Recenze: Ivan M. Jirous bez pověr a iluzí, zato láskyplně

Františka Jirousová (*1980) spolu se svou stejně starou přítelkyní Janou M. Bauerovou nejen roku 2004 založily literární skupinu Katolická dekadence, ale léta si též vedly zápisky zaznamenávající dění kolem Františčina otce – básníka, esejisty a kunsthistorika Ivana Martina Jirouse. Nyní tyto záznamy publikovaly knižně.

Ivan Martin Jirous
Zdroj: ČTK Autor: Ballon Mierny Otto

„Jednou mi Mága řekl, že mě má rád, protože se ho na nic neptám… Bral zbytečný slova jako druh útoku, patrně následkem věznění,“ zapsala si o Ivanu Martinu Jirousovi mladičká Jana M. Bauerová, nejbližší kamarádka Jirousovy dcery Františky.

Zpytavý pohled dvou málomluvných dívek ve výběru z jejich deníkových zápisků odhalí v knize Mága daleko zajímavějšího „pozdního Magora“ (mezi lety 1997 a básníkovou smrtí v listopadu 2011), než je často slepě heroizovaná postava tuzemského undergroundu, anebo než také byl – zjednodušeno na druhém rozlišovacím pólu – obtížný uřvaný opilec.

„V noci zemřel Magor! Navštívil mě tu noc a něco mi řekl,“ zapsala si do deníku Františka Jirousová 9. listopadu 2011. „Pochopila jsem, že to byl skutečně on, až když mi Dáša ve čtvrtek kolem 13 hod zavolala, že ho našli mrtvého. Vykrvácel. Prasklo mu zase to něco v jícnu (ty varixy, nebo jak se to píše). Miluji svého otce!“

V ohlížení za I. M. Jirousem je kniha Mága jemná, věcná a zároveň láskyplná, jako ten krátký zápisek v den otcovy smrti. Básník se za života chvílemi chová vskutku magorsky, jenže s odstupem času se při pohledu na přelom devadesátých a nultých let Jirousovo rabiátství, nuzota a život ahasvera u stolu nádražního bufetu Oáza jeví být bezmála prorockým znamením…