Páté album Sylvie Krobové Dívám se do noci je zatím jejím nejvydařenějším – a to je co říct. Již od svého debutu Stín se totiž písničkářce s nezaměnitelným rukopisem i projevem dařilo udržovat kvalitu svých alb hodně vysoko.
Recenze: Sylvie Krobová se podívala do noci, až na dno
Již zmíněný debut přinesl v roce 2006 písně, z nichž byla cítit silná autorská osobnost, a to jak hudebně, kdy se hráčka na klavír a akordeon volně pohybovala mezi šansonem a jazzem, tak textově, kdy se její lyrické výpovědi rovnaly výpovědi básnířky. Koneckonců její třetí (Chvilka co se chytí, 2011) a čtvrté album (Let dýmem, 2015) nabízelo i zhudebněné verše Ondřeje Fibicha, Sylvie Plathové a Ivana Blatného.
Na albech Sylvie Krobové se sice měnili spoluhráči (vždy výteční, dobře vybraní a důležití pro celkové vyznění), nicméně zůstával výrazný a stále se lepšící a také rozvolňující se autorský přístup. Každou deskou přitom písničkářka překonávala sama sebe.
Již na čtvrtém albu spolupracovala s trombonistou Janem Jiruchou, tehdy jen v triu, ještě s kontrabasistou Petrem Tichým, mimochodem hudebníkem se skutečně hodně širokým záběrem. A to samé platí pro Jiruchu, který osciluje mezi současným jazzem, soudobou vážnou hudbou, alternativně laděným rockem i různými experimenty, a dokonce svéráznou dechovkou.
Stálé napětí
Na novince již Tichého neslyšíme, aranžér Jirucha ale přizval jednak smyčcový kvartet Unique Quartet, tak trumpetistu Petra Harmáčka a klavíristu Vojtěcha Procházku, člena vynikajícího nadžánrového Vertiga. Díky tak barvitému a samozřejmě i vysoce kompetentnímu obsazení si měl aranžér s čím vyhrát, z každé písně je ovšem cítit, jak vše podřídil jejímu vyznění.
Z Krobové zpěvu je zase znát naprostá jistota, zároveň v něm dokáže pracovat s emocemi, přitlumit je i pustit vše naplno, nikdy ale nepřepíná – ne nadarmo vystudovala operní zpěv, nesmíme opomenout ani její hereckou praxi, zkrátka umí své slovo – v tom nejlepším smyslu – prodat.
Což platí pro všech osm písní alba. Úvodní a současně titulní píseň stojí na uměřené komorní souhře kvartetu s akordeonem, z níž se vynořují motivy smyčců či trumpety, a díky všemu, co bylo předesláno, v ní Krobová udržuje – i přes svou relativní délku a prostý melodický motiv – stálé napětí. Stejně jako například u sedmiminutové elegické písně Hrej, v jejímž textu, procházejícím všemi měsíci, se stále vrací touha po emočním teple – jež ovšem nepřináší ani závěrečný verš: „Prosinec, poslední svíčka, pak už nic…“
Rozverně i rozervaně
Album ale není nějak pochmurně či bezvýchodně laděné, naopak, nasvícením různých poloh Krobová svými písněmi maluje plnější obraz. Jako třeba v písni Do dna, jež začíná, po tragicky rozeznělých klavírních strunách, vlastně docela rozverně, záhy se ovšem, nad běhy klavíru, tklivě a rozervaně objevují slova o „tiché prázdnotě, plné po okraj“. A přestože se klavír opět roztančí, byť je to již spíše dance macabre, slova o prázdnotě jsou nyní podávána až rabiátsky, plna zpochybnění a improvizovaný, leč ovládaný chaos spěje k závěru. A pak „znova cvak“.
Sama Krobová uvedla v rozhovoru v roce 2006, že její písně „mají určitý přídech patosu“, její slova je ale nutné brát s rezervou. Trochu patosu v jejím podání možná najdeme, spíše však jde o zcela přesvědčivé ztvárnění chvil, prožitých skutečně, do dna. A budeme-li chtít být přece jen patetičtí, tak nejen chvil, ale úplně všeho.
Závěrečná Loučení bez slova pak prokazuje i kompoziční kvality Jana Jiruchy, bezchybně se mu totiž podařilo vžít do kompozičního ducha celého alba, jež si zcela zaslouží stát mezi nejlepšími nahrávkami roku 2018.
Sylvie Krobová a Jan Jirucha: Dívám se do noci, vydalo Polí5, 2018.