V interaktivním divadle objevuje divák příběh sám, někdy dokonce i bez herců

Divadelní soubor Pomezí zajímá interaktivní divadlo. Diváci jejich inscenací se nejen dívají, ale také zapojují, a to v reálných kulisách. Nejnověji Pomezí přeneslo do pražských ulic příběh dnešních třicátníků. V projektu Za dveřmi čp. 21 mohou dokonce návštěvníci v konkrétním bytě objevovat příběhy sami, bez herců.

Video Události v kultuře
video

Interaktivní divadlo v pražských ulicích i bytě

Dvě desítky diváků, kteří přijdou na inscenaci My se neznáme, toho o jiných návštěvnících a postavách hry většinou opravdu příliš nevědí. Místo vstupenky dostane každý deník s popisem fiktivní osoby. Ne proto, aby museli hrát, ale aby se lépe vžili do příběhu a také k tématu představení: zda může člověk někoho opravdu znát, alespoň sám sebe.

Neznáme se, ale poznáme

Žádná sedadla na účastníky nečekají, s novými identitami se vydávají na různá místa po Praze. Na zastávkách interaktivní městské inscenace narážejí na audio nahrávky i texty nebo na protagonisty příběhu ze života současných třicátníků – jejich úkolem je postavy vyzpovídat, aby o nich zjistili co nejvíce. 

Pevný scénář neexistuje, každé setkání je improvizací jak pro herce, tak pro účastníky. „Nejzábavnější na celém představení je, jak se s každým divákem dostaneme úplně jinam. Když se někdo jinak zeptá, může se dozvědět něco jiného,“ oceňuje jedna z hereček Mariana Čížková. „Jak se divák zapojí, je převážně na něm. My mu dáváme jen určitou diváckou perspektivu,“ dodává režisér Lukáš Brychta. 

Představení My se neznáme se odehrává na rozhraní pražských Vinohrad a Vršovic. Účastníci během něj nachodí tři až pět kilometrů. „Součástí zážitku je i to, že se divák třeba dostane na místa, kam by se běžně nedostal,“ podotýká režisér.

Byt bez herců, zato s příběhem

Bez jeviště i hlediště se obešel i další aktuální projekt divadelního spolku Pomezí. Za dveřmi čp. 21, jak se inscenace jmenuje, ale nejsou žádní herci, jen zabydlený cizí byt, který tvůrci označují jako narativní prostor.

„Instalace, která sama o sobě vypráví příběh,“ upřesňuje autorka Barbora Klapalová. Příběh je vyprávěn pomocí atmosféry místa, předmětů, vůní, textu i zvuků. „Divák může sahat, na co chce, může kamkoliv vstoupit, cokoliv otevřít, odemknout,“ doplňuje autorka.  

Ať už se hraje v ulicích a kavárnách nebo v kulisách opuštěného bytu, důležitý je především individuální zážitek, v době protikoronavirových opatření vítaný o to více.