Jarmile Novotné se od třicátých do padesátých let minulého století klaněl celý operní svět. V rodné zemi je však pozapomenuta, přestože v emigraci ve Spojených státech, kam se uchýlila před nacistickou a komunistickou diktaturou, podporovala československé umělce. Výročí sto deseti let od narození operní divy oslavili skvělou muzikou spolu se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu (SOČR) její následovníci v čele s Adamem Plachetkou.
Recenze: Stylová oslava stodesátých narozenin Jarmily Novotné
Emmu Destinovou zná v České republice každý, kdo si někdy prohlédl dvoutisícovou bankovku. Jméno Jarmily Novotné, která byla její žákyní a rovněž dosáhla celosvětové proslulosti, však z paměti téměř vymizelo. Přitom k jejím obdivovatelům patřil i sám Arturo Toscanini, který kdysi vtrhl do kanceláře v newyorkské Metropolitní opeře a tázal se, proč zde ještě československá zpěvačka nemá angažmá.
Připomínat Jarmilu Novotnou se rozhodla nezisková organizace Zámek Liteň, která pečuje i o sídlo rodu Daubků, kde pěvkyně se svým manželem trávila čas a kde je pochována. Ve spolupráci se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu uspořádala slavnostní koncert ku příležitosti sto deseti let od jejího narození.
V pražském Rudolfinu zazněla hudba, jíž Novotná v půlce minulého století okouzlovala obecenstvo po celém světě. Byť byly vybrány především známé árie, byl večer objevný, neboť upozornil na šíři repertoáru, a tudíž i hlasové možnosti Novotné, která se uplatnila ve velmi rozdílných oborech: v klasicistních i vrcholně romantických operách, v mezzosopránových i sopránových rolích, jako Smetanova Mařenka i Debussyho Melisanda.
Krom moderátora Marka Ebena a precizně hrajícího orchestru pod taktovkou dirigenta Ondreje Lenárda, který se vyhnul zbytečně patetickým zvukovým gestům a s výjimkou rozvážné, nepříliš dramaticky provedené předehry k Donu Giovannimu volil spíše svižnější tempa, vystoupilo kvinteto pěvců.
Plachetka romantický
V mozartovské první polovině nejvíce potěšil Adam Plachetka Leporellovou árií z Dona Giovanniho, kterou nedávno přednesl v Metropolitní opeře. Přesvědčil, že roste pro romantický repertoár, Giorgia Germonta z La traviaty má propracovaného podobně detailně a věrohodně jako hraběte Almavivu a dosud se jedná o nejzdařilejší z Plachetkových verdiovských pokusů, třeba v porovnání s dva roky starou deskou Arias.
Violettu zazpívala Adriana Kohútková, která se umí v exaltovaných místech do svého hlasu krásně dramaticky opřít, ale také být souchotinářsky mdlá a v pianissimech držet posluchače v napětí, až tají dech. Během večera prokázala pěveckou všestrannost, když se po přestávce přeladila na křehkou Mařenku z Prodané nevěsty přednesenou průzračně a bez manýr.
Smetanovský úsek patřil k nejkrásnějším, vydařil se orchestru i Aleši Brisceinovi, jehož měkký lyrický tenor je pro Jeníka ideální. Radost byla též vyslechnout jej v málo známé árii Dona Ottavia Dalla sua pace z Mozartova Giovanniho.
Tarandek v kalhotách
Okouzlující kalhotkové role Cherubína z Figarovy svatby a Oktaviána ze Straussova Růžového kavalíra stvořila chorvatská mezzosopranistka Nina Tarandek, členka Frankfurtské opery. Má kultivovaný hlas s temnějším témbrem a se specifickým tremolem. V závěru árie Voi, che sapete si vysloužila nadšené ovace krásnými variacemi.
Technickou bravuru dala na odiv také sólistka z Vídně Daniella Fally s jasným sopránem, která v partu Sofie z Růžového kavalíra předvedla, jak se tvoří nejvyšší tóny v pianissimu, což ne každá pěvkyně tak dokonale ovládá. Vydařené byly i oba její duety s Plachetkou.
V samém závěru se všech pět pěvců poněkud chaoticky podělilo o duet a sbor z Libiamo ne' lieti calici z Traviaty a popřálo tak Jarmile Novotné k výročí. Společně s pořadateli koncertu se lze domnívat, že takový večer by se jí zamlouval. Ostatně, kdo by si nepřál podobnou stylovou oslavu stodesátých narozenin?