Šest tipů: Aktuální výstavy ukazují Klokaního Tarzana, počítačové vitráže i třicet let fotografie

Michael Rittstein převezl z ateliéru ve stodole své poslední práce do pražské galerie. Jiný výstavní prostor v hlavním městě „posprejoval“ Michal Škapa. Jan Eipell se vrací do rodné Úpice s niternými obrazy. K rozjímání přivádějí i osvětlená počítačová díla polského umělce Jana Pamuły v Olomouci. Libor Veselý se v Brně přiznává ke „kopírování“ starých mistrů. Institut tvůrčí fotografie se ohlíží v Opavě za třiceti lety existence. Na vybrané výstavy upozornily Události v kultuře.

Michael Rittstein: Klokaní Tarzan (Praha, do 31. října)

Malíř Michael Rittstein představuje své práce vytvořené za poslední čtyři roky. Výstavu v pražské Trafo Gallery nazval Klokaní Tarzan. Stejnojmenný obraz je vzpomínkou na cesty po Austrálii. Rittstein vymyslel příběh a přenesl ho na sedmimetrové plátno. „Dělám to na zemi, takže dělám nepřetržitě dřepy. Myslel jsem si, že budu mít nohy jako klokaní Tarzan, ale nemám,“ žertuje výtvarník.

Začínal tematikou měst a paneláků, teď pozornost obrací především do přírody. „Země nám byla dána všem stejně. Když někde čtu, že je člověk pán tvorstva, tak mi není dobře. Já nejsem žádný pán tvorstva. Pro mě má ježek stejnou váhu jako předseda vlády,“ prohlašuje Rittstein.

Do města už jezdí zřídka. Od začátku pandemie tráví čas na Šumavě, na rodinné chalupě v Brnířově. Ateliér má v bývalé stodole. Rittstein o sobě říká, že je věčným pozorovatelem situací a detailů kolem sebe. Inspiruje ho všechno – krtinec na zahradě nebo kocour.

Místo ale musí mít paměť. V domě, kde teď tvoří, žil děda truhlář. „Kdybych nemaloval, asi bych truhlařil,“ připouští. Maluje prý proto, že zkrátka musí. „Pro mě je to nejsmysluplnější trávení času,“ říká. A o jeho díla je zájem. Obrazy z aktuální výstavy se téměř všechny prodaly ještě před vernisáží.

Michael Rittstein vystavuje Klokaního Tarzana (zdroj: ČT24)

Jan Eipell: Again (Úpice, do 31. října)

Jan Eipell svůj výtvarný talent objevil díky arteterapii. Malba se postupně stala jeho profesí, za sebou má přes dvě desítky výstav, tu nejnovější instaloval v Městském muzeu a galerii Julie W. Mezerové v Úpici. Ke svému rodnému městu odkazuje Eipell i uměleckým jménem. Za pseudonym si zvolil německý výraz pro Úpici.

V jeho malbách lze spatřit sakrální motivy, pohledy do lidského nitra a také působivé kompozice, které často připomínají gotické vitráže. Hloubku má také životní příběh autora. Malování mu značně pomohlo s léčbou duševního onemocnění. „Je to forma meditace, i určité zklidnění. Zaznamenávám jak klid, tak neklid,“ podotýká. „Malování je pro mě to nejsilnější lano, které mě drží, a neumím si představit život bez něj,“ dodává.

Jeho tvorba prošla vývojem, dříve ostré a hranaté tvary vystřídaly jemné tahy štětcem. „Tato díla chtějí čas, odstup a trochu i představivost a fantazii. Ta, myslím si, lidem dnes chybí, takže Eipellova díla jsou i návod, jak fantazii trochu oživit,“ domnívá se kurátorka Eva Šlegrová.

Jan Eipell už teď plánuje další výstavy. Jeho snem je přenést některé obrazy do skutečných kostelních vitráží.

Jan Eipell vystavuje v rodné Úpici (zdroj: ČT24)

Libor Veselý: IX (Brno, do 7. listopadu)

Do fantazijního světa malíře Libora Veselého můžou nahlédnout návštěvníci brněnského Domu pánů z Kunštátu. Výstava v prvním patře představuje některé jeho starší cykly obrazů, ale i plátna vzniklá teprve nedávno.

Na české výtvarné scéně vyniká Veselý svou schopností zachytit smyslovou zkušenost konkrétního prožitku a také uměním zacházet s barvami. Učil se od starých mistrů. Barevnost z děl renesančního malíře Tiziana si osvojoval kopírováním. Téměř šest let například vytvářel kopii obrazu Apollo a Marsyas, který visí v obrazárně kroměřížského zámku.

Poučení historickou malbou je zjevné zejména v cyklu obrazů, na kterých Veselý kombinuje renesanční chápání prostoru a figury s náhodnými skvrnami barev. „Libor Veselý je jedním z několika autorů na české scéně, kteří vytvářejí svůj osobitý kosmos. Poskytuje nám svůj pohled na chaotickou, náhodnou skvrnu, vyjevuje vám svět, který může být za ní,“ popisuje kurátorka Terezie Petišková.

Jedním z inspiračních zdrojů jsou pro Libora Veselého hory. Na výstavu proto zařadil i krajinomalby vycházející z jeho pobytů v divoké přírodě anebo sjezdů na snowboardu.

Dům pánů z Kunštátu přibližuje tvorbu Libora Veselého (zdroj: ČT24)

Michal Škapa: T2B (Praha, do 17. října)

Pražská Galerie Václava Špály otevřela výstavu výrazného českého graffitového umělce Michala Škapy. Název T2B označuje kompletně posprejovaný železniční vagon a kompletně jsou pokryty malbou i stěny galerie.

Výstava totiž vznikala přímo v interiéru „Špálovky“. „Tvořil jsem sprejem tak, jak jsem zvyklý pracovat venku. Jsou zde různé fragmenty, které odkazují k mému dílu a různým věcem, které mě zajímají a kterými se zabývám. Od řezů až k popkulturním odkazům,“ přibližuje Škapa. Práce mu zabrala patnáct dnů.

Do graffiti textů ukrývá úryvky deníkových záznamů, poezie či textů písní. Zlomovým momentem pro jeho vizuální jazyk byla návštěva Sao Paola. V největším brazilském městě se setkal s graffiti, které nemělo základ v latince, ale v runách a metalové estetice. Následně si vytvořil vlastní abecedu. „Když má člověk klíč, dokáže to vyluštit,“ říká k zakódovaným slovům a větám.

K vidění jsou i plátna, Škapa je vystavuje v improvizovaném ateliéru. „Mám tam i výdejní okénko, kde se budou moct prodávat nápoje, samozřejmě nealkoholické, a kde budu moct komunikovat s návštěvníky galerie,“ upozorňuje.

Galerie Václava Špály dala prostor Michalu Škapovi (zdroj: ČT24)

Institut tvůrčí fotografie: 30+ (Opava, do 24. října)

Opavský Institut tvůrčí fotografie slaví třicet let. Fotografie studentů i pedagogů obsadily většinu výstavních prostor ve městě: Dům umění, sousední kostel svatého Václava, základní uměleckou školu i galerii Kupe.

„Když jsme začínali, měli jsme jednu kancelář a jeden malý ateliér a dneska máme dvě stě čtyřicet studentů, deset kmenových pedagogů, devět externistů,“ vyjmenovává zakladatel ITF, fotograf Vladimír Birgus. Velké renomé má škola i v Polsku, odkud se ročně hlásí desítky studentů.

Třicet let fotografie poznamenal nejen přechod od analogu k digitálu. „Před dvaceti lety bylo málokdy pochopitelné, že by třeba existoval inscenovaný dokument, dnes vidíte fúzi dokumentu a inscenované fotografie docela běžně, fotografie se jako významná součást umění dostává do galerií a muzeí,“ přidává další změny Birgus.

Přízemí Domu umění je věnováno ženské fotografii. Výstava totiž navazuje na festival Bezručova Opava, jeho tématem je síla ženy. „Jsou to často velice osobní projekty, máme například autorku, která dlouhodobě dokumentovala vlastní léčbu v psychiatrické léčebně,“ doplňuje Birgus.

Na stěně cti najdou návštěvníci výběr nejlepších absolventů. „Jako je třeba Petr Hrubeš, David Machač, Jaroslav Kocián nebo Jan Brykczyński. Jeho fotografie z diplomky byly loni vystaveny v Pompidouově centru v Paříži,“ uvádí příklady Birgus. Celkem se na výstavě k třicátému výročí představuje více než sto padesát autorů prostřednictvím pěti set fotografií.

Institut tvůrčí fotografie se ohlíží za 30 lety existence (zdroj: ČT24)

Jan Pamuła: Světelné objekty / Systém – emoce – universum (Olomouc do 31. října / do 2. ledna)

Dvěma výstavami se v Olomouci představuje tvorba průkopníka počítačového umění v Polsku Jana Pamuły. Kryptu katedrály svatého Václava zaplnily jeho světelné obrazy, digitální animace a grafické listy.

Ke světelným objektům přešel Pamuła ve chvíli, kdy mu barvy na tištěných grafikách přišly tlumené a slabé. „Považoval grafické listy za limitující. Nezářily tak dostatečně, jak by si představoval. Když připravoval grafiku v počítači, byla osvětlena světlem obrazovky a takto chtěl, aby vyzněla i na papíře,“ vysvětluje kurátorka Štěpánka Bieleszová.

Barevné obrazovky v přítmí krypty svítí díky LED osvětlení. „Z grafik a light boxů potom vytvořil animaci, kde jeden motiv přechází do druhého,“ dodává kurátorka. V animaci se tímto způsobem dá během chvilky zhlédnout celá výstava.

Do sakrálního prostoru ji umístili kurátoři záměrně. „(Chtěli jsme) úvahu o tom, jestli může moderní umění nahradit středověké vitráže a jestli může trošku přimět k úvaze o světě, životě, bohu a o nás samotných,“ poznamenává Bieleszová.

První práce počítačového charakteru vytvořil dnes sedmasedmdesátiletý umělec na stipendijním pobytu v Paříži v roce 1980. Toto umění experimentů mapuje retrospektivní výstava Systém – emoce – universum v olomouckém Muzeu moderního umění. „Jsou to skici od ruky, ale už je tam zakódovaný princip, který se pak rozvinul,“ uvedl kurátor Ladislav Daněk.

Obě výstavy jsou součástí přehlídky současného středoevropského umění – Trienále SEFO 2021.

Jan Pamuła na dvou výstavách (zdroj: ČT24)