Dříve byste věřili, že spíš zamrzne peklo, než byste ještě někdy viděli pohromadě na jednom pódiu Axla se Slashem. Nemožné se stalo skutečností a Guns N' Roses ohlásili triumfální návrat v prakticky původní sestavě. Staří rivalové po letech rozepří zakopali pušky a vydali se na světovou megatour s ironickým názvem Not In This Lifetime, v rámci níž se představili i v pražských Letňanech.
Recenze: Guns N' Roses předvedli show roku s nádechem nostalgie
Že půjde o sakra velkou akci, bylo jasné už při cestě na koncert. Davy lidí typicky vystrojených v tričkách kapely, džískách a šátcích se táhly už od Florence. Ač se Dopravní podnik hlavního města snažil, seč mohl, a notně posílil dopravu, tak se tak narvaný metro, autobusy a tramvaje jen tak nevidí. V jindy chladném podzemí bylo nedýchatelno a atmosféra jak v tropickém deštném pralese. Pokud se vám podařilo přežít cestu, byli jste první krůček k účasti na mejdanu ro(c)ku.
Vstup do areálu i přes velké množství lidí poměrně odsýpal. Návštěvníkům přálo počasí a úmorné vedro předchozích dní vystřídala podmračená obloha s příjemným vánkem – ideálka. Rozloha areálu je obrovská, takže jste se nemuseli s nikým mačkat ani strkat a v pohodě jste si mohli najít flek, kde zaparkujete, abyste měli slušný výhled a v klidu mohli vyčkávat. Připraveni? Jízda může začít.
Milá Jesse Jo Stark a energičtí Biffy Clyro jako předvoj hvězd
Jako první se pražskému publiku představila americká písničkářka Jesse Jo Stark. Milá holka s příjemným repertoárem, nicméně hodící se spíše na klubovou scénu než na velká pódia. Sice neurazila, avšak ani nikterak neoslnila. To skotští Biffy Clyro už byli o pár levelů výš. Energičtí rockeři z Kilmarnocku předvedli vynikající výkon hodný předkapely hvězdy velkého formátu. Jejich vystoupení mělo potřebnou dynamiku i spád. Celkem odehráli deset skladeb včetně fanouškům známějších Wolves of Winter, Biblical nebo Animal Style, za což sklidili poměrně vlídný ohlas.
Patience please the Guns N' Roses comes first
Kdo patří ke znalcům kapely, ví, že přesnost není zrovna jejich silnou stránkou, zejména pak frontmana Axla Rose, na něhož se čekalo mnohdy i celé hodiny. Tentokrát tomu však bylo jinak. Excentrický cholerik šel, zdá se, do sebe a s léty se trochu uklidnil. Kapela začla na minutu přesně a úderem ohlášených čtvrt na osm vběhla na pódium s úvodní vypalovačkou It's So Easy následovanou skladbou Mr. Brownstone. Jinak skvělý začátek notně pokazilo ozvučení, které haprovalo celou dobu, což by se na koncertech takovéhoto formátu stávat nemělo. Ač se kapela snažila, seč mohla, Axlův hlas se chvílemi úplně ztrácel.
Dalším prvotním nedostatkem pak byl nesoulad zvuku a obrazu, jenž nechtěně působil dojmem, že kapela hraje na playback. Tyto nedokonalosti se postupem koncertu naštěstí podařilo vychytat, takže hitovky Welcome to the Jungle, cover bondovky Live and Let Die, Rocket Queen nebo You Could Be Mine, ústřední skladbu Cameronovy hitovky Terminátor 2, už si fanoušci mohli vychutnat o něco více.
Listopadový déšť v červenci? No problemo! Welcome to the Jungle baby
Bez celkem zbytečných prostojů sypali „Gáni“ jednu hitovku za druhou. Fanoušci se tak dočkali Civil War, Yesterdays, My Michelle, husinu vyvolávající balady This I Love, jednoho ze zástupců Roseovy sólovky Chinese Democracy, skvostné desetiminutovky Coma nebo asi nejznámějšího hitu Sweet Child O' Mine, jenž následoval po prvním Slashově precizním sólu, kterým poctil Chucka Berryho, okořeněném oblíbenou melodií z filmového Kmotra.
Kytarový duet si pak tento mág střihnul s druhým kytaristou Richardem Fortusem při coveru floydovské Wish You Were Here a dočkat jste se mohli i coveru skladby Attitude kultovních Misfits, kde dostal svůj prostor i basák Duff McKagan. Své pocty se dočkal i Chris Cornell, jemuž kapela složila poklonu procítěnou Black Hole Sun. Nedávno zesnulý zpěvák patřil k blízkým přátelům muzikantů a Soundgarden ještě spolu s Faith No More s nimi jeli světové turné v roce 1992, v rámci něhož tehdy zavítali i na pražský Strahov.
Axl Rose
K jednomu z vrcholů večera bezesporu patřilo, když se za piano posadil Axl a zazněly první tóny Claptonovy Layly, která uvedla skladbu November Rain. Krásnou baladu umocnila naprosto impozantní světelná show, která mimochodem patřila k největším pozitivům celé scény, při které z obrazovky padal zlatý déšť. Když ji pak ještě frontman podtrhl svým obvyklým outfitem z dob největší slávy, tedy typickým šátkem, kšiltovkou, kostkovanou košilí kolem pasu a křivákem, měli jste rázem pocit, že jste se vrátili zpátky v čase. Skvostné. Celý set pak uzavřelo nezbytné dylanovské Klepání na nebeskou bránu, jež prostě nemohlo chybět, a Nightrain.
Po vyřvaném přídavku zazněla jako první balada Sorry, akustická Patience, ne tak často hraná Don't Cry a covery The Seeker od Who a Whole Lotta Rosie od AC/DC, jímž Axl připomněl své zaskakování na světovém turné za zdravotně indisponovaného Briana Johnsona, při kterém se v pražských Letňanech představil před rokem. Krásnou tečku na konec pak udělala Paradise City, jež vyvrcholila ohňostrojem, který ukončil více než tříhodinovou show.
Návrat legendy s nádechem nostalgie
Pokud mám zhodnotit celkový dojem z koncertu jedním slovem, bylo by to nejspíš slovo „nostalgické“. Pomineme-li zvukové nedostatky, za které kapela nemůže, vyzdvihla bych obrazovou projekci, která byla prostě skvělá a krásně tematicky doplňovala jednotlivé skladby. (Kde jinde třeba uvidíte kostry střídající různé sexuální polohy, že jo?) Výkon kapely samotné byl poctivý, upřímný a v dnešní době málo vídaný. Vcelku čilá komunikace s publikem a milá ochutnávka českého piva pak celý dojem jen podtrhovaly. Na všech bylo vidět, že si koncert užívají, že je to pořád baví a chtějí svým fanouškům dát to nejlepší ze sebe. Za hodně peněz jste tedy dostali taky pořádnou nálož starý, poctivý muziky.
Nemalý podíl na skvělé atmosféře koncertu mají především návštěvníci, kterých se dostavilo bezmála 50 tisíc a z nichž přímo čišela pohodová nálada. Přišli si to zkrátka užít, zazpívat si, zatancovat a zavzpomínat. Ano, na Axlovi se životní styl „sex, drogy a rock'n'roll“ sice podepsal, především, co se vizáže týče, ale nutno uznat, že se snaží dostat zpět do formy, a i když už mu to nezpívá jako zamlada a sem tam se při koncertu šetřil, pořád je jeho hlasový rozsah víc než slušný a jeho ječák zkrátka nezaměnitelný. A přesto, že jeho typické „vrtule s mikrofonem“ už také ztrácí na své intenzitě, pořád naběhá po pódiu několik kilometrů. I na Duffu McKaganovi jsou vidět „tuny“ spotřebovaného koksu, přesto je to pořád mistr basák. A Slash? To je zkrátka geniální „magor“ – v dobrém slova smyslu, kterého když vidíte a slyšíte hrát, nutně vás napadne myšlenka, že se stoprocentně narodil s trsátkem v ruce.
Koncert Guns N' Roses v Praze (2017)
Ale upřímně, koho to štve? Přesně proto Guns N' Roses byli tím, čím jsou dodnes – pro svůj rebelský postoj, přímočarost a syrovost, vysmívající se do ksichtu všem těm vystylizovaným rockerským hvězdám svý doby. A kdo by nehltal každou zprávu o tom, jak a kde zase zdemolovali hotelové zařízení, nebo záběry z MTV, kde je odváděli v poutech přímo z koncertního pódia? I když od té doby už uplynulo několik dlouhých let a čas jejich vrcholu a největší slávy je dávno za zenitem, přesně proto mají dnes status legendy. Bylo to impozantní, nostalgické a krásné. Děkujeme a pomyslně smekáme Slashův cylindr!
Setlist:
Looney Tunes, The Equalizer (Harry Gregson-Williams song)
It's So Easy, Mr. Brownstone, Chinese Democracy, Welcome to the Jungle, Double Talkin' Jive, Better, Estranged, Live and Let Die (Wings cover), Rocket Queen, You Could Be Mine, Attitude (Misfits cover), This I Love, Civil War (with „Voodoo Child“ outro), Yesterdays, Coma (with band introductions), Slash Guitar Solo, Sweet Child O' Mine, Used to Love Her, My Michelle, Wish You Were Here (Pink Floyd cover) (Slash & Richard Fortus guitar duet), November Rain (with „Layla“ piano exit intro with Axl Rose playing grand piano), Black Hole Sun (Soundgarden cover), Knockin' on Heaven's Door (Bob Dylan cover) (with Alice Cooper's „Only Women Bleed“ *First time Axl sang the intro. since February 06, 1993 at Mo), Nightrain
Sorry, Patience (acoustic jam), Whole Lotta Rosie (AC/DC cover), Don't Cry (with The Allman Brothers Band's „Melissa“ intro), The Seeker (The Who cover), Paradise City
You Know My Name (Chris Cornell song)
Zdroj: setlist.fm