Dramatik a dramaturg Milan Šotek pečlivě pročetl šest set stran veseloher českého divadelního klasika Václava Klimenta Klicpery. Po prostudování všech jeho komedií z nich posléze poskládal „fungl novou“ hru. Stal se tak s Klicperou spoluautorem frašky, kterou nazval Mlynářova opička. Inscenaci nově uvedlo pražské Národní divadlo.
To nejlepší z Klicpery. Mlynářova opička je fungl nová klasika
Národní divadlo uvedlo komedii Mlynářova opička (zdroj: ČT24)
Podle dramaturga Jana Tošovského se každá dramaturgie musí dřív nebo později utkat s Klicperou. Jen od roku 1989 činohra uvedla šest her tohoto praotce moderní české dramatiky. Poté, co nastoupil dramatik a dramaturg Milan Šotek, naskytla se příležitost nahlédnout Klicperovo rozsáhlé komediální dílo z panoramatického nadhledu.
Bez patosu a falešné úcty
Ze dvaadvaceti dokončených komedií Šotek zvolil jako východisko hru Žižkův meč a doplnil ji výstupy z dalších her. K autorovi chtěl přistoupit s humorem a nadhledem, bez patosu a falešné úcty, především však s láskou. „Snad není možné hrát Klicperu v těch prapůvodních verzích. Ostatně sám Klicpera své hry neustále přepisoval, ještě na smrtelné posteli se vracel ke svým prvotinám. A zdá se mi, že ani ty definitivní verze neměl za definitivní,“ uvažuje autor „nové hry“ Milan Šotek.
„Milanu Šotkovi se povedlo, že to nevypadá jako kompilát. Kdyby někdo nevěděl, že ta hra neexistuje, tak by neměl pochyb o tom, že to je čistý Klicpera,“ pokračuje režisér Štěpán Pácl. Mlynářova opička je poslední novinkou sezony činohry Národního divadla.
Představení vypráví příběh mladičké schovanky Marie Pavianny (Pavlína Štorková), která je jako oko v hlavě střežena svým aristokratickým strýcem (František Němec). Má čtyři nápadníky (Jiří Suchý z Tábora, Václav Postránecký, David Matásek, Filip Rajmont). Nepodstatné není ani tajemství poustevníka, z něhož se vyklube potrhlý mlynář (Vladislav Beneš). V dalších rolích se na jevišti objeví Lucie Juřičková, Martina Preissová, Matyáš Řezníček a také živá kapela.
„Klicperovi to myslelo v celistvých dramatických příbězích a nezasloužil si, abychom ho odbyli revuálním leporelem. Na druhou stranu, ani vlastní Klicperova metoda nebyla od té mojí tolik vzdálena. On se přebíral v řadě materiálů, z nichž přebíral výstupy do svých her. Proto bylo možné jeho hry zase zpětně rozplést a pospojovat v příběh zcela nový,“ říká Šotek.
Komedie nesmrtelně bujará
Podle dramaturga Jana Tošovského Klicpera navazoval na prastarou komediální tradici. „Je to komedie typů, modelových figur lidské zkušenosti: mladí zamilovaní, starý ochmelka, chlubivý voják a tak dále. To je to nesmrtelně bujaré komediální divadlo. Divadlo ztřeštěností, gradovaných ad absurdum, divadlo nepravděpodobných zápletek a nečekaných rozuzlení, divadlo převracející ustálené pořádky, divadlo svým způsobem až anarchistické,“ uvažuje Tošovský.
Václav Kliment Klicpera (1792-1859) byl úspěšný jako herec, ale posléze se ukázalo, že nejlépe poslouží českému divadlu jako dramatický autor. Celkem napsal přes padesát divadelních her.