Recenze: Jak je těžké docílit orgasmu, to se moc nedozvíme

Pražský divadelní svět opět sáhl do bohatého dramatického díla Britky Caryl Churchillové. Tentokrát tak učinilo Divadlo pod Palmovkou a vybralo si jednu z autorčiných nejznámějších her, Cloud Nine, přeloženou jako Sedmé nebe. V originále měla premiéru roku 1979 a přímo přetéká významy.

Sedmé nebe (Divadlo pod Palmovkou)
Zdroj: Divadlo pod Palmovkou Autor: Martin Špelda

Připomeňme, že v lednu jsme recenzovali inscenaci autorčiny předloňské hry Escaped Alone, uváděné ve Vile Štvanice jako Čaj a apokalypsa.

S tuzemským uváděním her Caryl Churchillové (z poslední doby vzpomeňme třeba Lásku a informace v Národním divadle) bývá potíž. Zpravidla nedisponují lineárním příběhem, experimentují s jazykem i formou a hlavním tématem v nich bývá to, co se vyjevuje až za slovy, mezi řádky – často skutečná tvář vztahů, nahlížených feministickou perspektivou jako mocenská bitevní pole.

„To klade velké nároky na herce (britský inscenační důraz na slovo, rytmus, intonaci, o poker face humoru nemluvě, nám není úplně vlastní) i na režiséry, kteří se neradi smiřují s tím, že u Churchillové je lepší nevymýšlet nic moc navíc,“ napsala ve zmíněné recenzi Ester Žantovská. Ta charakteristika autorčiných děl, potažmo tuzemských potíží s nimi, plně platí i pro Sedmé nebe.

V programu vydaném Palmovkou k Sedmému nebi jsou citovány pasáže z diplomové práce Aleny Novákové Sex a násilí ve vybraných dramatech Caryl Churchillové, kterou studentka anglické filologie a divadelní vědy obhájila roku 2010 na olomoucké univerzitě.

Inscenátoři do programu ze jmenované diplomky vybrali především encyklopedické a obecně charakterizační věty. Když si však práci Novákové stáhneme z internetu, což běžně jde, a začteme se do ní, zjistíme, že hře Cloud Nine studentka věnuje v diplomce samostatnou kapitolu, která jednak osvětluje vznik hry a pak analyzuje její strukturu, významy a kontexty.

A tady se s jistým překvapením – tedy pokud zrovna nejsme experty na současnou britskou dramatiku – dozvídáme leccos, co z inscenace v pražské Libni prostě vyrozumět nejde. Přitom ale tento titul, nastudovaný slovenským režisérem Eduardem Kudláčem, nepatří do skupiny umělecky problematičtějších počinů, jež se ve velkém sále tohoto divadla, vedle inscenací zdařilejších, v současnosti uvádějí.

Vyšel z toho zajímavý, solitérní kus, jenž má své kvality, ale nemá určitou hloubku nebo naditost významy, jaké tato hra musela mít v britské společnosti oné doby a možná si je v nemalé míře drží doposud. 

Celou recenzi Josefa Chuchmy si můžete přečíst na webu ArtZóna, kulturním speciálu České televize.