálnímu klimaxu.“
O hloubce jejich vztahu svědčí i to, že když Warhol v roce 1987 zemřel, Basquiat to těžce nesl. Uzavřel se v ateliéru a neúnavně maloval, bohužel ale také narůstalo jeho užívání drog. Již dříve bral kokain, a to tak náruživě, až si propálil nosní přepážku, v druhé polovině osmdesátých let přidal heroin.
Přátelé spekulovali, že se tím vyrovnával jak s požadavky nově nabyté slávy, tak s vykořisťující podstatou uměleckého byznysu a také s tlaky, jaké zakoušel coby černý umělec v bělošském prostředí. Přestože se pokoušel před drogami utéct na Haiti, po návratu do New Yorku závislosti opět propadl a 12. srpna 1988 se předávkoval heroinem.
Vizuální předávkování
Máme-li uvést jediného umělce reprezentujícího New York sedmdesátých a osmdesátých let, pak je to právě Jean-Michel Basquiat. New York byl v té době místem plným drog, kriminality, zmaru, rozkladu, městem na hranici finančního kolapsu, s neuvěřitelně zkorumpovanou a současně brutální policií, jak o tom píše třeba Hubert Selby v knize Rekviem za sen. Anebo se můžeme obrátit právě k Basquaitovým obrazům.
Vzhledem k tomu všemu nepřekvapí jejich fragmentárnost, roztříštěnost, hyperaktivita, až předávkování smyslovými vjemy na Times Square nebo Broadwayi, vizuální porno ulic New Yorku. Basquiatovu tvorbu charakterizuje nekorektnost, neohlížení se na žádné kánony. Vytvářel si svá vlastní pravidla.
Jak se píše ve výpravném katalogu výstavy: „Velkou Basquiatovou silou byla jeho schopnost spojit vstřebání obrazivosti z ulic, novin a televize s duchovnem jeho haitského dědictví a vložit to do úžasně intuitivního pochopení jazyka moderní malby.“ Anebo, jak řekl velký Basquiatův obdivovatel a sběratel David Bowie: „Zdálo se, že pozřel frenetický proud míjejících obrazů a zkušeností, prohnal je jistou formu vnitřní reorganizace a pak svá plátna oděl svou výslednou sítí náhod.“
Jak číst obraz nahlas
Uvědomíme-li si všechny ty inspirační momenty a také Basquiatovu minulost tvůrce graffiti, nemůže nás překvapit, jak výtvarník Basquiat pracoval se slovem. Slova byla ústrojnou součástí téměř všech jeho děl, přispívala k celkovému dojmu smrště. Slova pro Basquiata nesla jasné poselství, traktoval je i z pozice výtvarné. Kurátor Klaus Kertess k Basquiatovým „slovům“ napsal: „Na počátku jeho tvoření bylo vždy slovo. Miloval slova pro jejich smysl, jejich zvuk a to, jak vypadají. Poskytl slovům oči, uši, ústa – a duši. Rád říkával, že pracuje se slovy jako s údery svého štětce.“
A umělcův přítel, raper Fab 5 Freddy radil: „Když si jeho plátna začnete pro sebe číst nahlas, tak v té repetici, v rytmu můžete slyšet, jak Jean-Michel přemýšlel.“ Basquiat svá díla skutečně rytmizoval. Stejně jako hiphopoví producenti, i on skládal své obrazy kolážovitě, vlepoval do nich jiná plátna, xeroxové či sítotiskové reprodukce. Můžeme mluvit o výtvarném remixu. V tom zcela jistě navazoval jak na literární, tak výtvarné experimenty spisovatele Williama Burroughse, označovanými jako střihy (cut-up). Oba se osobně znali a respektovali.
V Basquiatově nekrologu pro magazín Vogue jeho blízký přítel Keith Haring napsal: „Za deset let vytvořil dílo, na které jiní potřebují celý život. Trochu chtivě si říkáme, co ještě mohl vytvořit, o jaká mistrovská díla jsme byli jeho smrtí ošizeni. Pravdou ale je, že toho vytvořil dost, aby fascinoval další generace. Až nyní začne všem docházet velikost jeho přínosu.“