Jako poslední baletní premiéra letošní sezony přibyl na repertoár Baletu Národního divadla Praha komponovaný večer nazvaný Vertigo. Představení je složené ze tří kontrastujících choreografií současných evropských tvůrců: Moldavana Radua Poliktarua, Itala Maura Bigonzettiho a Švéda Alexandera Ekmana. Vertigo, doslovně závrať či pocit nevolnosti, slibovalo dle propagace velkou podívanou, z níž se bude divákům točit hlava. Očekávání večer ale nakonec naplnil jen zčásti.
Recenze: Baletní Vertigo závrať nevyvolá
Představení otevřela asi třičtvrtěhodinová choreografie Radua Poliktarua s názvem Rain (Déšť). Vznikla v roce 2007 pro Kyjevský moderní balet, a jak se její tvůrce zmiňuje v jednom z rozhovorů, původně chtěl udělat jednotlivé choreografie pro nějaké galapředstavení. Ty se pak rozhodl propojit dohromady. Možná proto je cítit dramaturgická nesoudržnost koláže.
Nedějová taneční suita se věnuje situacím z každodenního života lidí, sledujeme setkávání, rozchody, objevuje se tu radost a veselí i smutnější tóny. Moldavské, gruzínské, židovské a ruské lidové písně se mísí s klasickou hudbou Johanna Sebastiana Bacha. Scény se mění a vrší jedna na druhou vcelku rychle a skupinová taneční čísla střídají sóla, duety či tria.
Vertigo / Rain
Přesto mnoho z nich vyznívá tak nějak hluše a do ztracena, nerezonují s publikem. Přes veškerou snahu není k rozeznání záměr autora, ztratil se sám v sobě. Co se technické náročnosti týče, taneční slovník choreografa neklade příliš výzev, tanečníci samotní nebyli využiti tak, jak by si jejich tvárná těla zasloužila. Bývali by se popasovali s daleko náročnějším úkolem. Škoda.
Druhá v pořadí byla lyrická choreografie Vertigo, která vznikla v roce 2006 pro italský soubor Aterballetto a v Praze teď dala název celému večeru. Je to pomalý, melancholicky vláčný duet ženy a muže (Aya Watanabe a Giovanni Rotolo v obsazení první premiéry). Na překrásnou hudbu Dmitrije Šostakoviče jej vytvořil italský choreograf Mauro Bigonzetti, který se letos v březnu stal šéfem baletního souboru prestižní milánské La Scaly.
Vertigo / Vertigo
Autor klade důraz na přesné neoklasické linie, pohyby sledují hudební zvraty. Komorně osvětlená scéna podporuje vizuální vyznění tance, který působí velmi elegantním a sofistikovaným dojmem.
Poslední na programu představení byl mladý švédský choreograf Alexander Ekman. Jeho hvězda na západoevropských prknech stále stoupá, takže na choreografii Cacti (Kaktusy), kterou vytvořil před pěti lety pro haagské Nederlands Dans Theater a která se aktuálně tančí na mnoha světových jevištích, byli všichni zvědaví. Jeho sebevědomé, výtvarně velmi minimalistické dílo se zamýšlí nad tím, jak nazíráme na umění, jak často cítíme potřebu umění analyzovat a rozumět mu.
Vertigo / Cacti
V dynamickém tempu se rozvíjí rytmická hra mezi tanečníky a živým hudebním doprovodem smyčcového kvarteta (Joseph Haydn, Ludwig van Beethoven, Franz Schubert ad.). Živelné scénické obrazy jsou plné ironie, humoru i nadsázky, běh situací originálně rozrušují dadaistické kaktusy a absurdní textové hříčky. Večer, který začal trochu rozpačitě, díky Cacti vrcholí svěže a ve výborném tempu.