Předcházející album Winna vyšlo v roce 2014. Nesvědčí to možná o přílišné aktivitě, zvláště když si uvědomíme, že svůj debut vydali Tara Fuki v roce 2001, a šest desek za téměř dvacet let, to skutečně není mnoho. Na druhou stranu každé z jejich alb bylo jedinečné, nebylo uspěchané a přišlo v pravý čas, zkrátka bylo vyzrálé.
V případě Tara Fuki je zároveň nutno připočíst skutečnost, že Andrea Kostankiewicz-Nazir žije již dlouhá léta ve Francii, což společné tvorbě jistě nenapomáhá, nemluvě o současných kovidových bariérách. O to víc novinka potěší.
Žádný prvoplánový smutek
Úvodní Kdyby sice začíná jako romantická etuda či violoncellový koncert, pak ovšem přijde zpěv, který tento dojem lehce rozmlží – nicméně ladění písně i její harmonie přesto zůstávají dosti melancholické, a to včetně textu. A dlužno dodat, že to samé platí pro řadu dalších písní.
Promyšlené aranže
A mluvíme-li o zvuku, pro všechna alba Tara Fuki platí, že se duu dařilo přicházet s nápaditými aranžemi, díky kterým se vyhýbalo přece jen jistému omezení zvukové palety danému dvěma stejnými nástroji.
Krásný příklad toho, jak se Tara Fuki podařilo vyhnout monotónnímu zvuku, je skladba Rano – díky promyšlené aranži, kdy jeden z nástrojů spíše drží basy, jak to má v kapele na starosti basová kytara, zatímco druhé violoncello vybrnkává či hraje melodii, a také díky nápadité práci s vedením hlasů. Úvodem písně jen obě hudebnice skatují, do skatu pak jeden hlas drží melodii s doprovodem vybrnkávaných akordů.
Podmalováno Milošem Dvořáčkem
A k tomu přičtěme decentní zapojení elektroniky a perkusí hostujícího Miloše Dvořáčka a neustálé prolínání jak motivů, tak střídání způsobů hry – a máme pestrou nahrávku, jež dává zapomenout na jakékoli limity. Ještě k Dvořáčkově vkladu: jeho hra je v mixu decentně stažena, nahrávkám nedominuje, přesto je funkčně doplňuje, podmalovává a dodává jim vnitřní tep. Více jej slyšíme ve skladbě Rozmowy, ani zde však nevystupuje do popředí.
S jistou komorností alba kontrastuje závěrečná píseň Samoty, jež navzdory názvu pořádně rockově zabouří, přičem neslyšíme náležitě vyostřenou elektrickou kytaru, ale zefektované violoncello.
A s podobnou otevřeností a nápaditostí přistupují Tara Fuki ke všem písním alba Motyle, jež je nahrávkou, která by rozhodně, i přes momentální nemožnost koncertního provedení, neměla zapadnout. Na to je až příliš poctivá a dobrá.
