Chlapecké přátelství na život a na smrt, problematické otcovské vzory a iniciaci do dospěláckého světa přichystal dospívajícím hrdinům své knihy Miloš Cajthaml. Jeho novela Na odstřel je letošním vítězem Literární ceny Knižního klubu. Jinak ale bohužel spíše prohrává – bitvu s klišé i překvapivý útok na čtenáře. Včetně těch případných teenagerovských.
Recenze: Novela Na odstřel je terčem předvídatelnosti. A mládeži nepřístupná
Miloš Cajthaml (*1952) se velkou část profesního života věnuje tvorbě pro děti a mládež. Ať už jako filmový dramaturg, scenárista, nebo spisovatel. Za hlavní postavy svých příběhů si vybírá chlapce či mladé muže, které vystavuje nejrůznějším problémům. Filmoví i knižní hrdinové řeší trable jak osobní, tak při hledání svého místa ve světě, v obou případech Cajthaml akcentuje důležitost kamarádství.
Na literární scénu se uvedl ještě v osmdesátých letech Pronikavými soudy mladého muže, v nichž se dospívající hrdina vyrovnává se smrtí své matky. Těsně po revoluci mu pak vyšla próza Jak se kreslí nula (předcházela jí filmová verze příběhu pod názvem Horká kaše) o sídlištní partě. A loni se Cajthaml připomněl temnou novelou Motol, která spíš než literárními kvalitami upoutala pozornost soudními tahanicemi a napadením autora, jenž se prý inspiroval skutečnými pracovníky pražské nemocnice.
„Seš mrtvej“
Z šablony klučičího kamarádství a problémů dospívajících chlapců se nevymyká ani novinka Na odstřel. Útlá kniha (necelých 170 stran s písmem pro krátkozraké) čtenáře seznámí se sotva patnáctiletým Markem a o dva roky starším Tomem. Do oka si padli už při prvním setkání, kdy se Tom vřítil do Markovy školy, aby zastřelil kluka z nižší třídy – paintballovou pistolí.
Smrt, zejména v přeneseném slova smyslu, je leitmotivem novely (ostatně její název už něco takového napovídá). Na odstřel je snad každá postava, ať už v práci, citově, společensky, anebo doslova, a o mnohých se po dočtení knihy dá oblíbenými slovy chlapeckých hrdinů říct, že jsou „totální chcíplotiny“.
Chlapci a chlapi
Marek díky staršímu Tomovi poznává postupně nejen pravidla podivné „zabijácké“ hry, ale čeká ho i zasvěcení do „dospěláckých“ věcí. Ty zas zbohatlický synek Tom pochytil od party individuí, které svým životem na hraně zákona, včetně drog, pro změnu imponují jemu. Součástí Markova zaškolení je i sexuální iniciace, a i když se vše dost explicitně (jak výrazivem, tak činy) točí kolem holek, mezi řádky problikává latentní homosexuální přitažlivost jako tenká hranice velmi blízkého chlapeckého přátelství (autor ji nicméně otevřeně nepřiznává, naopak ji v úvahách hrdinů kategoricky popírá).
Dospět ovšem Marka nutí především rodinná situace. Markův otec přišel o práci a následky nezvládá on ani jeho žena, a nutno říct, že způsob, jakým se Markova matka zachová, poněkud skřípe. Těžko si představit něco tak antimateřského v jinak vztahově bezproblémové rodině.
Ženy vůbec v knize působí spíše jako nutná stafáž. Cajthaml se víceméně soustředí na popisy vztahů mezi mužskými postavami a ženy/dívky jako by vůbec nebyly podstatnou součástí jejich složitějšího světa, prakticky se vynoří jen tehdy, aby některému z mužů/chlapců dopřály sex nebo namazaly svačinu. Až na vzácné okamžiky nevyslovené něhy, kterou synové v určitou chvíli pocítí ke svým matkám a kterou autor dobře vystihl, že teenageři svým chováním můžou už sice dávat najevo dospělost, ale jsou pořád schopni čisté citové náklonnosti, která je zábleskem nedávného dětství.
Jak to asi tak může dopadnout
O matky ale, jak už bylo řečeno, nejde. Červenou nití příběhu je hledání ideálního mužského předobrazu, které chlapecké hrdiny postrkává na hranici zákona. Pro Marka byl vzorem vždy táta, o to otcův osobní i profesní úpadek snáší hůře. Za správného chlapíka má svého rodiče i Tom. Osudy otců pojal Cajthaml poněkud klišovitě: Intelektuál, který nechce jít proti svým principům, za což je po zásluze potrestán, versus byznysový žralok, který obchází pravidla, ale místo klepnutí přes prsty se topí v penězích.
Přestože vztahy postav prochází poměrně dramatickými změnami, účinek na čtenáře je vlažnější, než si autor zřejmě představoval, právě kvůli všudypřítomné schematičnosti (navíc Cajthaml jednu a touž situaci často popisuje z pohledu dvou různých postav a takové opakování nic nového nepřináší, gradaci čtenářského napětí teprve ne).
obrázek
Stereotypy zavání už jen vykreslení hlavních hrdinů: Chlapec z dobré, zajištěné rodiny je přitahován exotičností party z podsvětí, o níž má stejně naivní představy jako o podnikatelských úspěších svého otce. Zároveň si užívá obdiv kluka ze skromných a problematických poměrů, který na starším kamarádovi obdivuje jeho drzé sebevědomí (ve skutečnosti lehkovážnost privilegovaných). K tomu přičtěte dramatický princip Čechovovy pušky, ze které se musí dřív nebo později vystřelit, když už se objeví na scéně. Jak to asi tak může dopadnout…
Na odstřel zkrátka není nejrafinovanější příběh, prakticky pokaždé, když se mihne náznak něčeho, co by se mohlo stát, tak se to taky stane. Nepředvídatelnosti je pomálu. I když je třeba přiznat, že v knize lze narazit i na (nepočetné) přesvědčivé pasáže, zejména intimní momenty v rodině, jak už bylo naznačeno výše. Například když si Marek nedovede promluvit se svým otcem o tom, jak i jeho trápí vztahový krach rodiny, nebo při popisu jeho pocitů během návštěvy prarodičů.
Jinak ale děj poměrně přímočaře směřuje k závěrečné tragédii následované násilně efektním obratem v rodinných vztazích. Konečná ťafka je asi tak uvěřitelná jako vražda paintballovou pistolí. Ano, tato rodinná pointa sice zapadá do návodného schématu, jenže taková schematická jednoduchost na věrohodné vysvětlení zkrátka nestačí.
Mládeži nepřístupno
Lze si těžko představit, že by novela Na odstřel zaujala vrstevníky hlavních hrdinů (primárně není označena sice jako „čtení pro děti a mládež“, ale minimálně tématem a profesním zaměřením autora takovou možnost připouští).
Ne proto, že by v konkurenci fantasy a nadpřirozených dobrodružných příběhů nemohl obstát komornější příběh rodinných a kamarádských dramat (jakým je třeba novinka Petry Soukupové, byť ta cílí na mladší čtenáře), ale protože vyznění této knihy je – a zmíněné sklony ke klišé tomu dost pomáhají – okatě mentorské. Celý příběh provází vzkaz s kantorskou pachutí: Když si nevážíte života / chytnete se špatné party, ono se vám to vymstí.
Na tom by v zásadě nebylo nic kritiky hodného, jenže postavy, které jsou nositeli tohoto poselství, působí do značné míry uměle (nejméně přitažený za vlasy je v tomto smyslu jazyk, jímž se autor snaží mladým protagonistům přiblížit, ale ani ten se neobejde bez výhrad). Ani Marek, ani Tom tak nejsou hrdiny, s nimiž by se čtenář mohl ztotožnit. Spíše se jeví jako modely teenagerů stvořené autorem na základě jeho (skutečnosti dost vzdálené) představy o tom, jaká je „ta dnešní mládež“ a co by se v nitru současného dospívajícího kluka asi tak mohlo odehrávat.
Možná je to právě určitou stopou úsměvného generačního nepochopení, kterou lze z příběhu cítit, že něčím tato výchovná umělost připomíná pokus o napodobení Rychlých šípů. Dušín, Červenáček nebo Hojer také spíše než reálné osoby z masa a kostí zhmotňovali určité hodnoty a šablony, které Foglar čtenářům podprahově předával. Navíc znatelný je důraz na chlapecký/mužský svět a kamarádství nade vše. (V mnohém jiném toto srovnávání samozřejmě pokulhává).
Jakkoli se tedy Miloš Cajthaml snaží přesvědčit čtenáře, že takový Marek a Tom někde opravdu existují, nevzbuzuje svou novelou přesvědčivý dojem, že současným teenagerům rozumí. Těžko mu pak můžou rozumět čtenáři.
Má to cenu?
Literární ceny Knižního klubu vybírají vítěznou knihu z dosud nepublikovaných rukopisů, které odborná porota posuzuje, aniž by znala jméno autora. Lze tedy předpokládat, že rozhodování o literární kvalitě neruší (byť nechtěná) předpojatost vůči umu konkrétního literáta (i když „skandál“ kolem vítězného textu Jana Cempírka v roce 2009 se pokoušel naznačit určitou tematickou nestrannost).
Netuším, jaké úrovně jsou rukopisy, jež porotcům přistanou na stole, ale zatím se bohužel příliš nenaplňuje příslib, který plyne ze způsobu výběru, tedy že by cena mohla objevit nějaký skrytý literární talent nebo skvělé opominuté dílo. Oceněné knihy se převážně nevymykají průměrnosti.
Snad některý z příštích ročníků překvapí podobně slibným titulem, jako byl v minulosti oceněný Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové, Dva proti Říši Jiřího Šulce nebo loňský vítězný Ladič od Anny Vovsové.
Miloš Cajthaml: Na odstřel, vydal Knižní klub, 2018.