Sekery s hlavami sovětských státníků, ostnatý drát nebo dívky v charakteristických barevných kuklách jsou součástí expozice, kterou přivezla do Londýna punková kapela Pussy Riot spolu s divadelním představení o zážitcích dvou svých členek v ruských věznicích. Skupina se podílí na výstavě Art Riot, která představuje ruské protestní umění za posledních 25 let. Podle umělkyň i kurátora by se díla v Rusku nemohla objevit na veřejnosti.
Marija Aljochiová vnímá protestní umění jako způsob, jak věci změnit. Sama strávila v trestaneckém táboře na Uralu dvacet jedna měsíců, a to za účast na slavné protiputinovské „punkové modlitbě“ v moskevské katedrále.
Další dvě členky kapely na základě této události vytvořily divadelní hru. „Bylo velmi důležité, aby se lidé dozvěděli, že to, co se stalo nám, se může stát komukoliv,“ vrací se Naděžda Tolokonnikovová k následkům vystoupení z roku 2012.
Mezi vystavenými díly jsou videa s vystoupeními Pussy Riot a obří portréty punkerek v příznačných barevných kuklách.
Expozice vzdává také poctu výtvarnému umělci Olegu Kulikovi, známému svými performancemi ve stylu „člověk-pes“ coby reminiscencí na život v Rusku po rozpadu Sovětského svazu, a Pjotru Pavlenskému, momentálně vyšetřovanému kvůli pokusu o podpálení ústřední banky ve Francii, kde získal azyl.
Trump a Putin mají podle Pussy Riot mnoho společného
Punková skupina Pussy Riot kritizuje ruskou vládu dlouhodobě. Letos 8. listopadu vydala novou píseň s názvem Policejní stát. V nahrávce upozorňují na podobenství Vladimira Putina s jeho americkým protějškem.
„Během posledního setkání vedl Donald Trump velmi dobrý rozhovor s Vladimirem Putinem a udělali jakousi dohodu. A myslím, že toto není první dohoda, kterou mohli uzavřít, protože oba mají velmi podobné názory,“ míní Marija Aljochinová.
Ani po 100 letech od bolševické revoluce se svoboda umění v Rusku nezměnila
Londýnská výstava tematicky navazuje na sté výročí bolševické revoluce, ale podle jejího kurátora Marata Gelmana na ní není nic, co by se dalo s revolucí v Rusku přímo spojit. Jednotlivá díla se netýkají přímo revoluce, ale spíš ukazují, že za sto let se situace v otázce umělecké svobody vlastně nezměnila.
„V jednom vtipu se říká, že se v Rusku rodí hodně talentů, ale mnoho jich tam neumře,“ říká Gelman o údělu ruských umělců, kteří v emigraci představují „velmi mocnou“ kulturní sílu. Ale i tak Rusko podle něj zůstává úžasnou uměleckou líhní.
Samotného Gelmana stál projekt utahující si ze zimních olympijských her v Soči místo ředitele muzea současného umění v Permu.
