Recenze: Hozier na druhé desce káže to stejné víno

Take Me To Church, kázal v roce 2013 uhrančivým hlasem irský zpěvák Hozier. Jeho kouzlu podlehly tisícovky fanoušků a další „ovečky“ pomyslný kazatel sesbíral hned dalším hitem Someone New. Jenže to vše je minulost. Na stole teď jeho příznivcům leží druhá deska Wasteland, Baby!, která v zásobníku skrývá pár ostrých nábojů.

Od debutu uplynulo pět let. Sympaťák, který má na krku třicítku, s jeho následníkem nespěchal. Novinka však ukazuje, že Hozier má svůj hudební rukopis, jenž nepřekoná ani čas. Wasteland, Baby! se totiž předešlému eponymnímu albu podobá víc, než by bylo milé. Ani tentokrát se zpěvák nevzdal prvků gospelu, blues nebo folku. Nechybí ani sbory či politicky angažované texty, které rezonují v kombinaci s jeho explozivním projevem. 

Když už, tak už, řekl si nejspíš držitel Grammy a na desku nasázel hned čtrnáct kousků. Klidně by jich ale bývalo stačilo o třetinu méně. Anebo by možná stačilo, kdyby všechny měly takový náboj jako úvodní pecka Nina Cried Power, na které Hozierovi sekunduje Mavis Staples – americká rhytm and bluesová bohyně a aktivistka za lidská práva. Titulní skladba odsuzuje xenofobii a vyzdvihuje odkaz velikánů jako Nina Simone, John Lennon, James Brown, Patti Smith nebo Marvin Gaye.

První oficiální singl Movement má v sobě hloubku a duchovno i temnotu zároveň. Nelze se ale ubránit dojmu, že něco takového už jsme od zpěváka slyšeli. A nejde jen o jednu skladbu, ale právě o celé album.

Jenže měl by vlastně Andrew Hozier-Byrne vůbec něco měnit, když to u něj tak funguje? Nestačí k úspěchu to, že přitvrdil kytarám a posluchačům nabízí rozmanitější aranže? Díky sytě zabarvenému hlasu se jeho tvorba nepřejí hned, a tak se do této Pustiny můžete s klidnou duší vydat s ním.